Domů » Filmy

Muži, kteří nenávidí ženy

Muži, kteří nenávidí ženy, americká adaptace prvního dílu trilogie Milénium spisovatele Stiega Larssona, má u nás premiéru až 12. ledna, a tak na chvíli opusťme to, že diváci tak nemůžou chodit na „The Fell Bad Movie of Christmas“ a kritici si nemůžou vypomoct prohlášením „film roku“. Na místo zaměření se na očekávání, které je dáno kontra-marketingem a recepcí, bude následující kritika vytvářet tři různé modelové diváky – tím pádem i čtenáře tohoto textu – a nahlížet na dílo ze tří různých perspektiv: na základě obeznámenosti s knižní předlohou, souborem předpokladů pojícími se s detektivním žánrem a podle míry oblíbenosti Fincherových počinů. Vzhledem k počtu prodaných výtisků a existenci švédské adaptace není třeba nastiňovat zápletku, a tak se v následujících odstavcích zaměřím vždy na jeden ze tří možných přístupů, nastíněných výše.

Mnozí čtenáři měli jistě za to, že kniha je pro svou literární specifičnost neadaptovatelná. Potvrzuje to švédská verze, která eliminovala jakoukoliv formální či ideologickou podvratnost a ze zdrojového materiálu si vybrala pouze detektivní linii, kterou v rámci žánru ozvláštňuje tím, že jde o vyprávění neomezující se na jednu ústřední postavu, ale na dva protagonisty. Vyvracuje to ovšem verze americká, u které při – až na závěr – velmi věrném překladu z jednoho média do druhého nedochází k ochuzení „filmovosti“ na úkor „literárnosti“. Je zde zachována nevídaná práce s nakládáním informací, protože první papírové setkání Lisbeth a Mikaela se vyznačovalo tím, že na rozdíl od konvencí detektivky jsme neměli nedostatek informací ohledně konkrétního případu, ale potýkali jsme se s jejich nadbytkem, a tak bylo třeba je třídit, selektovat ty podstatné a některé zasazovat do zcela nových (významových) rámců. Ve snímku to nevede k popisnosti, protože redundantnost informací je vyjádřena ryze filmovým postupem – montáží. Patrné to je na prvním čtení Vengerových spisů Mikaelem, kdy je nám vizualizované pátrání po Harriet prezentováno spolu s textem-spisem, kdy informace z něj slouží jednak pro kontextualizaci dění, jednak jsou mnohdy nadbytečné. Zároveň se tím zachovává i další unikátnost knihy, a to filtrování událostí prostřednictvím různých postav, kdy si dokonce i představu o ústřední „dvojici“ vytváříme postupně dle zprostředkovávaných pohledů na ně: zatímco šéf Milton Security svému klientovi popisuje svou zaměstnankyni, vidíme ji přijíždět na motorce s helmou na hlavě do kanceláře – až poté spatříme její obličej.

Výlučnost v rámci žánru není ovšem daná pouze způsobem distribuování informací a vysokou mírou komunikativnosti, ale i sebeuvědomělostí, resp. sebereflexivností, kdy postavy u Larssona jednak čtou detektivní romány, jednak se odkazují na bondovská dobrodružství. (V případě knižní trilogie především v druhém díle s explicitním odkazem na From Russia with Love a pojetím záporáků jako těch z příběhů o 007.) U Finchera postavy rodokapsovou literaturu pálí, když si potřebují zatopit, popř. ji nechávají se jenom tak povalovat, ale přitom jsou velmi dobře obeznámeny s filmovými detektivkami a bondovskými dobrodružstvími, což zúročují, aniž by to dávaly okázale najevo. Bondovské úvodní titulky, které si svým abstraktním vyobrazením složení hrdiny/hrdinky říkají o srovnání s těmi z Quantum of Solace, a obsazení Daniela Craiga do role Mikaela potěší Larssonovy čtenáře, zatimco filmovému fanouškovi udělá radost reflexe role médií v „běžném“ životě sériového vraha. S porušováním žánrových konvencí a se záměrným odpíráním divácké potěchy (Lisbeth a Mikael se potkají až po hodině a půl času projekce) se pojí i „přítomnost“ závěrečného aktu, který je mnohými vnímán jako zbytečný. Pokud ale někdo neměl problém s předchozími scénáři Stevena Zailliana (Americký gangster, Moneyball), které nekončily ve chvílích, kdy by si to tradiční dramaturgie žádala a diváci toužící po klasické žánrovce vynucovali, nebude ho mít ani tentokrát.

