Otrlý divák 2012: Třaslavec je v kině!

Osmý ročník Festivalu pro otrlého diváka byl ve znamení fyzična a tělesných potřeb. Organizátoři již předem referovali, že v uvedených filmech budou protagonisté produkovat dostatek aerobní aktivity za značného přísunu vzduchu. V rámci volného tematického konceptu „zdravého těla“ (v němž povětšinou sídlil zcela „nezdravý duch“) bylo v pražském kině Aero uvedeno sedmnáct hlavních projekcí a drobné doprovodné aktivity. Celá akce se nesla v tradiční uvolněné atmosféře plující na vlně zakázaných (nejen) filmových slastí.

Tělo na tělo

Festival se těší rok od roku větší oblibě u rozmanité škály diváků. Není se čemu divit, neboť program mimo jiné láká na extrémní vizuální zážitky plné gore scén, nechtěného humoru a explicitní sexuality, to vše k vidění na stříbrném plátně. Jásající otrlé publikum je velmi heterogenní. Kromě cinefilů se širokým záběrem napříč filmovým spektrem láká celou řadu dalších po dekadenci toužících diváků, kteří filmové přehlídky běžně nenavštěvují. Z tohoto hlediska nelze než organizační a propagační schopnosti pořadatelů pochválit. Problém však nastává v přetížení kapacity kina. Aero, jež nedávno prošlo rekonstrukcí, není svým rozměrem středně velkého filmového klubu schopno bez problémů pojmout návštěvnické masy. Až dvacet minut trvající tlačenice mezi hlavními víkendovými projekcemi, v nichž se střetávaly v úzkém vchodu do vestibulu dva velké proudy vycházejících a čekajících diváků, připomínaly hektičností „karlovarské davy“ před hotelem Thermal.

Známkou každého ročníku je „otrlá“ festivalová znělka. Po loňských propagačních šotech Miloše Kameníka letos pořadatelé oslovili laureáta ceny Jindřicha Chalupeckého, videoartistu Marka Thera. Jeho přičiněním měl osmý ročník výrazný klip, jenž lze přinejmenším po formální stránce pokládat za doposud nejlepší (viz festivalové znělky zde). Velké uznání si zaslouží i překladatelské duo, které tradičně vystupuje pod přezdívkami Samantha Bifidus a Josef Vokurka. Jejich vysoce invenční „genderově vyvážený“ simultánní překlad je již festivalovým trademarkem. U vybraných projekcí se tudíž vyplatilo vyzvednout sluchátka i těm, kteří jsou jinak dostatečně jazykově vybaveni a překladatelské podpory nepotřebují.

Tromapark

Přestože zdaleka ne všechny snímky pluly v záplavě tělních tekutin, úvodní dvojice filmů, jež festival v úterý 14. února zahájila, si tuto charakteristiku jistě zaslouží. Zvrhlou biologií (Bad Biology, 2008) se fanouškům představil dlouho očekávaný počin Franka Hennenlottera. Ten je díky svým surrealisticky laděným snímkům v „tromáckém“ duchu Šílenství proutěného košíku (Basket Case, 1982) a Mozková příhoda (Brain Damage, 1988) uznávaným trashovým tůrcem kultovního ražení. Příběh umělecké fotografky, která je díky svým sedmi klitorisům extrémně citlivá a emotivní, a osamělého chlapce, jenž je manipulován vlastním gigantickým penisem nadaným samostatnou vůlí, lze brát jako svéráznou valentinskou komedii nebo jako provokativní dialog s freudismem a současnými genderovými teoriemi. Princip slasti je zde doveden ad absurdum, přičemž funkce plození je redukována na ponižující tvorbu mutantů, jež hrdinka vždy dvě hodiny po sexuálním styku porodí a poté jako zbytečné odhodí. Snímek tematicky připomíná ranou tvorbu Davida Cronenberga, formálně spadá spíše do oblasti záměrného béčkového neumětelství.

