LFŠ 2012: Záhadné světy Abbáse Kiarostamího

Letošní Letní filmová škola představuje retrospektivu filmů známého íránského režiséra Abbáse Kiarostamího, který ve svých filmech používá specifický filmově auteurský jazyk, často si pohrává s různými možnostmi vyprávění a znepříjemňuje divákovi jeho pozici. Jeho filmy většinou neobsahují příběh v klasickém slova smyslu, ale spíše čerpají z íránské básnické tradice, jsou velice lyrické, zamyšlené a divákovi poskytují jen minimum informací. Kiarostamí je fascinován povahou kinematografie a ve svých filmech neustále zkouší její možnosti. Kupříkladu ve filmu Vítr nás odvane (1999) sledujeme, jak do vesnice přijíždí filmový štáb, aby natočil pohřeb místní obyvatelky, jenže ve filmu za celou dobu uvidíme pouze jednoho člena štábu, který chodí po vesnici rozmlouvá s lidmi a odjíždí na kopec za signálem. A podobné je to i s dalšími dvěma filmy, u kterých bych se rád zastavil. Jednak je to Chuť třešní (1997), kterou se Kiarostamí proslavil a získal za ni Zlatou palmu v Cannes a dále jeho nedávná Věrná kopie (2010), která byla před rokem k vidění i v našich kinech.

 Chuť třešní (Ta’m e guilass, 1997)

 Pan Badii (Homayoun Ershadi) se rozhodl zemřít. Jezdí po městě a hledá někoho, kdo by ráno přišel k jámě na prašném kopci, ve které bude ležet, oslovil ho a pokud mu odpoví, tak ho vytáhl ven, v opačném případě ho má zaházet zemí.

Chuť třešní je velice pomalý film a jeho autor je střídmý v dávkování informací. V dlouhých záběrech sledujeme neznámého muže, jak pomalu jezdí ve svém autě průmyslovou krajinou a občas osloví kolemjdoucího s nabídkou práce, aniž bychom tušili, proč to dělá a o co mu jde. Je však jasné, že nejspíše nepůjde o obyčejnou manuální práci. O co se mu vlastně jedná a jak se vůbec jmenuje se dozvíme až tehdy, když se mu podaří nabrat vojáka, který však nakonec uteče a Badii tak musí ve svém hledání a rozmlouvání s všemožnými lidmi pokračovat. O jeho pohnutkách a předchozím životě nepadne ani slovo.

Tato záměrná pomalost a nedořečenost dává divákovi prostor pro úvahy o tom, co se vlastně Badiimu přihodilo, ale také pro kontemplace nad obecnými otázkami lidského bytí. K tomu odkazuje i název filmu, který v podstatě vyjadřuje, že člověk by se měl radovat z maličkostí a že i „pouhá“ chuť třešní může člověku zabránit v sebevraždě.

Ve filmu nejde o to „jak to vlastně dopadne“, konec konců, to se ani nedozvíme a závěr spíše přínáší další otazníky. Film chce diváka především přinutit, aby se zastavil a zamyslel, a podle mě se mu to daří skvěle. Chuť třešní jasně dokazuje, že film může být působivý i bez vytříbené vizuální složky a strhujícího příběhu. Někdy totiž méně bývá více.

 Věrná kopie (Copie conforme, 2010)

Věrná kopie rozhodně není typickým filmem Abbáse Kiarostamího, už jen proto, že se jedná o hvězdně obsazenou evropskou koprodukci. A přívlastek evropský je zde zcela na místě, jelikož film byl natočen v italsko-francouzsko-íránské koprodukci, mluví se v něm anglicky, francouzsky a italsky, hlavními postavami jsou Francouzska a Angličan a odehrává se v Itálii.

Ačkoliv to může znít složitě, samotný syžet filmu je poměrně jednoduchý a trochu připomíná konverzační filmy jako například Před úsvitem (1995). Sledujeme anglického spisovatele Jamese (William Shimell), který v Itálii představuje vydání překladu své knihy o výtvarném umění. Setkává se s galeristkou Elle (Juliette Binoche), která si od něj chce nechat podepsat několik výtisků. Vyrážejí při té příležitosti do malého toskánského městečka Gimignano, kde spolu stráví zbytek dne. Nebo je to snad jinak? V jednu chvíli se totiž film zlomí a hlavní postavy se začnou chovat, jako kdyby byly partneři. Zpočátku se zdá, že se jedná o hru, ale když tato hra stále nekončí, je divák zmaten a musí si nějakou verzi vybrat, přičemž žádná není „ta správná“. Místo odpovědí na naše otázky se dočkáme spíše náznaků a dalších otázek.

Věrná kopie je jedním z filmů o kterých se dá mluvit jako o „hereckém koncertu“ dvou hlavních postav. Slavný anglický operní zpěvák William Shimell, pro něhož je film hereckým debutem a francouzská hvězda Julliete Binoche totiž v podstatě neopustí plátno, což rozhodně není na škodu. Před kamerou nezkušený Shimell je pro Binochovou až překvapivě suverénním partnerem a jejich rozhovory, občas přecházející v hádky v úzkých toskánských uličkách osvětlených odpoledním sluncem, mají jiskru.

Kniha, kterou James v Itálii představuje se věnuje kopiím ve výtvarném umění a okolo stejného tématu se zpočátku točí i rozhovor hlavních postav. Zazní podnětné myšlenky, které se netýkají jen povahy výtvarného umění, ale implicitně i světa, ve kterém žijeme. Kiarostamí se tímto filmem vlastně skepticky vyjadřuje ke stavu současného západního světa, kde mnoho lidí tráví svůj život na cestách daleko od rodiny a ve kterém proto nutně dochází k nedostatku komunikace a emocionální vyprahlosti. Lidé si nejsou schopni navzájem upřímně projevovat své emoce ani si věci na rovinu vyříkat, ale radši se obracejí ke zdánlivě chytrým, ale nepřirozeným průpovídkám nebo mezi sebou hrají hry. Nejsou to vztahy v pravém slova smyslu, ale spíše vyprázdněné kopie vztahů.

 Oba tyto filmy ještě bude možné na letošní Letní filmové škole vidět, Chuť třešní 26.7. v 11:30 v sále Espace Dorleans a Věrnou kopii na stejném místě 27.7. od 21:30.

Ferdinand Fořt