Co nabídne patnáctý ročník MFDF Jihlava

16. 10. 2011 # 22.47 # Festivaly # Bez komentáře

Ve dnech 25. – 30. října se bude na rozmezí Čech a Moravy s již tradičním doprovodem drsného klimatu nehostinné Vysočiny opět promítat soutěžní výběr vrcholných děl současné tuzemské i světové dokumentární tvorby. Po loňském osahávání hranic tohoto druhu filmové tvorby, leckdy překvapivém, inspirativním i zábavném, opustí nyní hlavní téma formální rámec. Letošní tvář festivalu totiž zavání nádechem beznaděje a celosvětového pohybu.

Je to proto, že se festival připojil k výzvě za propuštění íránského režiséra Džafara Panafího a jeho případu věnoval jak plakát, tak znělku Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše. Ty pracují s mnohovýznamovým symbolem hořícího keře, odkazujícím k neklidu kolem režisérova osudu, letošním sociálním nepokojům, nehynoucímu lidskému zápalu pro věc či společensky burcujícímu sebeupálení. V české premiéře tu bude jistě s notnou dávkou emocí uveden Panafího nejnovější počin natočený v domácím vězení pod názvem Není to film.

Patnáctý ročník se však bude točit i kolem další významné osobnosti světové kinematografie, Cenu za přínos světové kinematografii si zde totiž převezme italský režisér a scénárista Vittorio de Seta. Jeho filmografie není příliš obsáhlá a dokumentární snímky jsou v ní především záležitostí padesátých let. Do mezinárodního podvědomí jej dostal polodokumentární snímek z roku 1960 Bandité z Orgosola o chudých sardinských pastevcích ovcí, do něhož obsadil tamní neherce. Film mu na benátském festivalu vynesl cenu pro nejlepšího debutujícího režiséra.

Osobní přítomností poctí festival i španělský tvůrce Basilio Martín Patino, jehož nejvýznamnější snímky budou festivalem uvedeny v samostatné retrospektivě, sahající až do šedesátých let. Tehdy Patino začal točit inovativní dokumentární díla s výrazným kreativním nábojem, v nichž zejména mapoval dějiny a epizody občanské války s důrazem na kritiku diktátorství. Není divu, že se často ocital v hledáčku cenzurních orgánů Francova režimu.

Letošní ročník přijde i s několika organizačními a programovými novinkami. Ojedinělým projektem je Inspirační fórum, v jehož rámci se setkají na festivalu přítomní filmaři se čtyřmi výraznými a odvážnými osobami různých profesí (výtvarné umění, literatura, věda) z různých koutů světa. Společně budou hledat a iniciovat témata, která dosud nebyla zpracována dokumentární tvorbou. Fórum je rozděleno do tří částí, z nichž pouze první bude veřejná.

Další novinkou je soutěžní výstava plakátů filmových festivalů z let 2010-2011, věnovaná velkým i malým festivalům ze všech kontinentů. Vítěznému festivalu bude věnována retrospektivní výstava plakátů v roce 2012 a udělena bude i cena diváků. Plakáty budou ke shlédnutí v Oblastní galerii vysočiny (akreditační centrum).

Aby toho nebylo málo, uskuteční se v rámci MFDF díky spolupráci s ČRo i nultý ročník přehlídky tuzemských i zahraničních rozhlasových dokumentů (27. – 29. 10. v sále DIOD). Vybráno bylo 13 pořadů a několik ukázek. ČRo se tento rok bude podílet i na lahůdkovém a nevšedním hudebním programu (punkový šanson Hugo Paczolta, taneční elektronický projekt Elektroakustický Floex).

Nyní se konečně dočkáváme k nabídce soutěžních sekcí. V hlavní soutěži o nejlepší světový dokument Opus Bonum soupeří letos 16 počinů vzniklých za poslední dva roky. Rozpětí je opět veliké – od experimentální filmové poemy o problematice uchování paměti Archa ráje (Marcelo Felix, Portugalsko), přes groteskní portrét o detektivovi, suplujícím v patnáctimilionové Kalkatě roli neschopné policie (Bengálský detektiv – Phil Cox, VB/Indie), syrový příběh tří dívek z východní Evropy, jejichž hledání lepšího života skončilo v Německu pod nadvládou pasáků (Dopis z Německa,Sebastian Mez, Německo), až po drásavé a velmi osobní téma blížící se smrti.

Poslední problematika je hlavním námětem dvou snímků – belgického Epilogu režiséra Manna Lanssense, o matce tří dětí, která připravuje rodinu na svoji blížící se smrt. Poetičtější a možná i optimističtější nádech bude mít indický film Na schodech (režie: Rajesh S. Jala) o vdově, odcházející do posvátného Varanasí čekat na vlastní úmrtí a právě zde ukončit i koloběh věčné reinkarnace. Jinde to totiž není možné.

