Cinema Mundi: Světovostí k provinčnosti

14. 3. 2012 # 1.26 # Festivaly # Bez komentáře

Třetí ročník mezinárodního festivalu Cinema Mundi se konal od 29.2. do 7.3. ve třech brněnských kinech (Velký Špalíček, Lucerna, Bakala). Vedle hlavních sekcí, které se především zaměřily na filmy národními kinematografiemi nominovanými na Oscara, si mohli návštěvníci udělat představu o současné pobaltské kinematografi, která byla zastoupena patnácti tituly.

„Nejlepší světové filmy uplynulého roku“ a „Neznámý sever“?

Koncepci programu, mediálně prezentovanou jako přehlídku „toho nejlepšího ze světa za uplynulý rok“, je nutné brát s rezervou. Film, který je vyslán do boje o Oscara či byl na něj dokonce nominován, nemusí být nutně tím nejzdařilejším, co v dané zemi za poslední rok vzniklo. Na místo kritiky dramaturgie za to, že vede k vytváření naprosto nesmyslných a z hlediska současného filmovědného mínění překonaných kánonů, je lepší zvolit odlišný přístup. Na místě je spíš otázka: „Co cizí země považují za dostatečně reprezentativní natolik, aby se to zamlouvalo akademii?“

Zodpovězení otázky není nikterak složité. Povětšinou jde o díla oceněná na jiných festivalech (peruánský Říjen či turecký Tenkrát v Anatolii s cenou z Cannes), se jménem režiséra jako dostatečně silnou značkou (Turínský kůň Bély Tarra, Pina Wima Wenderse, Elitní jednotka 2: Vnitřní nepřítel José Padilhy, Pohlednice Kaneta Šindóa), či alespoň politicky a sociálně angažovaným tématem. Není nutné splňovat všechny jmenované „podmínky“, ale platí, že žánrových opusů bychom v nominacích – a tudíž i programu festivalu – našli naprosté minimum (argentinský gaučo western Aballay, muž beze strachu je čestnou výjimkou, potvrzující pravidlo). Sestavovat takto hlavní sekce, čítající výběr ze snímků nominovaných na Českého lva a Oscara, je naprosto legitimní. Divák si může udělat obrázek o tom, jak se určité národní kinematografie mediálně prezentují, případně vysledovat společné znaky napříč ročníky festivalu, ačkoliv to je někdy spíše ke škodě, když to může vést k otrávenosti ze sledování v podstatě téhož. (Letos případ venezuelských Zvuků kamenů.)

Použít ale stejný klíč v případě vedlejší sekce „Současného pobaltského filmu“, kde měla být představena na jiných festivalech opomíjená kinematografie Litvy, Lotyšska a Estonska, není zrovna nejšťastnější řešení. Je bezpochyby záslužné uvést filmy daných zemí, které zůstávají mimo okruh zájmu i většiny cinefilů cestujících po různých přehlídkách, seminářích apod. Zvlášť když se mini-přehlídka částečně spojí se 100. výročím od natočení úplně prvního estonského krátko-metrážního počinu Lov medvěda v kraji Pärnu (Karujaht Pärnumaal) autora Johannese Pääsuka. Kdo by to byl řekl, že Estonsko bude za jedno století známé především díky interpretačně velmi bohatým, obtížně uchopitelným a s historií poetik poučeným dílům, jako jsou ta od Veika Õunpuua (Podzimní tance, Pokušení svatého Toníka) či Suleva Keeduse (Georgica, Dopisy pro anděla)?

Zvolit ale jako hlavní kritérium výběru oceňování, ať již festivalové či domácí, nakonec vede k tomu, že si návštěvník může sice říct, že viděl, co se točí v méně známých severských zemích, ale souhrnnou představu o pobaltském filmu si neudělal. Co lze vyčíst z „lotyšské trojice“ Střevíček, Poslední sovětský biják a Monotónnost? K jakým závěrům je možné dojít při vědomí toho, že pobaltská kritika oceňuje Georgicu Suleva Keeduse, Střevíčky Laily Pakalniny a Few of us Šarünase Bartase?

A když už se oficiálně vymezovat vůči programové nabídce jiných festivalů, proč v tom případě uvádět přeceňovanou Třídu Ilmara Raaga, která u nás po úspěšném festivalovém tažení vyšla i na DVD pod názvem Zkažená mládež? Baťůžkáři stejně tak mohli vidět neduhy debutů trpící vztahové komediální drama Podzimní tance Veika Õunpuua, uvedené na 43. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde dokonce získaly Diváckou cenu deníku Právo. Pád Freda Kelemena, známějšího spíše jako kameramana posledních dvou filmů Bély Tarra (Muž z Londýna, Turinský kůň), byl zase uveden na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.