Jméno, které bude nejvíc táhnout, není scenáristovo, nýbrž režisérovo. Tvůrcovi fanoušci mohou požadovat návrat okázalosti Klubu rváčů, ale ti ostatní snad ocení subtilnost v případě progresivnosti filmové formy. Kameraman Jett Cronenweth, který s Davidem Fincherem spolupracoval již na Social Network, opětovně natáčel na digitál, který přitom sofistikovaným užitím přírodního svícení vypadá „analogově“. Trent Reznor a Atticus Ross, kteří získali Oscara za svou hudbu k Social Network, zkomponovali (téměř) ambientní soundtrack. Je tak velmi obtížné rozlišit, kdy se jedná o hluk prostředí a kdy už o samotnou hudbu, zvlášť když ta spojuje hned několik scén. Nejexemplárnější je to na scéně vynuceného orálního sexu, kdy se hluk vysavače přelévá ze zvukové do hudební stopy a zase zpátky, aby pak pokračoval do další scény s Mikaelem letícím v letadle, kdy může jít o hluk turbíny. Produkční designér Donald Graham Burt, zodpovědný za Social Network, Podivuhodný případ Benjamina Buttona a Zodiaca, vytváří jen zdánlivou transparentnost filmového prostoru, když je byt postavy Martina celý prosklený, ale přitom skrývá místa, kde nemá být vidět.

Muži, kteří nenávidí ženy zároveň precizují vyjádření toho, o čem pojednávaly předchozí tvůrcovy počiny. V další bezchybné studii od okolí se odlišujícího jedince se zde vypovídá o mediovanosti paměti, která už není dána jenom naší zkušeností s jinými kinematografickými díly (Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Zodiac) či „životem online“ (Social Network), ale všemi možnými mediálními kanály (televize, internet, noviny, fotografie). Lisbeth se neliší od jiného nerda – Zuckerberga, kdy se opětovně říká, že je možné dosáhnout úspěchu v profesním, ale nikoliv osobním životě, což vede k podvracení zakončení klasických děl.

Představuji si, že takhle nějak by dopadl Vetřelec3, kdyby do něj režisérovi nezasahovalo studio. Jako otevřeně feministické dílo, ve kterém se mužský divák nedočká vizuální slasti, protože mužské, nikoliv ženské postavy jsou zde určeny na pohled a jsou to právě ženy, které se v důmyslné hře na kočku a na myš ukazují jako ty dominantní. Lisbeth se ale na rozdíl od Ripleyové nevyrovnává s budoucím mateřstvím, nýbrž neopětováním jediného skutečného citu, který si Fincherovi hrdinové i přes jejich depersonalizované pojetí a upřednostňování informací na místo postav uchovávají – lásky. Pro melancholicky naladěné jedince tak může jít o vánoční film a nasadit distributor Muže, kteří nenávidí ženy do kin ještě letos, šlo by jednoznačně o film roku.

Muži, kteří nenávidí ženy USA/Švédsko/Velká Británie/Německo, 2011, 158 minut, premiéra
v ČR 12. 1. 2011.

Doporučujeme

Jeden komentář

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 31. 12. 2011 ve 16.46 a zařazen do kategorie Filmy ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář

Dnes


Nadcházející události


Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.