Se záměrným neumětelstvím pracuje i nový snímek studia Troma Den otců (Father’s Day, 2011). Adam Brooks a Jeremy Gillespie stvořili poměrně sofistikovanou formální hru, v níž jeden z producentské dvojice studia Lloyd Kaufman ztvárnil dokonce dvojroli boha a ďábla čímž směle konkuruje například Karlu Gottovi v Troškově campu Z pekla štěstí 2 (2001). Snímek působí jako něco, co by snad chtěli natočit Quentin Tarantino s Robertem Rodriguezem v rámci projektu Grindhouse, kdyby nemuseli vytvářet filmy pro mainstreamové publikum. Oproti obvyklé „tromácké“ produkci má film výrazně propracovanější „osmdesátkový“ vizuál a je vystavěn na vtipném konceptu hry s divákem. Kromě aluzí do žánrové oblasti tvůrci citují i klasická díla (třeba Buñuelova Andaluského psa, 1929). Promyšlenost snímku charakterizuje také to, že z gore scén jsou zobrazeny pouze specificky vybrané detaily. Tvůrci nechutnosti skryli tak, aby pak mohli, podobně jako filmové políčko s detailem penisu ve Fincherově Klubu rváčů, na krátký okamžik ukázat šokující záběr over-the-limit. Na rozdíl od Tylera Durdena by je ovšem kolibřík při práci dozajista chytil.

Kdo do něj vejde, tomu hlava sejde

Druhý den byl na programu další formálně laděný snímek, těžící tentokrát z „ed-woodovské“ estetiky a dobrodružně-fantastických filmů padesátých let. Ztracený kostlivec z jezera rozkladu (The Lost Skeleton of Cadavra, 2001) divadelního dramatika a filmového režiséra Larryho Blamira je plný mimozemšťanů, kostlivců a absurdního humoru. K diváckému úspěchu je nutno připočíst právě překladatelské eskamotérství Samanthy Bifidus, která kvůli odlišení extraterestriálního nářečí mimozemské repliky překládala moravským dialektem. Večerní program uvedl výborný izraelský thriller Vzteklina (Kalevet, 2010) Aharona Keshalese a Navota Papushada. Chytrý snímek se svým konceptem podobá Andělu zkázy Luise Buñuela (1962). V Buñuelově klasickém díle obyvatelé domu z nepochopitelného důvodu nemohou opustit místo oslavy, jako by je zadržovalo prostředí samotné. Oblast generující jiný druh pasti – zdánlivě bezpříčinnou vzteklinu, zde představuje les. Film zpočátku těží z klasických hororových prvků (psychopatický zabiják, zabloudivší skupina teenagerů), ty jsou však pouze vějičkou na diváka. Do vyprávění vstupují nové elementy a situace se zcela proměňuje, přičemž si celou dobu zachovává uzavřenou logickou strukturu. Film lze brát jako politicko-sociologickou metaforu nebo pouze jakožto zajímavou žánrovou parafrázi.

V dvojřad nastoupit!

Čtvrteční program byl zcela v objetí náročných fyzických aktivit. Gymkata (1985) Roberta Clouse i Vražedný aerobic (Killer Workout, 1987) Davida A. Priora jsou plné dynamických tělesných pohybů. V obou případech se jedná o vší osmdesátkovou „špatnotou“ prostoupené brakové snímky, na nichž si překladatelská dvojice patřičně smlsla. Film Roberta Clouse, jenž je známý tím, že dal vzniknout filmům Drak přichází (Enter the Dragon, 1973) a Hra smrti (Game of Death, 1978) s Brucem Lee, se pyšní gymnastickou hvězdou Kurtem Thomasem v hlavní roli. Pohybová dysfonie, v níž jsou bojové scény s ninji opřeny o gymnastické dovednosti včetně výmyku a cvičení na hrazdě, je odůvodněna absurdním scénářem mísícím kouzlo Asie, hrozbu nukleární války a „her bez hranic“. Děj Priorova snímku, jenž kombinuje prvky italského gialla s cvičebním instruktážním videem, by bylo možné vtěsnat do tří klíčových hesel: „fitness“, „disco“, „killing“. Film potěšil zejména příznivce absurdních her na způsob Eugena Ionesca a legínové fetišisty.

