Nevěstinec

Více než půl roku po světové premiéře do tuzemských kin míří další snímek, který soutěžil v květnu o Zlatou palmu na francouzské riviéře. Zatímco Melancholii, Strom života či Le Havre jejich pověst předcházela, o Neveštinci se naopak dosud nemluvilo téměř vůbec. A debatovat se o něm ani příliš nebude, neboť s divákem nerozehrává interpretační hru.  Přesto se nabízí zamyšlení nad způsobem reprezentace námětu (podoba prostituce na přelomu devatenáctého a dvacátého století) a stylistiky filmu na výsledný ideologický koncept.

A o jaký koncept se to jedná? Režisér Bertrand Bonello skládá oddramatizovanou mozaiku, vykresluje obraz života prostitutek v jednom z luxusních pařížských nevěstinců během Belle epoque. Podnik zřetelně odkazuje ke skutečným domům rozkoše, jako byly například Le Chabanais či La Fleur blanche (na rozdíl od filmu nebyly zavřeny z finančních důvodů, ale až roku 1946 kvůli oficiálnímu zákazu veřejných domů). Snímku se úspěšně podařilo vyhnout se největším nebezpečím – při zpracování tématu se silným exploatačním potenciálem se naštěstí vyvaroval explicitního zobrazení sexuality stejně tak jako pádu do bulvární polohy. Sledujeme opakující se sekvence scén: dívky se přes den myjí, česají a líčí, aby mohly celou noc naplňovat tužby pravidelných i neznámých zákazníků. Celé dny tráví za zdmi bordelu, žijí jako jedna velká rodina. Důraz je kladen na opakování rutinních úkonů, čímž se daří vystihnou jeden z charakteristických aspektů práce prostitutky – sexualita jako původně akt nevšední přechází do roviny všednosti, tělesnost se taví v kotli každodennosti, člověk se odcizuje sám sobě.

Pro Bonellův film platí, že z monotónnosti vystupující pozitivní momenty vycházejí vždy zevnitř pracovního kolektivu – ať už to je společný výlet bordelmamá se všemi dívkami do přírody, pomoci kolegyni v nouzi  či ze vzájemného přátelství vznikající hřejivý pocit domova. K tomu účelu je skladba skupiny dívek neobyčejně (a zároveň nevěrohodně) harmonická – všechny jsou empatické, inteligentní a kolegiální. Ohrožení pak přichází výhradně zvenčí – finanční nouze způsobená nedostatkem zákazníků, násilnický klient, hrozící nebezpečí pohlavní choroby nebo propadnutí závislosti na drogách. Ideální podmínky pro vzklíčení paranoidní fikce se zřetelným rozvržením: bezpečí nalezneme uvnitř, ohrožení vně. Ještě hlubšího zesílení pocitu sounáležitosti prostitutek, nutnosti vymezit se a izolovat se od vnějšího světa, film dosahuje vyprávěním z jejich  perspektivy: profiluje pouze postavy dívek, jejichž prizmatem vnímáme jednotlivé dějové sekvence, identifikujeme se s jejich emocemi a jejich problémy.  S tím koresponduje i směr pohledů kamery – vždy se díváme z hlediska prostitutek, nikdy ze strany klientů. Nevěstinec těmito prostředky nastavuje základní polaritu – s dívkami sympatizujeme, cizích prvků se obáváme.

Snímek se nesnaží být epickým plátnem, ale lyrickou črtou. Jednotlivé scény nezapadají do filmového celku na základě toho, co se v nich děje, ale pomáhají vykreslovat emoce. Důraz je kladen na vnějškovost věcí; a zde leží síla Nevěstince. Precizně kombinuje ornamentální secesní přepych s upocenou tělesností, ostrou hranici mezi nimi nenalezneme. V ambivalentní atmosféře se krása povrchu střídá se svinstvem, šampaňské se mísí se sekrety. Veřejný dům se stává načinčaným divadlem – dívky předstírají, hrají své role, vyvolávají emoce – jedna se musí převlékat do kimona a mluvit japonsky, další mechanickými pohyby napodobuje panenku, jiná se tváří, že jí vzrušuje být spoutána. Surreálně podivné! Nicméně barvité, opulentní a atraktivní! A film sám se stává ornamentálním. Soustředěně, v dlouhých pečlivě komponovaných záběrech, studuje skupiny postav, výrazy tváří, detaily předmětů. Přes všechnu rozporuplnost prostředí jsme přesvědčováni, že dívky žijí v relativní hojnosti, klidu a míru.

Bonello se touto sympatizující sondou nejenže zřetelně vymezuje vůči současné době pouličních šlapek, navíc s nostalgií hledí k „humánní prostituci“ včerejška. K porovnávání tehdy s teď nabádá i metonymií v podobě anachronického zařazení dvou moderních skladeb – v průběhu snímku jedné rockové, druhé deep soulové na závěr. Dlouho jsem přemýšlel, proč mě konkluze filmu s odstupem času tolik dráždila. Z principu mi totiž nevadil smířlivý pohled na prostituci jako takovou, ani její silná estetizace, nýbrž jakási skrytá faleš. Ze snímku na jednu stranu prýští tendence být věrný historii a přesvědčit nás o tom, že postihuje dobové myšlení. Na druhou stranu vidíme přání klientů odkazující jen k nadčasovým podobám mužské touhy a tichou rezignaci na přesvědčivý, neidealizovaný výběr typů postav-prostitutek. S absencí jejich hlubší psychologizace a díky zasazení do luxusního prostředí získává filmem sledovaný bordel přívětivou tvář, ve skutečnosti je to ovšem jen naivně romantizující představa. Feministická kritika by se jistě navíc důkladněji zamýšlela, jestli hledisko vyprávění nepatří prostitutkám jen zdánlivě. Místy se nelze ubránit dojmu, že Bonello do jejich úhlu pohledu projikuje svoji vlastní představu o tom, „jak by si šlapky měly žít a co by si měly myslet, aby měl muž čisté svědomí“.

Nevěstinec Francie, 2010, 122 min, premiéra v ČR 1.12. 2011