MFF KV 2012: Protiskluzové podrážky, duch lidského medvěda a bez moře není ponorek

Snímek s prostým názvem L (dle režiséra Babise Makridise litera odkazuje k pojmu „learner“, tedy označení autoškoly) se stává dalším hodnotným příspěvkem do hnutí řeckého filmu, pro nějž je charakteristický neotřelý způsob vyjadřování, nesnadno porovnatelný s čímkoliv jiným, co v kinematografii vzniká. Tato díla se vymykají běžným konvencím, jež využívají ve svůj prospěch, aby přepisovaly původní významy a vytvářely normy nové. Zvláštní estetika slouží pro poskytnutí jiného pohledu na věci, které zkušenostmi chápeme jako funkčně ukotvené. Nově ustanovený úhel pohledu může napadnout cokoli, co se zdá jako přirozené, a hravým uspořádáním tak podrývá „imaginární vztah jedince vůči reálným podmínkám jeho existence“, pokud bychom použili Althusserova slova. Hravou rozverností osvobozují svět, nikoli však dadaistickým způsobem. Specifické působení děl mladého řeckého filmu má formu alegorie či podobenství, které nese svou výpověď.

L je o hledání identity v roztříštěném světě, jenž nám umožňuje identifikaci z nesčetné nabídky rolí; dříve či později s některou souzníme, a dochází tak k utvrzení našeho vlastního postoje. Tento předpoklad u bezejmenné hlavní postavy padá, jakmile je propuštěn z práce, nastane vykolejení z daného pořádku a musí se začít pohybovat a učit se (L) nová schémata. Řidič začne přebírat jednu identitu za druhou a my si postupně uvědomujeme, kde začínají a končí hranice svobody. L si v tomto ohledu například zahrává s možnostmi jazykového vyjádření, které precizně dekonstruuje. Repliky postav jsou mechanicky opakovány, zbytečně popisují banální věci, nebo převypravují absurdní události. Řecké hnutí totiž výrazně pracuje s naratologickým předpokladem, že svět je chápán a strukturován skrze jazyk.

Film rovněž účelově využívá kontrastních uspořádání. Například hlavní postava řídí různé druhy dopravních prostředků, které chápeme jako symbol posunu a svobody, on z nich však nevystupuje (automobil, motorka, posléze i loď se mu stávají ulitami, které slouží jako stabilní existencionální rámce – dokud se jeden z nich nezhroutí) a křižuje stejné trasy; L je tedy roadmovie kompletně převrácená naruby. Ambivalence lze najít i ve vizuálním ztvárnění. Výrazně statické záběry se prolínají s těmi dynamickými, přísné industriální linie jsou střídány přírodní krajinou.

Scénář vznikal sedm let, avšak Makridis s nadhledem podotkl, že v průběhu natáčení dvacetisedmi dnů byl původní koncept z velké části vytlačen improvizací. S minimalismem, charakteristickým pro několik nových řeckých děl, se tvůrcům podařilo vykreslit bohatou fantazii, aniž by bylo třeba nákladné výpravy. Ostatně L se vyprodukovalo za zhruba 200 000 EUR, šlo vlastně rodinné natáčení, jelikož ve filmu figurují nejen Makridisovi přátelé, ale i rodinní příslušníci, přičemž se využívalo jak herců, tak i nehereckého obsazení. Režisér zastává názor, že něco jako hnutí řeckého filmu neexistuje, avšak přiznává, že se na řeckém kontinentu rodí zajímavá díla; Makridis je kamarád a bývalý spolužák Yorgose Lanthimose, dalšího významného řeckého tvůrce, který letos na MFF KV představuje znamenité Alpy (Alpeis, 2011). Ať už novou vlnu řeckého filmu považujeme za autonomní hnutí či nikoli, není náhodou, že oba umělci mají leccos společného (oddramatizování, absurdnost, problematika komunikace a vztahů, mechaničnost). L je suverénním dílem, existencionální dramatem, které se vám svou zvláštností dokáže dostat pod kůži. Některé momenty jsou vedle absolutně chladných míst téměř abstraktního víření tvarů (několikeré kroužení automobilu na kruhovém objezdu), střídány o nápor komické katarze (neopakovatelná píseň v závěru filmu).