Královská aféra

7. 5. 2012 # 10.49 # Filmy # Bez komentáře

Vytvořit soupis svérázných figur evropské monarchie by vskutku nebyl nadlidský úkol. Stačí zapátrat doma. Před našimi zraky ožívá nápadná kolona podivínů, bláznů, umělců i kejklířů, o nichž dobové anály i současní historici umí vyprávět s takovou živostí, že jakékoliv umělecké zpracování si o to přímo říká. A pokud si dáme tu práci, osudové pletichy a milostné zauzlení objevíme zrovna tak. Pro tradičně monarchistické Dánsko představuje příběh krále Kristiána VII. navzdory úvodnímu zlehčení nesporně víc než pouhou parcelu pro jedno osudové melodrama. Dlouhou dobu připravovaný projekt neopomíjí širší rámec historických souvislostí a předkládá fascinující příběh v podobě, která si troufá zabodovat u zahraničního diváka. Žádné lokální uspokojení příznačné pro „lokální“ kinematografie, nýbrž odvážná snaha prorazit dál. A třeba říct, že nikoli marná.

Jen o někom, leč pro všechny

Snímek otevíral letošní Dny evropského filmu (12 .– 26. dubna), mezinárodní ambice jsou již tímto zcela očividné. Exportní potenciál naplňuje Královská aféra střídavě v několika rovinách. Snad ze všeho nejvíce tím, jak vypráví. Mladá princezna Karolina Hannoverská (Alicia Vikander) se připravuje provdat do „exotické“ země a z jejích slov nevyčteme zpočátku víc než běžné cizincovo zaujetí. Podobně se může cítit divák, který je dánskou historií nepoznamenán, což je v našem případě logický předpoklad. Jako ona, tak i my se následně sžijeme se vzdálenou zemí jen stěží, pokud sledujeme duševně nevyrovnaného krále a nečitelné křídlo politiků pletichařících v závěsu. Tím se princeznin vypravěčský potenciál naplní. Od určité chvíle ale otěže vyprávěče převezme nově nastupující německý lékař jeho veličenstva Johan Struensee (Mads Mikkelsen), obratný a okouzlující stratég, který nás nakonec provede Dánskem té doby. Čili jinak řečeno – zase cizinec. Skutečně platí, že až do konce je Dánsko de facto hostitelská země, o niž zvíme prostřednictvím nově příchozích. Zvolená strategie více vtáhne do děje a různorodých souvislostí právě neobeznámeného diváka.

Neméně důležité pro vývozní potenciál (a zde můžeme složit hold početným českým spolupracovníkům na filmu) je navození dojmu reálnosti. Ustálené klišé o „televiznosti“ obešli tvůrci částečně tím, že jednoduše omezili rozsah zájmu na důležité postavy, prostor na okázalé paláce a zbytek (kostýmy, rekvizity) uchovali coby nevyčnívající doplněk, za nimiž žijí až současně působící lidé. Člověk při těchto slovech zacítí inscenaci, ale není tomu tak. Na nákladné scény by se prostředků nedostalo a trpěly by marností, se skromnějším rozpočtem si však film obratně poradil svou řemeslnou precizností, nevzpomínám si na jediný ošizený či neobratný záběr.

Tradiční děj, leč ambiciózní výklad

Zmíněné kompromisy se výrazně odrážejí v zauzlení a rozuzlení zápletky, kde je o překvapení celkem nouze. Základní myšlenka cosi předpokládá a žánr cosi evokuje, přičemž cílem Královské aféry rozhodně není narušit ustálenou představu. Film připomíná neustále uhlazovanou cestičku, trny se podařilo zahladit tak precizně až místy strádá ve vyvolání emoční odezvy. Z celku trochu nepříjemně ční snaha „hlavně nic nepokazit“, proto jakákoli dobře rozehraná sekvence skončí s hodinářskou přesností, třeba ještě dříve, než mohla skutečně naplno vyznít.

Na druhou stranu se podařilo režiséru a scénáristovi Nikolasi Arcejovi vyvolat nejednoznačnost a zájem v řekněme „okrajovém“ (míněno nemilostném) rozměru děje. Kristián VII. je velká záhada a leckdy není jasné, kdo koho vodí za nos. Už sám proklamovaný titul „pološílený král“ čímsi zavání. Pološílenost není lékařská diagnóza, o pravém rozsahu nemoci i historici mlží a král Struenseemu s „pološíleným“ úsměvem sdělí: „Všichni si myslí, že jsem blázen.“ Buď jak buď, král nevypráví nic a svými eskapádami film několikrát výrazně osvěží. Druhá nejistá oblast se týká vztahu k ambiciózní politické elitě, což je jediná součást zápletky, která nic neuhlazuje a postupně nabádá diváka k interakci.

