Filmasia 2011: Krev a slzy

14. 12. 2011 # 8.32 # Festivaly # Bez komentáře

Letošní již sedmá Filmasia, tradiční minifestival zacílený, jak název napovídá, na asijskou filmovou tvorbu, byla především ve znamení jihokorejských tvůrců. Během čtyř dnů bylo možné zhlédnout v pražském kině Světozor celkem dvanáct filmů, z nichž devět vzniklo alespoň částečně v korejské produkci. Významnou roli v tom hrála osobní návštěva filmaře Bonga Joon-hoa, přičemž zde byla k vidění kompletní retrospektiva jeho celovečerních snímků. Přehlídku to tak pomyslně rozdělilo na dvě části: jedna představila namátkový průřez současným asijským filmovým mainstreamem, druhá pak pět filmů uznávané korejské celebrity.

Samotné kino Světozor poskytlo k projekcím malý i velký sál, přičemž žádné dva filmy neběžely paralelně. Pokud ale chtěl divák zhlédnout celý festival, nejspíše jej to stálo do jisté míry zbytečné fyzické přemáhání. Jakoby se s tím v programu moc nepočítalo. Mezi projekcemi byly často ne zcela dostatečné časové odstupy, což bylo zvláště poslední den ovlivněno návštěvou korejského režiséra. Díky představení filmu Matka se přestávka před následnou projekcí smrskla sotva na pět minut a podobnou časovou tíseň pocítil i divák, který se účastnil diskuze s režisérem po snímku Mutant. Pokud tedy někdo přišel již v 13:00 na film Pes, který štěká, nekouše, a hodlal pokračovat v celé Joon-hoově retrospektivě, sotva si stihl zakoupit kofolu v baru ve vnitřních prostorech kina. Ten byl navíc ještě neustále sužován frontou čekajících zákazníků, jelikož jeho obsluhu ne zcela logicky v průběhu festivalového programu zajišťovala jediná osoba. Tyto drobné organizační nedostatky jsou téměř zbytečnou skvrnou na jinak čistém štítě letošní „asijské“ filmové přehlídky. Nezbývá než doufat, že provozní problémy budou příště zvládnuty lépe. Jde sice o nefilmové záležitosti; ty však hladovému a žíznivému cinefilovi, jenž touží v pauze ukojit své nižší pudy, dokážou sledování filmů značně znepříjemnit.

Vzhledem k mé nedostatečné znalosti mohutného proudu moderní asijské produkce nejsem schopen posoudit relevanci či reprezentativnost uvedených snímků, nicméně budu v tomto ohledu věřit zkušenému úsudku pořadatelského týmu. Nutno zdůraznit, že z uvedených snímků v rámci současné asijské tvorby nebyl (kromě jednoho) žádný staršího data než 2011. Pořadatelé tedy labužníkům přichystali skutečně čerstvé kusy. Festival byl oficiálně zahájen projekcí protiválečného dramatu Přední linie (Gojijeon; 2011) režiséra Janga Hoona. Snímek se odehrává na konci Korejské války v roce 1953, konfliktu pro euroamerické publikum notoricky známého díky filmu a seriálu M*A*S*H. Absurditu válečného molocha zde vyjadřuje absurdní přetahování obou stran o jeden strategický bod, jenž by měl rozhodnout o stanovení hranice mezi komunistickým Severem a prozápadním Jihem. Snímek minimálně první polovinou nijak nevybočuje z amerických standardů válečných filmů. Děj graduje v silně emocionálně přepjatých scénách a snaha dojmout diváka nabývá absurdních rozměrů. Nesmyslnost bitevní apokalypsy je ještě podtržena faktem, že představitelé různících se stran již dávno zapomněli, proč mezi sebou vlastně bojují a mimo válečnou vřavu si vesele vyměňují přátelské vzkazy. Absolutní válečný masakr znepřátelených oddílů ve finální scéně je hutnou syntézou jednoho proudu korejské kinematografie, jehož celkem příznačně vystihuje přímočaré slovní spojení „krev a slzy“. S jistým zobecněním lze tvrdit, že absence emocionálního odlehčení a vyžívání se v patosu je pro korejský střední filmový proud typická. Je možné, že východní publikum vyžaduje úplně jiný prožitkový katalyzátor, tudíž lze tyto tendence brát jakožto záležitost kulturních specifik. Bleskový soud nad korejským patosem, řadící jej jednoduše do oblasti kýče, by tedy byl poněkud unáhlený.