Hlavní dramaturgická koncepce se oproti minulým ročníkům nezměnila a stále ji lze z výše zmíněných důvodů vnímat jako problematickou. Ovšem rozhodnutí rozšířit vedlejší sekci, dopřát ji prostory v centru festivalového dění ve Velkém Špalíčku na rozdíl od fakult Masarykovy Univerzity a naprogramování snímků tak, aby se nekryly s hlavní – oscarovou – sekcí, je rozhodně krok správným směrem. Zato upustit od zasvěcení každého festivalového dne konkrétním teritoriím je divácky nevstřícné, protože se spíš chodí na vybrané regionální oblasti než na ceněné tituly. K zmatečnosti toho, co se vůbec kdy a kde promítá, přispíval i jinak graficky dobře vyvedený příruční program, dělený do tematických bloků, nikoliv dní, a tak bylo nutné ho neprakticky obracet.

Jako bych tam nebyl

Pokud k dramaturgické koncepci lze mít výhrady, jak se to má se samotnými filmy? Vítězný irský snímek Jako bych tam nebyl režisérky Juanity Wilsonové, která byla osobně přítomna na festivalu, byl ke zhlédnutí již na Febiofestu pod názvem Vlastně tady nejsem. (Důvod pro přejmenování tohoto, ale i dalších titulů pozbývá logiky.). Zvláštní cenu poroty, složené ze studentů Masarykovy Univerzity, získal Punk´s Not Dead Vladimira Blazevského a Elitní jednotka 2: Vnitřní nepřitel.

Uznání pokračování prvního dílu je pochopitelné i pro ty, kteří Padilhově fikčnímu režijnímu debutu nemůžou přijít na jméno kvůli problematické ideologické stránce, protože Vnitřní nepřítel spolu se změnou hrdinova nahlížení na problematiku nutí diváka zpětně přehodnotit svůj názor a vnímat oba díly jako jeden komplexní celek. Druhá část namísto jednostranné kritiky brazilského organizovaného zločinu z perspektivy až fašisticky smýšlejícího jedince přichází s důkladnou analýzou vytváření a především zneužívání mediálních obrazů ze strany zkorumpovaného systému, který pracuje sofistikovaněji, než jak pouze naznačovala černobílá jednička. Pokud je něco kulometné, není to řešení situací či žánrové atrakce akčního-politického thrilleru, ale způsob, jakým se dávkují informace.

Úplným opakem je pro některé diváky možná až nadbytečně komunikativní Pohlednice Kaneta Šindóa, kterou japonský multižánrový tvůrce dopředu inzeroval jako svůj úplně poslední režijní a scenáristický počin. Fanoušci téměř stoletého klasika mohou být potěšeni návratem k poetice časů zlaté éry japonské kinematografie, kdy převládají velké celky a na místo ostrého střihu se místy používají stíračky, a také uzavřením Šindóovy filmografie, jejímž leitmotivem je válečná zkušenost.

Argentinský zástupce Aballay, muž beze strachu je dalším překvapením, a hned dvojím. Jednak je s podivem, že se Argentina rozhodla do oscarového klání vyslat podívanou určenou spíše pro jedince obeznámené s tzv. gaučo westernem, jednak že diváci toužící po čisté „žánrovce“ budou odcházet spíše zklamáni. Příslib drsných podívaných Sama Peckinpaha je naplněn neskrývanou brutalitou, ale příhodnější by bylo přirovnání k Soldier Blue Ralpha Nelsona pro nekonvenční práci s žánrovými proprietami, protože oba tituly sdílejí větší pozornost věnovanou Indiánům, než jak to bylo v národních kinematografiích zvykem. Katarze nám ale i přes naplnění všech předem známých syžetových schémat není dopřána, protože jde o složitější pojednání o (ne)smyslnosti pomsty, které ale nedosahuje tarantinovské rafinovanosti při pohrávání si s diváckým očekáváním a zacházením s popkulturními vzory.

