Odebírat RSS
RSS komentářůLFŠ 2012: Atomic Ivan zasahuje!
26. 7. 2012 # 21.51 # Recenze # 3 komentářů
Mladému talentovanému ruskému umělci Vasiliji Barchatovi ještě nebylo ani třicet let a již má za sebou tolik úspěchů, kolik jiné nepotká za celý život. Absolvent režie a herectví hudebního divadla GITIS v Moskvě je znám především jako divadelní, operní a operetní režisér. Za inscenaci Bratrů Karamazových získal prestižní ruskou divadelní cenu Zlatá maska. Posléze v roce 2009 dokonce obdržel národní cenu na Fóru vítězů Průlom v nominaci PROart. Nyní se rozhodl opustit na chvíli divadelní prkna, aby si mohl vyzkoušet práci s filmovou řečí. Svůj debut Atomový Ivan (Atomnyj Ivan, 2012) zrealizoval za pomoci státních peněz, které mu poskytl ruský federální orgán Rosatom neboli Federální agentura pro atomovou energii Ruské federace. Dalo by se tušit, že se z chlapce vyklubal nadějný posel ruského státu a jeho ideálů a že bude podle toho také jeho filmová prvotina vypadat. Ovšem hned s prvními okénky jeho pestrobarevného paskvilu absurdit je divákovi zřejmé, že režisér není žádnou loutkou státu, ale hraje si svou vlastní hru. Jednoduše se nebál chytit příležitosti a rozvinout ji ve svůj prospěch.
Pro některé jaderné fyziky je práce v atomové elektrárně i jejich koníčkem. Například Táňa, která právě dokončuje svou disertaci, je pro elektřinu zapálená. Zatímco její přítel Váňa je ke své práci lhostejný a patří k té sortě lidí, kteří se do elektrárny spíš těší pro její přidružené zájmové kroužky. V okamžiku, kdy vztah Táni a Váni naruší nečekané těhotenství a dvojice řeší, zdali má společná budoucnost smysl, do divadelního spolku dorazí nový vedoucí Arkadij, který chce se souborem připravit skutečnou divadelní bombu. Podobně, jako si teď musí v Rosatomu lámat hlavy nad tím, kdo vlastně natáčení snímku povolil, nemá žádnou zvláštní kontrolu shora ani průběh vzniku divadelní hry v příběhu. Někdy se zdá, že pod kontrolou není vlastně zhola nic (což může vzbuzovat otázky ohledně kontroly v ruském prostředí vůbec) a děj se line nečekanými směry.
Komunikace mezi Táňou a Váňou vázne, jejich milostný příběh se přesouvá ze skutečného světa mimo zdi elektrárny do divadelních kostýmů Arkadijovy apokalyptické inscenace plné skafandrů, igelitu a atomových hřibů. Z filmu je znát, že si chtěl režisér především pohrát a to nejen s příběhem. Vedle absurdního rozhodování postav a jejich nepředvídatelného chování, snímek překvapí také svojí formou. Režisér experimentuje s prolínáním časových rovin nebo třeba skokovým střihem. Vizuální stránce vévodí také samotné prostředí atomové elektrárny, které je ve filmu dosyta využito. Samotné divadelní představení je nakonec realizováno na čerstvém vzduchu mezi chladícími věžemi.
Atomový Ivan také umně využívá satirických odkazů a dělá si legraci i sám ze sebe. Název filmu připomíná americké akční tituly nebo podle slov režiséra céčkové erotické filmy. Plakát zase slibuje romantickou mainstreamovou komedii. Nemastný neslaný Arkadij je prý souhrnem všeho, co Barchatov na divadelních režisérech nesnáší. Ve stínu odkazu na film Michaila Romma Devět dní jednoho roku (9 dnej odnogo goda, 1961) je vidět, že již opravdu nastal čas přestat chodit kolem horké kaše, vyhýbat se nepříjemným pravdám, jakou byl výbuch Černobylské elektrárny, a že legrace může vznikat v jakémkoliv prostředí. Jaderná kontaminace je zaručena.
Štěpánka Součková
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
Další podařená recenze
Mistr, Markétka a atom
Zcela ojedinělou groteskní atmosféru kořeněnou surrealistickými obrazy a absurdními situacemi přináší ruská lyrická komedie Atomový Ivan. Obří jaderná elektrárna kdesi hodně hluboko v nejodlehlejším ruském zapadákově a přilehlé městečko plné jaderných fyziků posloužily režiséru Vasiliji Barchatovovi jako gogolovský model současného světa, v němž se odehrává bulgakovsky přízračný příběh lásky mezi atomem posedlou, ambiciózní a mimořádně šaramantní Táňou a roztomile bezprostředním, lehce znuděným a rozpustile svobodomyslným Váňou. „Co ty vlastně chceš v životě dosáhnout,“ naléhá zodpovědná Táňa na svého roztěkaného milého. „Chci jenom tebe, jinak je mi všechno fuk,“ líbá ji místo odpovědi s rošťáckým úsměškem Váňa.