Vypjatá emocionální gradace se silným finišem byla k vidění také u korejského akčního dramatu Muž odnikud (Ajeossi; 2011, režie: Lee Jeong-beom). „Leonovské“ schéma, v němž se hlavní hrdina s vizáží emo-mladíka promění v krizové situaci z domnělého outsidera v naboostovaného speciálního agenta užívajícího velmi drsné a rychlé způsoby likvidace nepřátel, nabízí poměrně svižný a stylově výrazný snímek. Podobně jako 96 hodin Pierra Morela, kde Liam Neeson zachraňuje svoji dceru ze spárů obchodníků s bílým masem, je i Muž odnikud zachráncem mladé dívky. Tělesné schránce této dívenky však hrozí pro změnu její vytěžení coby kontejneru na drahé orgány. Samotné akční scény mají podobně brutální razanci, jen u Korejců se méně střílí a více se užívají chladné zbraně.

Stopové prvky akčního thrilleru mělo i hongkongské „finanční“ drama Život bez zásad (Dyut meng gam) současného klasika jménem Johnny To. Film ukazuje moderní společnost prostoupenou mocí peněz a finančními machinacemi, jež přes množství nabízených možností nevytváří optimální prostor k životu. Snímek se naštěstí vyhýbá schématickým a příliš moralizujícím tendencím. Příběh je vystaven jako labyrint osudů několika hrdinů, jejichž mikro-osudy různým způsobem ovlivnila nedávná finanční krize. Kritika společnosti, jejíž základna je postavená na obchodu, však nakonec vyznívá poněkud do prázdna.

Z ostatních snímků reprezentujících na letošní Filmasii současné trendy bylo možné navštívit projekci špionážního thrilleru Odposlechnuto 2 (Sit yan fung wan 2) tvůrčí dvojice Felixe Chonga a Alana Maka; korejskou odpověď na akční snímek Nebezpečná rychlost jménem Quick (Kwik, Jo Beom-goo); japonskou komedii Hiroshi Matsumota Samuraj bez meče (Saya-zamusai), vyprávějící příběh samuraje majícího za úkol během třiceti dnů rozesmát syna místního knížete; a také melodrama Sunny (Sseoni, Kang Hyeong-cheal), zastupující středně nákladnou linii korejského středního proudu, která v poslední době nabývá u domácího publika vysokého zájmu.

Dosti rozdílné zážitky pak představovalo uvedení kompletní retrospektivy celovečerních snímků Bonga Joon-hoa, který na festivalu některé z nich uváděl osobně. Autorova díla je těžké nějak škatulkovat. Charakteristické je pro ně absence obvyklé dávky patosu a využívání různých žánrově konstruktivních prvků. Vynikající a dnes již klasické detektivní drama Vzpomínky na vraha (Saminsui Chooeok, 2003) je inspirované skutečným případem vyšetřování sexuálně motivovaných vražd žen v jedné korejské vesnici. Poměrně dramatická dějová linie je prostoupena humorem, díky němuž dostává film místy až groteskní ráz, aniž by se rozpadal do nesoudržnosti. Střídáním komediální, dramatické a akční roviny dosahuje režisér vitalizujícího efektu, díky němuž jsou jeho rozporné postavy živější a jaksi skutečnější. Žánrovou asambláží rodinné komedie, thrilleru tematizujícího hrozbu epidemie a animal hororu je Joon-hoův patrně nejnákladnější film Mutant (Goimool, 2006), jenž do teď setrvává na prvním místě korejského žebříčku nejnavštěvovanějších titulů. Snímek inspirovaný dle slov tvůrce především Spielbergovými filmy sedmdesátých až devadesátých let ukazuje zvířecí teror zvíce Jurského parku zapříčený stovkami litrů formaldehydu vypuštěného do řeky Han (údajně inspirováno skutečnou kauzou formaldehydového znečištění Soulského veletoku). Dle slov režiséra jsou jeho postavy obyčejní trochu hloupí hrdinové vystavení titánským úkolům. Ty mohou nabývat různých podob – od tajemného sexuálního vraha až po zmutované monstrum. Mutant také zajímavě pracuje s diváckým očekáváním (upozorňuji, že následující věty obsahují spoiler). Hlavní narativní linie se záhy soustředí na záchranu netvorem unesené dcery hlavního hrdiny, která by dle klasického schématu měla po všech strastech a vystavování hrůzným nebezpečím vyváznout živá a zdravá. Leč hrdina na konci dostává dceru mrtvou, a místo ní cizího živého chlapečka k adopci.