Klasické variace

Na začátek víkendu byly kromě filipínské akční komedie Nemožňák (The Impossible Kid, 1982) s liliputánským agentem 00 Wengem Wengem (v loňském ročníku bylo možné zhlédnout také film Jen pro tvou výšku, For Y’ur Height Only, 1981) vybrány dvě stěžejní projekce. Těmi byl klasický snímek Teda Browninga Alonzo, muž bez rukou (The Unknown, 1927) a Žena (The Woman, 2011) Luckyho McKee. Němý film Teda Browninga, jenž je známý především díky ve své době kontroverznímu snímku Zrůdy (Freaks, 1932), byl doprovázen kakofonní „živou“ hudební stopou v produkci Birds Build Nests Underground. Kombinované české a anglické repliky zkomponované do iritujících hudebních ruchů filmové vyprávění spíše rozbíjely, než že by tvořily zajímavý kontrapunkt. Romantický expresivní příběh skrývajícího se zločince Alonza (Lon Chaney), který se vášnivě zamiluje do cirkusové femme fatale (Joan Crawford) byl tříštěn výroky z kurzu angličtiny a opakujícími se větami v češtině. Ať už to měl být záměrný koncept „otrlé“ percepce čili nic, hudební doprovod značně ztěžoval divácký požitek z klasického filmu.

Snímek Žena, který vzbudil kontroverzní reakce na festivalu v Sundance, kde byl promítán v rámci „půlnoční sekce“, je zcela jiného ražení. Podobně jako Antikrist Larse von Triera těží z archetypálního dualismu mužské racionality a ženského iracionálního prvku. Racionální mužský princip reprezentující civilizaci je zde doveden do psychopatických rozměrů v postavě hlavního hrdiny, vyšinutého otce rodiny, jenž uloví divokou přírodní ženu. Tu se poté rozhodne s pomocí manželky a dětí převychovat. Kromě dualistické analogie film sdílí s Trierovým Antikristem také kontroverzní reakce na brutální obsah, jenž je prezentován skrze výrazně propracovanou formu. Oba filmy lze rovněž nahlížet buď jako feministické či naopak jako misogynní. Kromě nabízejících se provokativních konceptů ke genderové diskuzi či konfliktu „vyšinuté“ civilizace proti naturálnímu chaosu je možné brát snímek jakožto povedenou antropologickou studii manipulace, moci a s tím spojených civilizačních vztahů.

Nebezpečné hry

Sobotní program byl co do množství titulů nejbohatší. Kromě českého „blair-witch“ hororu se souřadnicovým názvem 50°10’53.468“N, 16°33’12.266“E (režie: Radovan Klučka a Zdeněk Pecha, 2012) a dnes již klasické parafráze na frankensteinovské motivy Re-Animátor (Stuart Gordon, 1985) bylo možné zhlédnout interaktivní podívanou Williama Castla Třaslavec (The Tingler, 1959), v níž se mimo jiné odehraje zřejmě vůbec první LSD trip na filmovém plátně. Dále šokantní zážitek slibující Hra na zajíčka (The Bunny Game, 2010) a v závěru večera byla uvedena podivná směsice špatného erotického filmu a agitace volné lásky ve stylu hippie Nejšpinavější hra na světě (The Dirtiest Game in The World, 1970). Zároveň se po jedenácté hodině ve vestibulárních prostorech promítala série old-schoolových švédských pornografických snímků v původním osmimilimetrovém formátu.

Do kina se vyplatilo dorazit zejména na Třaslavce, jelikož organizátoři festivalu se rozhodli projekci pojmout v původní vizi režiséra a divácký zážitek dotvářet formou rozverných performancí. Absurdně úsměvný příběh s Vincentem Pricem v roli vědce, který objeví existenci podivného tvora vznikajícího v oblasti lidské páteře při silném pocitu strachu, sděloval úvodní radu divákům, že je třeba se v každém případě uvolnit křikem. Ti se pobídky vděčně ujali a křik naplnil kinosál nejen při rozsvícení kostlivce umístěného vedle plátna, nýbrž i při sebemenší jiné příležitosti včetně zobrazení líbajícího se páru. Ve vrcholných scénách byl film dvakrát přerušen sehraným „děsuplným“ kolapsem s nástupem festivalových „ošetřovatelů“ a následným hrůzným varováním: „Třaslavec je v kině!“