Aballay, muž beze strachu začínal z pohledu dítěte, srbské Montevideo: cesta za snem je z perspektivy malého chlapce vyprávěna celá. Výpravný snímek o malém srbském sportovním týmu, který to dotáhne až do světového šampionátu, je svou retro stylizací přesně tím crowd-pleaserem, kterým se chce blýsknout menší národní kinematografie a ukázat, že na to má. Ačkoliv zvolená figura vypravěče v podobě malého hrdiny, skrze kterého je filtrováno veškeré dění, opodstatňuje jak sépiové zabarvení obrazu, tak i melodramatičnost mnoha pasáží, 140 minut je příliš, ať máte jakkoliv kladný vztah k fotbalu a patriotismu s tím spojeným. Seriálová verze, která se uvádí na televizních obrazovkách, by pro Srby mohla být tím, čím je pro nás Smyczekovo Bylo nás pět.

Nestačí-li jeden dětský hrdina, v kubánské Stanici Havana debutujícího režiséra Iana Padróna jsou hned dva kluci, kteří nalézají porozumění i přes třídní rozdíly, které mezi nimi jsou. Ačkoliv program sliboval, že „na rozdíl od většiny kubánských filmů jsme zde konfrontováni s každodenní realitou země s extrémně nízkými platy i skromnými životními podmínkami,“ nejde vůbec o sociální kritiku. Cílovou diváckou skupinou mají být nejspíš kluci ve věku obou ústředních postav (druhý stupeň základní školy), a tak odrostlejší obecenstvo může zaujmout pouze to, že nebýt Michaela Moora, jemuž je věnováno poděkování v titulcích, k realizaci by pravděpodobně nedošlo.

I venezuelské Zvuky kamenů mají dítě jako jednu z důležitých postav. V příběhu o matce, která se snaží vychovávat své dvě děti i přes nepříznivost sociálních podmínek a která se společně se svými syny vyrovnává s ničivou povodní, nelze nespatřovat paralely s taktéž venezuelským Bratrem. Ten, ačkoliv se taktéž zabývá problematikou života ve favalech a zločinností mládeže, ale vznikl za podpory dětského fondu při Organizaci spojených národů UNICEF, a tak byl edukační rozměr pochopitelný. Zato začlenění skutečné tragédie, ke které došlo ve státě Vargas roku 1999, působí ve Zvucích kamenů přinejlepším jako zpozdilé vyrovnání se s těžkou událostí, přinejhorším jako její exploatace. I přes pozitivní vyznění jde ale o nesmírně ubíjející biják, u kterého se veškeré hypotézy postupem času omezí na pouhé odhadování, jaké problémy scenáristická svévůle přinese postavám tentokrát.

Portorická América má za hlavní protagonistku taktéž matku, jež chce pro své dítě to nejlepší, což znamená dostat svou dceru od násilnického otce a žít vysněný život v Americe. Destilát všech klišé, která jsou spojena s životem na Západě, nabírá svým potvrzováním kulturních stereotypů mnohdy nechtěně humorné podoby, zapříčiněné neumětelstvím snad ve všech ohledech – od prostoduché fabule přes banální dialogy až k neuvěřitelným hereckým výkonům. Genderový rozměr je ale chvályhodný.

Image festivalu

Zatímco filmy bylo dobré vnímat z hlediska toho, jakou mediální image si jimi státy vytvářejí, zůstává otázkou, jakou image – tvář – má Cinema Mundi. S filmovými festivaly se obvykle pojí určitý diskurz, atmosféra či publikum, případně alespoň podporují artovou distribuci vyzdvižením některého z uvedených soutěžních snímků. Ani za tři roky si však jediný brněnský festival mezi všemi přehlídkami a ozvěnami bohužel nedokázal nic z toho vybudovat.

Za dostatečně silný diskurz nelze považovat příběh o Jiřím Králíkovi, který přišel s nápadem předvádět především oscarové snímky, aby pak oficiální tváří zůstal p. Čadík. Možná by jím mohla být veliká účast studentů na samotném chodu, od otitulkování přes úvody až k účasti v porotě. Zmíněné je ale charakteristické i pro jiné festivaly, ačkoliv studentská participace není tolik stavěna na odiv.

Atmosféru, kvůli níž by měl člověk opravdu pocit, že je součástí festivalového dění, nejspíš ani nelze vytvořit ve třech projekčních místech – multiplexu Velký Špalíček a dvou jednosálových kinech, Bakale a Lucerně. Návštěvníka při vkročení do multikina možná zarazí, že ze stropu visí vlajky, na mixážní pult hraje DJ a u vybrané projekce je před vstupem do sálu připraveno menší pohoštění v podobě národního jídla, ale tím se „festivalová atmosféra“ neutvoří. Při vyhranění pouhých dvou sálů navíc při neznalosti toho, kde se jaký film promítá, mohlo dojít i ke zmatení, protože část nabídky multiplexu se kryla s programem Cinema Mundi (např. The Artist/Umělec).

