Tichá sonáta

Slovinský snímek Tichá sonáta, rovněž známý jako Circus Fantasticus nebo Silent Sonata, byl uveden na letošním FebioFestu; také jste se s ním mohli setkat na Dnech evropského filmu v sekci Národní liga, protože byl svou zemí vybrán jakožto zástupce pro oscarové klání. Janez Burger, původem slovinský režisér, jenž v 90. letech vystudoval pražskou FAMU, se ve svém třetím celovečerním díle obrací k tématu války a jejího úzkostného působení na jedince, jež nemilosrdně postihuje. Ještě důrazněji však odkrývá nejen traumatický vliv ze ztráty blízkého, ale zvláště možné východisko, jak lze dojít vyrovnání s drastickými okolnostmi, které s sebou válečné běsnění nese. Burgerovo poslední dílo je do určité míry rozporuplné. Není nutné jej ale automaticky považovat za nepodařené. Jeho zvláštnost vyvěrá ze smíšení dvou přístupů, které většinou nenalézáme uvnitř umělecké tvorby propojeny.

Jednak je to estetické směřování uměleckého filmu a tedy toho všeho, co v rámci evropské tradice představuje – V Tiché sonátě postupně dochází k prostupu tenké hranice fantazie a reality. Snové scény elegantně odhalují subjektivní psychologické pochody postav, ať už je to potopa uvnitř domu, odraz otcovy usoužené duše, která odplavuje počáteční šok ze ztráty manželky, nebo melancholické představy nemocného principála, který se navrací do svého mládí. Fantazijní pohrávání s časoprostorovými konstelacemi obepíná shodně svět okolo postav, například náhle objevená manéž vyjevující nadpřirozeně velké prostory. Vizuální aspekt hraje spolu se zvukovou kulisou v tomto filmu prvořadou roli, jelikož příběh je vyprávěn bez použití slov. Zvolený alternativní přístup vyprávění ale nevyznívá nepřirozeně, neboť pouze reflektuje svízelnou atmosféru, do které jsou postavy vsazeny, a jak sám režisér k tomuto filmu poznamenal, slova ve válce ztrácejí smysl. Důraz se také klade na vysokou stylizaci obrazu, zvláště je to patrné v kontrastu okolní pustiny vůči cirkusovému prostředí, plného hýřivých barev a tvarových proměn; nejen výprava, avšak i evokativní obrazy českého kameramana Diviše Marka dodávají filmu váženou patinu.

Do kontemplativního vyznění snímku ale vstupuje bezprostřednější vsunutí komického nadhledu, výrazně přízemními motivy se tříští citlivá poetika, která by jinak mohla souznívat například s tvorbou Federica Felliniho. Učenec a spisovatel Heinrich Schneegans ve svém díle Geschichte der Grosken Satire (1894) rozlišuje trojí princip humoru. Za prvé definuje frašku; pro tento mód je charakteristický neobvyklý způsob řešení vážné situace, která vrcholí vtipným rozuzlením. Druhým příkladem je groteskno, skrze nějž nadsazené obrazy reflektují či otevírají společenské problematiky. Jako poslední typ rozeznává burlesku, tedy shazování všeho vysokého či vznešeného. Tichá sonáta nabízí tento trojí princip zmíněných přístupů, někdy dokonce vzájemně propojených uvnitř dané scény. V jedné sekvenci objeví dívka na mořském pobřeží hromadu mrtvých těl, mladý klaun, který jí doprovází, „ozdobí“ silně znetvořená těla rostlinami, mušlemi a barevnými nerosty. Nevšedním aktem dekorace mrtvol dochází chtě nechtě k tragikomickému vyznění; zároveň zveličená těla otevírají tematizaci toho, co může být považováno za (ne)vkusné a krásné; a nakonec, děsivé následky válečného konfliktu, ke kterým jinak chová člověk vážnou úctu, jsou poddány humornému snížení. Dívka se pomocí tohoto zprostředkovaného nadhledu vyrovná s danými hrůzami. Obdobným způsobem je vystavěna scéna, kdy akrobat měří své síly s tankem, nebo snová sekvence z manéže, jež ukazuje, že nejen volba motivu, ale právě i způsob jeho podání vede k narušení vysoké důstojnosti uměleckého filmu. Uvnitř cirkusového stanu jsou zprostředkovány zpomalené záběry na akrobatku zavěšenou na vysuté hrazdě, s teskným klavírním motivem a měkkým světlem se metaforicky stává andělskou bytostí. Vyzdvihovaná nostalgická krása akrobatického řemesla a cirkusového prostředí obecně (srov. Nebe nad Berlínem) je provokativně střídána záběry na přímočaré situační vtipy klaunů, doprovázené ráznou dechovou hudbou. Jsme nuceni přepínat mezi vznešeným stylem a jeho bezprostřední profanací. Je to obdobné, jako kdybychom se posunovali v próze od Hrabala k Rabelaisovi, ve výtvarné oblasti od Friedricha k Ensorovi, či chcete-li v akustickém umění, od Wagnera k Waitsovi.

Právě hravost, nadhled nad světem se stává klíčem k vnitřnímu usmíření s válečnými dopady. Lidé z cirkusového prostředí vytrhnou otce rodiny z chladné apatie, do které jej zavlekla smrt manželky a také i dětem nabídnou úlevu od bolesti ze ztráty milované osoby. Ba co více, kouzelníci, akrobati a klauni zpřístupňují jiné chápání světa, nedochází pouze k procitnutí, jak se lze vyrovnat s hrůzami válečného stavu, ale také s odkrytím sféry umělecké fantazie. Rodina je opravdu do tohoto nového pohledu silně vtažena, nakonec se totiž stává součástí cirkusového ansámblu. Tichá sonáta tematizuje pomíjivost všeho pozemského. Vedle nejistoty lidské existence uprostřed války porovnává stáří s mládím, s odchodem nemocného principála přichází nutnost generační výměny, jeho místo zaujímá další následovník. Proteovskou nestálostí je vůbec podmíněna existence cirkusového prostředí, stejně jako se z ničeho nic baviči objevili, stejně tak ze scény odcházejí, musí putovat k další destinaci. Film akcentuje přírodní dynamiku a obměny; dešťové bouře a oceán nahrazují statické výjevy slunečného počasí; od hlíny a kamení, z kterých si děti tvoří své miniaturní stavby, následuje kamera ihned pohledem na hrob, vystavěný ze stejné matérie; rozkvět jarní scenérie zaměňují obrazy rozpadlého domova, zborcených trámů a odlupujících vrstev stěn. I samotná stopáž filmu, 75 minut, v divákovi zanechá pocit letmého pozastavení a otevřenosti.

Válečná zóna záměrně nenese žádné jméno, není opatřena žádnou národní vlajkou, příběh je ukotven in illo tempore, v bezčasí, bez bližší historické situovanosti; výpověď snímku tak dosahuje komplexní univerzálnosti. Film končí všeobjímajícím pohledem kamery z velkého nadhledu „božího oka“, celému dosavadnímu prostoru v závěru je takto přisouzena symbolika pomyslného jeviště; odehrané show, při které divák na chvíli setrval jako onen cirkus, avšak v širším měřítku zastává pouze jedno z malých dramat našeho života.

Autor textu: Jiří Blažek

Tichá sonáta (Circus Fantasticus) Slovinsko / Irsko / Finsko / Švédsko, 2010, 75 minut, premiéra v ČR 29. 3. 2012.

Články obsahující informace o Tichá sonáta:

Tichá sonáta
6. 5. 2012 – 10.33