Odebírat RSS
RSS komentářůMusíme si promluvit o Kevinovi
20. 3. 2012 # 8.34 # Filmy # Bez komentáře
Režisérka Lynne Ramsay pochází ze Skotska, kde získala i své vzdělání, nicméně pro její kariéru bylo zásadní jiné místo. Byl to filmový festival v Cannes, který jí vynesl dvě ceny poroty za krátkometrážní filmy Kill the day (Velká Británie, 1996), Small Death (Velká Británie,1996) a za svůj celovečerní debut Ratcatcher (Velká Británie,1999) obdržela cenu British Independent Film Award. Svým nejnovějším režisérským počinem-adaptací světově uznávané a velmi dobře prodávané knihy Musíme si promluvit o Kevinovi (Lionel Shriverové) potvrdila, že zářící festivalové dítě i po devítileté pauze neztratilo nic ze svého řemeslného umu, ve kterém nadále rozvíjí svůj podmanivý vizuální styl.
Nejenom že jsou filmové adaptace sledovány bedlivým okem znalců předlohy, ale jsou-li ještě k tomu psané netradiční formou, stávají se obtížným materiálem k převodu na film. Shriverová svůj psychologický román psaný v ich-formě sestavila z dopisů, které posílá její hlavní postava Eva svému manželovi. Touto činností, jež slouží jako určitá terapie, se snaží vyrovnat s mateřskou noční můrou kterou prožila. Arménsko-americká volnomyšlenkářka Eva Khatchadourian (Tilda Swinton) žije bohémským životem do té doby, než jí mateřství přistřihne pomyslná křídla. Její první dítě ,,hodný“ synek Kevin se příliš nevyvedl, jeho decibely přehlučí pouze zbíječka na místní stavbě, kde Eva medituje a snaží se vyřešit záhadu apatického dítěte, které k ní nejeví známky jakékoli náklonnosti. Bariéry, které se časem Eva snaží synovi nastavit, směr výchovy jenž pro něho plánuje nebo pochybnosti o jeho úmyslech se vždy setkají s odmítavým přístupem ze strany zaslepeného manžela ( John C. Reilly) a následně podlehnou Kevinově důmyslné destrukci. Z ukřičeného démona postupně dospěje vysoce inteligentní a samostatný jedinec, který ve svém volném čase spřádá plány, jak si podmanit svět hrůzným masakrem. I přesto, že Evu mateřský instinkt nezklame a nějakou tu blížící se katastrofu neustále očekává, zabránit se jí nepodaří.
Ramsay se ve filmu zaměřila především na subjektivní pocity vyčerpané ženy, na její vnitřní svět vzpomínek do kterého se uzavírá a převedla ho do obrazové a zvukové stránky filmu, z které téměř odstranila jakýkoli přebývající monolog či dialog. Tilda Swinton rozehrála hru gest, ve které své psychické rozpoložení dává najevo unaveným tělem a rezignovaným pohledem bloudícím v temné minulost. Podařilo se jí společně s každým představitelem (Rock Duer, Jasper Newell, Ezra Miller) Kevina vybudovat emocionální klima na bodu mrazu, chladný vztah mezi matkou a synem, který je vystavěn na odmítavých, nedůvěřivých a zděšených pohledech nad řadou hrůzných činů. To, že se během filmu postupně s Kevinovým dospíváním mění i herecké obsazení zprvu nepřijde na mysl, všichni jeho představitelé jsou si tak podobní ve své zkaženosti a navíc oplývají totožným démonickým pohledem. Musíme si promluvit o Kevinovi je však spíše o Evě než o jejím synovi. Je o ženě a především o matce, která se snaží vyrovnat s odpovědností za činy své a svého dítěte, se ztrátou a pocitem viny, který se jí připomíná den za dnem.
Své psychologické drama rozehrává Lynne Ramsay v několika rovinách, které stejně jako kniha nabízí prostor pro spekulaci nad matkou a její ratolestí. Nad tím, kdo nese vinu za hrůzné činy. Zda se Kevin narodil ze špatného semene, či se na formování jeho temné duše podílela i Evinina nezkušenost a počáteční odmítavost prvoroditelky. Už po přečtení synopse se lze dovtípit čeho že se Kevin dopustil, což je i několikrát naznačeno v první polovině filmu. Režisérka tedy nebuduje napětí postupně až k samotnému činu, ale naopak po celou dobu filmu nás napíná stejně intenzivní měrou. Divákovu mysli neustále zatěžuje tíživá atmosféra plná neblahého očekávání, které přidává na intenzitě řada flashbacků.
Film není chronologický, s časovou rovinou se pracuje jako se skládačkou ve které každý jednotlivý díl připomíná blížící se katastrofu. To, zda se nacházíme v minulosti či přítomnosti není v prvních záběrech jednotlivých sekvencí nikdy zcela patrné. Až skrz detail nebo zvukovou složku, které nás napříč časovými rovinami vedou poznáme, zda vidíme děj před či po narození Kevina, či před katastrofou nebo již po ní. Za ony leitmotivy, které nás přenášejí časem, lze vnímat škádlivé použití červené barvy (Campbellovy plechovky polévek, barva na domě), bílé záclony, čistič na podlahu, či zvuk zahradního rozprašovače a mnoho dalších, které na Evu působí jako déjá vu a aktivují její vzpomínky na minulost. Důmyslně se pracuje i s hudebním doprovodem a to především s textem oldies hitů (In my room- The Beach Boys, Everyday- Buddy Holly), které jsou zde použity napříč časovým rozpětím. Lze je chápat odlišně v době kdy je Eva svobodnou ženou bez závazků a v přítomnosti, kdy se z ní stává vyprázdněná lidská skořápka trpělivě přijímající útoky pomstychtivých sousedů. Veselý text a rytmus sice zůstává, ale najednou získává i ironický podtext.
Musíme si promluvit o Kevinovi uspokojí hlavní proud diváků stejně tak jako ty, co hledají náznak originální práce s filmovým řemeslem, které nízkorozpočtové filmy Lynne Ramsay bezesporu obsahují. Na filmu se mimo hereckých zvučných jmen Hollywoodu podílel i cenami ověnčený kameraman Seamus McGarvey (Hodiny, Pokání) a producent filmu Steven Soderbergh. Snímek byl uveden v soutěžní sekci filmového festivalu Cannes 2011 a režisérka obdržela cenu na British Independent Film Award.
Musíme si promluvit o Kevinovi (We Need to Talk About Kevin) Velká Británie/USA, 2011, 112 minut, premiéra v ČR 23.3.2012
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