Osvícenství v zatuchlém absolutismu

Absolutismus v obecné rovině zpravidla evokuje neomezenou moc panovníka, případně delegovanou na panovníkova zástupce. Leč dánský model byl opravdu speciální – míněno s jistou nadsázkou byla malá severská zemička „nejabsolutističtější“ ze všech evropských monarchií, poněvadž jako jediná měla dědičný absolutismus zakotven v konkrétním zákoně (v Královském zákoně/Kongeloven z roku 1665). V praxi však nebyl dánský monarcha automaticky autokrat, což je ústřední moment pro tzv. dánskou kancelář, respektive kancléře. Záleželo čistě na osobě krále, jehož případné nevlohy pro vládnutí mohl zastoupit kancléř, ale i třeba osobní rádce (= Struensee). Funkce kanceláře pak byla jako na houpačce, kupříkladu Frederik IV. jí nedovolil ani dýchnout, Kristián VII. naproti tomu sváděl nerovný boj. Podstatné je ve výsledku, že oba vládli přes třicet let (Kristián VII. dokonce 42 let!). Žádné krvavé revoluce se neudály a pozdější změny jsou vcelku pokojné, dánský systém si prostě držel stabilitu → ostatně v letech 1523 až 1972 se na trůně střídali vždy toliko Kristiánové a Frederikové. Pokaždé jeden pěkně po druhém…

S reformním úsilím a absolutistickým výkladem si snímek pohrává obstojně, zvlášť když vezmeme v potaz mizivou atraktivitu tématu pro většinového diváka. Osvícenské změny a jejich vymknutí kontrole, politické rozpravy nad budoucím směřováním, vše je podáno svižně bez nánosu únavné edukativnosti. Velkou zásluhu má na tom energická režie Nikolaje Arcela, jehož předchozí Pravdu o mužích (2010) bylo možné vidět v rámci letošní Severské filmové zimy. Režisér se dle svých slov inspiroval klasickým stylem čtyřicátých a padesátých let s důrazem na prokreslení postav a jejich určitou aktualizací. Což sedí. Arcel v Pravdě o mužích stavěl na civilnosti, jemném humoru a věrohodnosti obecně vykonstruovaných motivů. V debutu Královská hra (2004) zase projevil cit pro rozplétání zákulisních nitek. Mnohé z toho zde zúročil.

Nakonec je to stejně hlavně o Dánsku…

Bylo zmíněno, že se rozsah děje omezil na úzký okruh postav. Co se děje mimo palác? Shakespeara znalý Kristián VII. sice odmítá proslulou repliku o „shnilém Dánsku“, zároveň si ale moc dobře uvědomuje stav Kodaně (označí sám sebe za „krále města sraček“). Během příjezdu královny vidíme toliko krysy a město částečně procitá až po zásahu osvícenských reforem. Úloha lidu je postupně zajímavější a rozpornější, aniž by se film rozhodl pro manévry stovek statistů, oživení přichází pomocí skromných prostředků.

Když se za filmem ohlédneme, tak je právě toto na něm snad vůbec nejoriginálnější. Evropský film v současnosti zhusta produkuje sebezpytující výpovědi o špíně ulic nedávných dob, starší historii pak často glorifikuje či minimálně nacionalizuje. Dánsko by se mohlo zdát v posledním bodě skoro opakem, vezměme si jenom Oscarové zářezy → Pelle dobyvatel (1987) vypráví o složitém údělu švédských přistěhovalců, kterým to v nové zemi nikdo neulehčí, Babettina hostina (1987) je o francouzské uprchlici, co naučí Dány vařit a v nedávném Lepším světě (2010) přebírá hlavní otěže švédský lékař, který si o situaci v Danmarku taky myslí své. I když opustíme tohle zjednodušené vypočítávání, Královské aféře se nedá upřít sebevědomá práce s divácky nepoddajným pozadím a silný kritický prvek směřovaný do vlastních řad. Vkusné včlenění milostné linky a na velkém plátně rezonující vizuál, netrpící skromnými prostředky pak podtrhuje výsledek. Emoční spoluúčast je zahlazená, přesto bych byl jedině rád, kdyby naši tvůrci poslali do Dánska domácí výřez z krvavých českých dějin. Takový Přemysl Otakar II. a jeho zrádná/spanilá manželka Kunhuta už zajisté nervózně přešlapují.

P.S. Nejen pro lokální patrioty může být povzbuzující, že možná až třetina jmen v titulcích tvoří česká část štábu, která odvedla místy neviditelnou, leč perfektní práci. Inu, i drobný kamínek hozený ze skály může nakonec rozbít nejednu lebku…

Autor textu: Martin Mišúr

Královská aféra (En Kongelig Affære) Dánsko / Švédsko / Česko / Německo, 2012, 128 minut, premiéra v ČR 12. 4. 2012.