Podobně jako Vzpomínky na vraha i drama Matka (Madeo, 2009) přináší téma sexuální vraždy. Tentokrát však z pohledu matky, jejíž mentálně zaostalý syn je hlavním podezřelým. Výborná psychologicko-kriminální zápletka je ještě podpořena výrazným hlavním hereckým výstupem Hye-ja Kim, jež je u domácího publika populární hlavně díky televiznímu seriálu Gung (Princess Hours, 2006), kde ztvárnila pozitivní ikonu vřelé a milující matky. Výborný je i herec Bin Won představující zaostalého syna, kterého bylo možné spatřit překvapivě také v hlavní roli oudsidera-zabijáka ve výše jmenovaném akčním snímku Muž odnikud. Zajímavé je, že Bong Joon-hoovy kriminální dramata prezentují podobný způsob policejní brutality, která se tak jeví přinejmenším v prostředí venkova či maloměsta jako typická ukázka vyšetřovatelské práce. Zločin je sveden vždy na prvního podezřelého, obvykle je jím nejsnadnější oběť v podobě místního blázna, který je pak z důvodu zjednodušení k přiznání často donucen šikanou či falšováním důkazů. V těchto aspektech asi nejvýrazněji proniká také určitá společensko kritická rovina Joon-hoových snímků.

Doporučeníhodný je i tvůrcův celovečerní debut ve formě socio-analytické komedie Pes, který štěká, nekouše (Peullandaseueui gae, 2000). Anotace slibuje detektivní zápletku ohledně odhalování zabijáka psů. Nestereotypní schéma vyprávění se spíše dotýká některých frustrací korejské společnosti, jako potřeby kariérního růstu a s ní spojené korupce, touhy po dosažení mediální slávy a tíhy submisivně-dominantního postavení v partnerském vztahu. Jde o jistou obdobu měšťácké satiry a kritiky pavlačové kultury. Joon-hoův příspěvek do povídkového filmu Tokio! (2008), jenž přináší různé pohledy na japonskou metropoli očima tří rozdílných tvůrců (kromě Bong Joon-hoa ještě evropské vize Michela Gondryho a Leose Caraxe), představuje drobnokresbu světa zaplněného technikou a kyberprostorem pomocí svérázné bytové introspekce. Filmové zátiší soustředěné na východní fenomén hikikomori prohlubuje existenciální kontext osamělosti jedince v přelidněné megapoli. Zajímavostí je, že Bong Joon-ho momentálně natáčí v barrandovském studiu svůj nejnovější post-apokalyptický snímek Snow Piercer. Mělo by se jednat o adaptaci francouzského komiksu Le Transperceneige Jacquese Loba tematizujícího dny po zničení světa, přičemž většina snímku se má odehrávat ve vlaku jedoucím zamrzlou krajinou.

Jestliže se divák přenesl přes drobné organizační nedostatky zmíněné na začátku, dostalo se mu energické odměny v podobě nevšedních kinematografických zážitků. Filmasia je u nás ojedinělou přehlídkou současných asijských trendů, jak v jejich komerčnějších polohách, tak v oblasti náročnější tvorby, a jako takovou se ji vyplatí mít na zřeteli. Letos byla navíc dosti šťastným tahem i úspěšná snaha o pozvání Bonga Joon-hoa, jehož tvorba byla v takto komplexním celku českému publiku představena patrně poprvé. Potoky krve a slz díky němu zředila estetická introspekce, sociální podtext i ironie říznutá černým humorem.