Nutnost zajíždět mimo centrum do Lucerny, kde se divák mohl setkat se zpožděním zvlášť v případě projekce ve 3D, může sice zkušenosti mnohých zběhlejších batůžkářů evokovat, ale i přes zdařilou digitalizaci jednosálového kina s příjemným prostředím rozhodně ne v pozitivním slova smyslu. Nepomáhalo ani to, že fungoval Festival Pass, na který se dalo vyzvednout pět lístků, ale ty bylo nutné pořídit si vždy v kině, kde se snímek hrál (pro Špalíček v Cinema City, pro Lucernu v Lucerně, pro Bakalu v Bakale), nikoliv najednou. Při pominutí doprovodných programů v podobě koncertů, které byly při zakoupení některých lístků zdarma, ani centrum nežilo festivalovým děním – a jedna happeningová akce na Náměstí Svobody na tom nic nezmění.

Ani na publiku nebylo znát, že by se sjíždělo za akcí, či že by chodily národnostní a jiné minority, protože program nebyl ani v katalogu, ani na oficiálních internetových stránkách bilingvní. Divácky nejfrekventovanější byly tituly již v distribuci uvedené, což tak úplně neplní festivalovou funkci alternativy k běžné kinodistribuci. „Něčím navíc“ vedle úvodů před některými snímky byla i přítomnost hostů, kterým po debaklech z minulých let nebyly věnovány jednotlivé Master Class, a tak se diváci mohli tvůrců zeptat přímo po zhlédnutí „jejich“ filmu. Česká a slovenská delegace byla přítomna k zahajovacímu snímku Amadeus, „oscarovému“Cikánovi (Martin Šulík a herci) a „lvovým“ Lidicím (Karel Roden s producentem) či předpremiéře partnera festivalu Probudím se včera (režisér a herci Jiří Mádl, Filip Blažek, Eva Josefíková), neonormalizaci českého filmového vkusu a kultury s product placementem v hlavní roli. Zahraniční hosté – Sulev Keedus s Georgicou a Dopisy a pro anděla a Vladimir Blazevski s Punk´s Not Dead – byli sice pohotově a k věci dotazováni moderátorem diskuze, ale jejich přítomnost na Cinema Mundi nebyla dostatečně využita. Nabízelo se třeba zařazení jejich předchozích počinů jako u Miguela Littina.

Přesto lze při určité vstřícnosti Cinema Mundi vnímat jako doplňkovou nabídku toho, co jinak není v kinech k vidění. Pochvalu si určitě zaslouží i to, že na rozdíl od minulých dvou ročníků docházelo jenom minimálně ke zpoždění (největší problém minulého roku), přesunu či zrušení (největší problém předminulého roku) plánované projekce. I na ty filmy se překvapivě dalo dívat, protože byly promítány z kvalitní kopie, a tak platící návštěvník nebyl nucen čekat půlhodinu na delegaci, aby pak sledoval „něco“ srovnatelné se staženou verzí nahrávky z kina a ještě z toho nic neměl, protože titulkový překlad neodpovídal či měl zpoždění. Letos až na čekání na Américu, jejíž překlad se někdy neshodoval kvůli nedostatečným podkladům (k dispozici byl pouze scénář), a zpoždění u 3D projekcí (Pina, Hugo a jeho velký objev), vše organizačně šlo, jak mělo.

Cesta kolem světa za jeden týden?

Světovost se nezajistí tím, že se promítne údajně to nejlepší z téměř celého světa a k vybraným filmům se připraví ochutnávka národního jídla. Vybudovává-li se tím u návštěvníka zdání, že poznává svět, aniž by musel cestovat, redukuje se tím kinematografie na pouhého turistického průvodce a stírá se hranice mezi světovostí a provinčností. Nejprve je třeba vybudovat regionální identitu festivalu, k čemuž je vedle vymezení se oproti ostatním akcím stejného druhu potřeba i přísnější výběr titulů na straně jedné a především finanční podpora města na straně druhé. Cinema Mundi totiž i přes nepřízeň města a možná i nevhodnost Brna pro pořádání filmového festivalu má svůj smysl a s každým ročníkem se zlepšuje.