Zcela odlišný zážitek pak slibovala Hra na zajíčka. Performerka Rodleen Getsic spolu s režisérem a kameramanem Adamem Rehmeierem natočila podle volného konceptu film, který dle jejich vlastních slov sloužil v prvé řadě jakožto jakási Rodleeina arteterapie. Ta si totiž údajně podobnou zkušeností sama prošla a rozhodla se s hrůzným zážitkem touto formou srovnat. Zobrazené scény jsou tedy co do fyzické trýzně autentické. Přesto se nejedná o horor ani thriller, torture porn či gore. Protagonistka se nechala svázat, sexuálně zneužít a popálit, aby skrze umělecké simulakrum utrpení prožila katarzi a došla očištění (viz tento text). Divák je terorizován spazmatickými černobílými záběry podkreslené kakofonním noisovým zvukem nebo hard coreovou hudbou. Dějová linie se omezuje na zážitky hlavní hrdinky, prostitutky a feťačky Bunny, točící se v sansaře sexuálních aktů a sjíždění lajn. Po setkání s hlavním násilníkem – parafilním truckerem Hogem, se snímek až do konce pohybuje v hektickém kruhu. Epileptické scény se nikam nevyvíjí, nijak negradují, stagnují v nekonečném sebeukájení.  Dílo nezprostředkovává očekávané transgresivní zážitky a jako pokus o osobní autentickou esenciální výpověď selhává, neboť si příliš „ujíždí“ na vlastní formě, která přitom není nijak zvlášť zajímavá či dostatečně radikální.

Filmová lobotomie

I v závěrečný festivalový den se atrium kina Aero plnilo neústupnými davy diváků. Kromě již tradičního „otrlého“ příspěvku do rodiny filmů o mexickém wrestlerovi se stříbrnou maskou El Santo proti televiznímu vrahovi (Santo contra el asesino de la T.V., 1981), jenž byl uváděn s krátkým předfilmem Victora Hernandeze Tahle maska je moje! aneb El Santo proti byrokracii (Esta máscara es mía! o Santo contra los burócratas, 2006), se diváci mohli těšit na překvapení v podobě „Aera naslepo pro otrlé“ a na neuvěřitelný trash Orgie mrtvých (Orgy of the Dead, 1965. Ti, kteří se nechali nalákat na dobrovolné vstupné „pass blind“ projekce, byli vystaveni pohádkové zrůdnosti německo-slovenské koprodukce Zázračný talizman (2010). Ve snímku německého divadelního režiséra Petera Makala a slovenského režiséra Richarda Turana hledá postarší hrdinka Barbora lásku a štěstí, přičemž se zaslouží v boji proti zlému „malignímu“ démonovi Sankrodomovi. Výrazně mimický film, jenž svou malebnou (ne)estetikou dalece překonává subverzivní fotografie dua Pierre & Gilles, nechává daleko za sebou i svého času populární Kněžnu Libuši (2009), jež byla překvapením ročníku 2010.

Orgie mrtvých bulharského režiséra Stephena C. Apostolofa pak představovaly dokonale otrlou tečku zaplněnou sérií makabrózně unylých striptýzových tanečků v naprosto impotentním aranžmá. Ve snímku, jehož scénář vznikl z pera Edwarda D. Wooda Jr. dle jeho vlastní knižní předlohy, si v hlavní roli zahrála „exotická tanečnice“ Pat Barrington. Jejím kreacím zdatně přihlížel profesionální šarlatán Criswell, kterého můžete znát jako vypravěče z Plánu 9 (Plan 9 from Outer Space, 1959).

Corpus delicti

Pokud lze vyvodit nějaký obecný závěr za osmým ročníkem Otrlého diváka, pak snad ten, že sestavení alternativní filmové přehlídky na bázi „zakázaných filmových rozkoší“ je velmi nosným nápadem. Audiovizuální vkus, jehož střední hodnota se podél časové osy neustále transformuje, je z podstatné části založen často ignorovaným filmovým podhoubím. Festival otrlého diváka tedy netvoří jen zábavný a divoký kontrapunkt k široké paletě „serióznějších“ akcí, nýbrž také zajímavě reflektuje složitou strukturu vývoje korpusu filmových děl. V opozici k tendenci historického tuhnutí ve formě nejrůznějších kánonů vytváří svého druhu anti-kánon, jenž školometsky zatvrzelé náhledy rozpouští. Ti, kterým letošní ročník unikl, mohou alespoň navštívit facebookové stránky festivalu, kde se mohou přihlásit a pečlivě sledovat informace týkající se ročníku příštího.

Články obsahující informace o otrlý divák:

Otrlý divák: Od mrzké tělesnosti ke spirituálnímu očištění
4. 3. 2014 – 23.34

Otrlý divák 2012: Třaslavec je v kině!
2. 3. 2012 – 0.17

Festival otrlého diváka: Otrlec po osmé
8. 2. 2012 – 20.56

Strashné filmy - ohlédnutí za Festivalem Otrlého Diváka
12. 2. 2011 – 1.56