Až bezkrevně civilní a okorale realistické typy do sebe zahleděných jaderných fyziků a papalášů z ředitelských postů se setkávají v groteskních situacích, dovádějících jejich profesionální zacyklenost ad absurdum a potměšile parodujících socialistický realismus budovatelských románů.
Osvěžující pátou dimenzi přidává snímku motiv připravovaného divadelního představení ochotnickým kroužkem tvořeným zaměstnanci elektrárny. V dadaistických kreacích apokalyptického milostného příběhu „poslední ženy a posledního muže na světě“ tak na venkovním pódiu přímo pod jednou z chladících věží jaderné elektrárny defilují podivuhodné kreatury v igelitových ochranných oblecích společně se ztřeštěnými postavami mluvících hub, které jsou „ozářené, ale dají se jíst“, atomových příšerek ježících se rourami i dráty a folklórního souboru doprovázeného sentimentálním kvílením balalajek.
„Naše jaderná elektrárna vám dala peníze na téma Atom pro budoucnost, a vy mi tu přijdete s nějakými radioktavními houbami, které ještě ke všemu mluví! No to si ze mne snad děláte legraci,“ rozčílí se po shlédnoutí generální zkoušky generální ředitel elektrárny a div že divadlo nezakáže. Při premiéře se v něm ale probudí cosi lidského a milostnému příběhu, v němž vítězí láska nad vším ostatním, po chvilce váhání bouřlivě zatleská. To je popudem i pro ostatní, takto třeskutě moderním uměním poněkud zaskočené zaměstnance v roli diváků, aby se ke svému šéfovi přidali a loyálně tím stvrdili, že divadlo nebylo průšvihem, který si někdo odpyká, ale velkým úspěchem.
Bulgakovovský humor posunutý do kontextu postmoderní doby netrpí estrádovitou křečovitostí, ale je ukotven v kontrapunktu působivých lyrických scén zrcadlících hořkost lásky, existenciální marnost lidské existence, ale zárověň živelnou sílu osudu, jemuž se nelze vzepřít.
Snímek Atomový Ivan je dílem mladého nadějného režiséra Vasilije Barchatova, který v něm uplatnil bohaté režijní zkušenosti z inscenování desítek činoher a oper v předních moskevských divadlech. Za představení dramatizace Dostojevského Bratrů Karamazových na hudbu Alexandra Smelkova byl v roce 2010 oceněn nejprestižnějším ruským divadelním oceněním Zlatá maska. Kromě svěžího režijního rukopisu zaujmou i procítěné a brilantní herecké výkony představitelů hlavních rolí: v roli Táni září bývalá modelka, nyní profesionální lingvistka Julia Snigir, v roli atomového Váni laureát Zlatého medvěda za hlavní mužskou roli na Berlinale v roce 2010 Grigorij Dobrygin.
Všechny roviny tohoto mnohovrstevnatého snímku podkresluje a dotváří šibalská hudba frontmana skandální petrohradské kapely Leningrad Sergeje Šnurova.
Jako filmový nadšenec jsem šla na film Atomový Ivan s očekáváním, co se z díla mladého režiséra vyklube. Hubený blonďák mě zaujal , když na pozvání programové ředitelky přišel na pódium a s úsměvem sdělil,, že se chce divákům ukázat před filmem, aby věděli, jaký blázen film natočil. Jsem nadšená, že mladí tvůrci vidí svět takovýma očima. Láska je od dob, kdy si lidé začali vyprávět, psát, hrát a filmovat naprosto nedostižné téma. Děj filmu je skvělý, a vypovídá o mladém režisérovi jeho vidění světa – důvěru, lásku, vtip a nadsázku. A pokud jsou takové hodnoty spojeny s tím, kdo více čí méně financoval, pak je možné dívat se do budoucnosti světa optimisticky. Festivalové filmy v poslední době trpí depresemi režisérů, které mají sdílet diváci. Máme jich dost, chceme humor, jako nabízí Vasilij Barchatov.
Film jsem viděl dvakrát, je to „superpotrhlé“, plné absurdity a volnosti. Ale naopak mi připadá, že ta zmiňovaná absence „kontroly“ je obrovskou nadsázkou a dává do kontrastu striktní pravidla provozu atomové elektrárny (a jejich laskavé vysvětlování -čístá zóna je čistá, špinavá zóna je také čistá, jenom v ní platí přísná pravidla…a ani se tam nesmí líbat) se střeštěností mimo ní. Film je pěkná šílenost v děsně vážném prostředí. :-) Kinu zdar!