Odebírat RSS
RSS komentářůAktuálně: Alexander Payne hovoří o The Descendants
25. 10. 2011 # 23.59 # Aktuálně # Jeden komentář
Jméno Alexander Payne bývá v posledních letech skloňováno téměř vždy, když se mluví o podobách současné americké nezávislé komedie. Poslední film určený do kin však natočil před dlouhými sedmi lety. Právě úspěch Bokovky (Sideways/USA/2004) vedl a stále vede tuzemské televize k opakovanému zařazování všech Panyeových snímků do programu a měl i mamutí podíl na pozvání režiséra na MFF Karlovy Vary v roce 2005. Zmíněná komediálně laděná romance zaujala inteligentním humorem, jinakostí zpracování všedních „velkých“ témat (láska, přátelství, krize středního věku) a neobyčejnou věrohodností postav. Poslední charakteristiku můžeme považovat za společný rys všech Payneových filmů. Do aktérů děje se mu daří vepisovat nesmírně osobitou svěžest a to i přesto, že volí typy ověšené běžně sdílenými rysy. Srozumitelnost postav a jejich blízkost „každému z nás“ skloubená s precizním drobnorysem povah reflektuje strukturu Payneových filmů jako takových – jedná se o díla pohybující mezi mantinely mainstreamové kinematografie a zároveň jsou obdařená silnou autenticitou a emocionální přesvědčivostí.
Po spolupráci na povídkovém Paříži, miluji Tě (2006) a dalších menších (zejména televizních) projektech přichází letos Payne s novým celovečerním snímkem The Descendants, tedy Potomci. Premiéra proběhla v září na torontském festivalu, americká distribuční premiéra je naplánována na listopad, do českých kin se film dostane až v dubnu následujícího roku. V komediálním dramatu nalezneme dvě hlavní dějové linie. Matt King (George Clooney) se těžko vyrovnává s faktem, že mu umírá žena a v návaznosti na to se pokouší oživit vztah se svými dvěma dospívajícím dcerami. Alexander Payne o snímku hovořil v interview pro indiewire.com. Vybíráme několik nejzajímavějších otázek a odpovědí i pro naše čtenáře:
Anne Thompson (AT): Sama jsem rodičem a vztah mezi otcem a dětmi v The Descendants mi přijde opravdový. Připisujete to kvalitám literární předlohy nebo vlastním pozorovacím schopnostem? Vše působí autenticky …
Alexander Payne (AP): To je dobře! Zásluhu na tom mají všichni zúčastnění. No a také herci.Ale kdybych měl zmínit jednoho člověka, byla by to Kaui (pozn. red.: Kaui Hart Hemmings – autorka předlohy), neboť jsem se knihy věrně držel. Cítil jsem, že se nepohybuji v sobě vlastním světě – a to nejen kvůli tématu rodičovství, ale zejména kvůli zasazení děje na Hawai. Přistupoval jsem k látce tak trochu jako dokumentarista. Musel jsem se na Kaui spolehnout ohledně prostředí Hawaie obecně a zvláště pak proto, že děj je zasazen mezi určitou hawaiskou třídu obyvatel – bílou vyšší třídu.
AT: Když jste rozvíjel to téma, musel jste vidět nejrůznější hrozby, věci, kterých se bylo potřeba vyvarovat. Třeba nezabřednout v sentimentu a nesnažit se kázat, nedávat enviromentální poselství. Jaká další úskalí tam byla?
AP: Tak právě jste je řekla. Ve svých filmech chci emoce bez sentimentality a nechci dělat pamflety.
AT: Ve všech těch emocích, i přes tíži tématu, jste našel výbornou komediální příležitost pro Clooneyho. Jeho projev vás však musel nutit, abyste na něj dohlížel, abyste ho kontroloval – vždyť se místy chová úplně šíleně, bláznivě. Co jste s tím charakterem zamýšlel?
AP: Vůbec o tom nepřemýšlím. Takový je příběh, takový je ten chlápek. Soustředil jsem se na uvěřitelnost postavy.
AT: No je tam například moment, kdy má na nohách žabky, běhá venku a vypadá jak úplný idiot.
AP: Ano, to je má slabost pro vizuální humor. Prostě jsem si řekl, že to bude vtipné. Ve scénáři bylo: „Matt běží ulicí dolů.“ To bylo vše. Chtěl jsem z toho udělat malou komickou scénku. Neříkal jsem si: „Jé, to z něj udělá sympatického pitomce.“ Jen jsem si říkal, že je to vtipné.
—
AP: Filmy obecně se dialogům vyhýbají, zatímco v divadle dialogy hltáte pořád. Takže ačkoliv je to zvukový film, chcete vidět obraz, ne jen co nejvíce slov.
AT: A výraz herců?
AP: Ano, tvář herce může mluvit … Ale to už víme několik desetiletí.
AT: Terrence Malick točí ke konci práce na každé scéně i němou verzi. Gus Van Sant to začal dělat také.
AP: Aha, to jsem nevěděl.
—
AT: Na kolikátý pokus průměrně natočíte scénu?
AP: Já jsem ten typ tří až šestkového režiséra.
—
AT: Vraťme se do doby, kdy jste dával film, tohoto následovníka Bokovky, dohromady. Co brání tvůrcům nejvíce v tom, aby pracovali. Jaká omezení jsou při tvorbě nejvýraznější.
AP: Asi tak před rokem jsem seděl s jedním váženým starším režisérem a jeho ženou na večeři. Říkal jsem jim na jakém filmu dělám a on odpověděl: „Máš velké štěstí, že můžeš v téhle době točit drama.“ Hollywood totiž dramata nedělá. Ten žánr vyšel z módy, alespoň tedy na poli velkých studií. Takže z vlastní zkušenosti odpovědět nemůžu, nevím. Uvidíme na podzim, jestli měli pravdu.
AT: Takže vy to považujete za drama. V zásadě to tak sice je, avšak místy je také velmi veselé.
AP: Ano, myslím si to. Je to drama.
zdroj: indiewire.com
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
[...] GIFA (podrobně zde) dávaly nejvíce nadějí The Descendants Alexandera Paynea (více zde) a Martha Marcy May Marlene Seana Durkina. Tři nominace pro oba, žádná cena ani pro jednoho. [...]