Velmi originálním pohledem na značně vytěžované téma války mexické narkomafie bezesporu bude snímek Noční hlídač (Natalia Almada, Mexiko/Francie), jež nabízí až surrealistickou procházku se zasvěceným znalcem po utěšeně se rozšiřujícím hřbitově s opulentními hrobkami.

Podobný způsob metafory nabízí i film Zámek (Massimo D´Anolfi a Martina Parenti, Itálie) zasazený do prostředí letiště, kde se neustále testují nová bezpečnostní opatření. To se stává symbolem západního světa, který se posedlostí z vlastní bezpečnosti vzdává hodnot individuální svobody. Naopak až vědeckou hodnotu má etnograficky laděný snímek Sipo´hi (Sebastián Lingiardi, Argentina) zachycující legendy a mýty ohroženého jihoamerického kmene.

Sekce Mezi moři, v němž soutěží dokumentární snímky ze střední a východní Evropy rovněž hýří pestrostí. Gruzínský snímek Bakhmaro (Salomé Jashi) je portrétem staré cihlové budovy, která se stává modelem celé země a zároveň Noemovou archou, rumunsko-polská Cesta na onen svět (Anca Damian) naopak užívá různých animačních technik, aby odvyprávěla absurdní příběh Rumuna, který zemřel v polské věznici na následky hladovky.

Výstředností zavání i bosenský Film z mobilu (Nedzad Begovic), vizuální deník muže středního věku s absurdním obrazovým uvažováním natočený na mobilní telefon. Andrea Slováková na festivalu uvede svůj filmový esej Nadohled na téma klasických a postmoderních dohlížecích mechanismů, přibližovaných osobami bývalých tajných agentů i vězňů.

Odlehčenější podívanou slibuje letošní bulharský festivalový hit – snímek Pravidla svobodného života (Tonislav Hristov) jenž je strhující dokumentární komedií o čtyřech svobodných mužích, kteří hledají v Helsinkách lásku. Polský film Ukolébavka z Phnompenhu (Pawel Kloc) sleduje s obdobným ironickým odstupem příběh kambodžské alkoholičky a jejího chronicky chudého izraelského přítele, kteří se starají o děti, aniž jsou schopni se postarat sami o sebe,

V sekci Česká radost se lze setkat jak s již renomovanými jmény, tak s možnými budoucími přísliby. Filip Remunda zde například uvede film Epochální výlet pana Třísky do Ruska, ironické svědectví o rusko-českých vztazích z pohledu venkovského učitele, jenž se vydává po stopách svého dědečka – legionáře až na Sibiř. Martin Mareček se vydal s kamerou ještě dále, až do africké Zambie, kde sleduje české odborníky, instalující v chudé zemi solární panely, a skrze ně i střet dvou mentalit. Jeho film nese výstižný název Pod sluncem tma. Premiéru bude na festivalu mít i nový opus Karla Vachka Tmář a jeho rod, který sám označuje za „filmový román“, v němž zkoumá hranice mezi niternou a institucionalizovanou vírou v Boha, mystikou a magií, vědou a mýtem.

Z počinů méně známých tvůrců, kteří mají šanci překvapit, stojí za zmínku především film Jakuba Wagnera Povídky malostranské po 130 letech, v němž se snaží transformovat klasické literární dílo do dnešního prostředí Malé Strany, hledat podobné typy obyvatel, pomíjivost času, i to co zůstává obecně platné. Jan Foukal se rovněž zabývá proměnami české mentality v čase ve snímku The Making Of, v němž reflektuje proměnu revolučního ducha po dvaceti letech svobody, rekonstruuje listopadové události roku 1989 a dává je do kontrastu s oslavami jejich výročí, jež se stalo jakousi prázdnou a přehnanou hrou na revoluci.

Z tohoto letmého výběru je zřejmé, že letošní festival opět s přehledem uspokojí sebenáročnějšího návštěvníka. Navíc s přihlédnutím k doprovodnému programu, bezkonkurenčnímu v ohledu k předcházejícím ročníkům, je teprve zaděláno na několik dní přeplněných dojmy. Na závěr tedy alespoň přidám ještě jeden typ z oblíbeného divadelního stanu. Kromě již tradičního humoru neúnavného souboru Vosto5 totiž tentokrát uspokojí i náročnějšího filmového myslitele. Katedra střihové skladby z FAMU v čele s Martinem Čihákem zde totiž předvede autoský projekt Kinéma – spojení světelných obrazů, loutek a kontextu českého myšlení o filmu od jeho prehistorie až po komunistickou éru. Proč takhle nezajít za mrazivého večera do teplé náruče přeplněného stanu a nesetkat se zde s prorokem Purkyněm, bezúčelným poutníkem Hackensmiedem či ke kulturněpolitickým hodům přizvaným Nezvalem?