Odebírat RSS
RSS komentářůMFF KV 2012: Film a psychologie
1. 7. 2012 # 16.17 # Festivaly, Recenze # Bez komentáře
Pokud byste měli nutkání vidět zvláštní film, zkuste zajít na Shock Head Soul (Simon Pummel, 2011). Jedná se drzou syntézu dokudramatu a čiré fantazie. Děj se točí okolo Paula Schrebera, významné persony německého soudnictví druhé poloviny 19. století. Paradoxně u soudu, kterému léta předsedal, skončí nakonec jako člověk, který se snaží obhájit svoji pozici mentálně narušeného člověka. Schreber tvrdil, že byl vyvolený Bohem, jež mu do mysli násilně vsazoval vidění, zázraky. Schreber o svém stavu napsal významnou knihu Denkwürdigkeiten eines Nervenkranken (1903). Jeho názory mimo jiné spočívaly v tom, že božský vliv je něco jako mechanismus, Bůh je nositelem nervových vláken, kterými uspořádává svět. Paranoidní stavy hlavní postavy jakoby odráželo celkové pojetí snímku. Jednak je tu linie, která se snaží například formou Schreberových poznámek nebo interpretacemi významných psychiatrů dodat filmu dokumentární hodnotu – leč film s tímto podložím manipuluje. Zápisky nejsou původní, ale jde o digitální přepis, ve výsledku sloužící jako estetický prvek. Vědecké kapacity, které vypovídají formou „mluvících hlav“, jsou několikráte začleněny do fikčního vyprávění, stírají se tak hranice mezi dokumentárním charakterem, jež se snaží o rekonstrukci Schreberova života, a příběhem, vyjadřujícím subjektivní pochody jeho imaginací. Snímek by fungoval možná lépe, kdyby opustil od zmíněné dokumentace, která vlastně nefunguje, a naopak se soustředil na prolínající fantaskní rovinu, v které je i díky podmanivému vizuálnímu ztvárnění nejsilnější. I přes rozpačitou žánrovou syntézu vám film nabídne exkurzi do zvláštních praktik, které používala psychiatrie v 19. století, a skrze personu Paula Schrebera rovněž otevírá dobově podmíněné otázky ohledně svéprávnosti chorého jedince. Ne nadarmo se Schreberův osud dostal do širšího podvědomí kvůli Sigmundu Freudovi, který se jeho případem zabýval. V hlavní roli exceluje charismatický Hugo Koolschijn.
Zasloužilý, a jak dokazuje nový počin Keyhole (2011), stále ne vyžilý kanadský tvůrce Guy Maddin se opět pouští do hlubin imaginace podvědomí, kterou servíruje na povrch filmového plátna. Od prvních sekund do posledního titulku na divákovi smysly dotírá nesmírně sebevědomé dílo, z kterého čiší láska k filmovému umění. Keyhole nepředstavuje v rámci Maddinovy tvorby zásadní posun k něčemu novému. Opět zde máme co dočinění s výbušnou směsí formálně vytříbené hry, která nás usazuje do výrazně subjektivního světa. V surreálném vyprávění prostupujeme domem plným duchů, kde si hlavní postava gangstera Johnnyho, vyrovnává účty s kdysi zašitými vrstvami vzpomínek. Poetika podobných děl tkví v tom, že díky svébytné fantazii nemůžete nalézt jednotnou interpretaci, Keyhole se vám může odemknout pomocí různých klíčů. Film ale disponuje určitou osnovou, logikou, která je však provokativně nabourávána výrony podivných vybočení, jež diváka pravidelně znejisťuje. Lartpourlartismus můžete hodit zahlavu, Maddin nepatří k tvůrcům, kteří dělají umění pro umění. Nejedná se zde o narcistní exhibici, prvoplánové vršení jednoho nápadu vedle druhého; stejně jako v prokletém domě, i ve filmu má vše své místo a významotvornou funkci. Sledujete v podstatě experimentální dílo, avšak Keyhole není pro střední a pokročilé neztravitelným filmem. Vše šlape jako tekuté hodinky Salvadora Dalího. Stejně jako v předešlé tvorbě, i zde Maddin skládá poctu němému období kinematografie; nebyl by to ale on, kdyby tuto tradici nemísil s modernistickým vyjadřováním. Obdobně se pracuje s žánrovými hranicemi; film se pohybuje od psychologického thrilleru, přes melodrama až k pornografické patině. Jestli budete mít možnost Keyhole vidět, nenechte si tento podivuhodný zážitek ujít.
Autor: Jiří Blažek
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
