Domů » Festivaly

Fresh Film Fest 2011

Z festivalové přehlídky studentských filmů a filmových debutů se postupně stal zajímavý středně velký festival, který díky poměrně rozmanitému množství sekcí, snímků, hostů a doprovodných témat nezůstává na okraji diváckého zájmu. Letos byl kromě řady pozoruhodných výtvorů začínajících umělců hlavním tahákem hostující Benedek Fliegauf, který byl součástí poroty hlavní soutěžní sekce Fresh Generation. V rámci miniretrospektivy mohli diváci spatřit tři z jeho celovečerních hraných filmů.

Fresh Air

Celá akce probíhala na sedmi projekčních místech (kromě Paláce Kultury a kina Světozor také v budově Polského a Francouzského kulturního institutu, FAMU, v Divadle Ponec či v rámci Letního kina v Riegrových sadech). Výběru téměř 120 filmů odpovídal celkový počet zhruba 7000 návštěvníků. Od středy 24. 8. do neděle 28. 8. mohli diváci zhlédnout výběr snímků  roztříděný do čtyř soutěžních a dalších osmi doplňkových sekcí. V porotě zasedali, kromě již zmiňovaného Benedeka Fliegaufa, kupříkladu estonský animátor Ülo Pikkov, performerka a výtvarnice Katarzyna Kozyra, spisovatelka Petra Hůlová či režisér Robert Sedláček. Z hlediska diváckého zájmu byla patrně nejexponovanější hlavní soutěžní sekce Fresh Generation, jež zahrnovala šest celovečerních hraných snímků debutujících režisérů. Hlavní cenu si odvezl impresionistický film Jess + Moss (2011) filmaře Claye Jetera prosycený letní prázdninovou atmosférou. Porota v něm údajně ocenila „vytříbenou rekonstrukci lidské paměti a výjimečnou atmosféru vytvořenou emotivními a poetickými obrazy“. Nekorunovaným králem festivalu se ovšem stal nápaditě dravý snímek Bellflower (2011). Evan Glodell  vytvořil svým svérázně poetickým filmem poctu maskulinním automobilovým akčním filmům v čele se známým postapokalyptickým Mad Maxem 2 – Bojovníkem silnic George Millera (Mad Max 2: The Road Warrior, 1981). Porota zmínila jeho „nebývale kreativní energii a odvahu, se kterou přesahuje filmové konvence“. Za pozornost stálo i německé komorní sci-fi Transfer (2010) záhřebského rodáka Damira Lukačeviće. Jeho vyčištěný vizuál hezky koresponduje s tematikou transportu lidského vědomí a s tím související konzervací života i zajištění nesmrtelnosti pro bohaté elity. V příběhu je starší pár postaven před dilema mezi temnou propastí smrti a kontroverzním rozhodnutí koupit si tělo mladých a zdravých afrických hostitelů, jež by jim zajistilo zcela nový životní cyklus. Ve filmu se odráží nejen zajímavé otázky technického rázu (jak by fungovalo vědomí v cizím těle), ale i eticky negativní důsledky „hraní si na boha“. Je škoda, že snímek sklouzává do poněkud konvenční schematičnosti a tím pádem i zbytečného moralizování, jak se od podobných příběhů automaticky očekává. Poselství zní jasně: komerční organizace nabízející nesmrtelnost a stavící do popředí krásu a mládí jsou prolhané a zlé; rozklad a smrt jsou neměnnou součástí života, a kdo je odmítá, musí být po zásluze potrestán. Kdyby tvůrci trochu popustili uzdu své fantazie ve formě více nekonvenčního narativu, mohlo se jednat o mnohem zajímavější a vrstevnatější dílo.

Střípky

Ostatní soutěžní sekce obsahovaly krátké a středometrážní filmy, animované snímky a dokumentární tvorbu mladých tvůrců a studentů napříč celým světem. Vítězným filmem kategorie Konfrontace zahrnující hrané filmy a dokumenty z let 2010 a 2011 se stal krátkometrážní česko-estonský dokument Jiřího Stejskala Jáma (Яма, 2010). Sociálně-tematický příběh kyjevské rodiny ukazující mizerné poměry majetkové legislativy hlavního ukrajinského města zaujal porotu natolik, že při vyhlašování vítěze parafrázovala výrok Milana Kundery: „Dobrý příběh umožňuje divákovi dívat se na svět a smát se i nejvážnějším věcem jako Bůh“. Zvláštní uznání poroty získal německý snímek Long Distance Call (2011) Grzegotze Muskaly. V kategorii animovaných a experimentálních studentských filmů Theatre Optique, jež byla promítána v rámci dvou programových bloků, získal cenu za nejlepší film německý snímek režisérky Veroniky Samartsevy Wanderend Haus voll Vogelwasser (2011). Z českých příspěvků stál za pozornost i vtipně nekonvenční krátký film studentky FAMU Michaely Hoffové Life is a Bitch (2010). Prostřednictvím poslední soutěžní sekce Fresh Czech byly představeny české studentské filmy, z nichž nakonec porota vybrala jako nejlepší snímek Příznaky (2010) režiséra Tomasze Wińskiho.

Rozmanitost vzdoru

Program nesoutěžních sekcí nabídl kromě množství dalších studentských snímků a přehlídky evropských filmových škol také retrospektivu krátkých filmů estonského animátora Ülo Pikkovy či přehlídku kreací polské performerky, režisérky a výtvarnice Katarzyny Kozyry. Ta na Fresh Filmu prezentovala sérii videí vzniklých na základě jejího projektu „V umění ožívají sny“ z let 2003 až 2008. Podivně nevyhraněnou sekci s názvem Vzdor, sami organizátoři festivalu v katalogu specifikovali jako: „Vzdor? Co to je? Pro každého něco jiného. My ho vidíme v těchto devíti snímcích.“ Zatímco vizuální styl festivalu prezentoval zdroj jako pohyb proti proudu (větru), výběr filmů se téhle metafory držel velice volně. Dramaturgie festivalu tudíž mezi „vzdorná“ díla zařadila zajímavou subverzivní dokumentární mystifikaci britského umělce Banksyho – Banksy: Exit through the Gift Shop (2010), které zřejmě těsně unikl Oskar za nejlepší celovečerní dokument; dále anarchistický film Kdyby… (If…., 1968) Lindsaye Andersona s Malcolmem McDowellem v hlavní roli; Svědomí (1948) Jiřího Krejčíka a kompletní retrospektivu filmů Josého Padilhy zahrnující dokument Ônibus 174 (2002) uvedený na Karlovarském festivale v roce 2003 a oba díly Elitní jednotky (Tropa de Elite, 2007; Tropa de Elite 2 – O Inimigo Agora É Outro, 2010). Všechny tři Padilhovy filmy se, ať již formou dokumentu či hraného filmu, zabývají tématem vysoké kriminality mladistvých gangů v Rio de Janeiru.
Naopak Lekce Petra Marka byla z hlediska výběru filmů vymezena jasně. Promítaly se ty snímky, které tohoto avantgardního filmaře, někdejšího performera divadelního seskupení Dekadentní Beruška a frontmana hudební skupiny Midi Lidi nějakým způsobem podstatně inspirovaly či zaujaly. Kromě komponovaných projekcí a souvisejících přednášek byly k vidění poslední dva Markovy celovečerní filmy Nebýt dnešní (2005) a Nic proti ničemu (2011). Natočil je na digitální ruční kameru se členy divadelního seskupení LÁHOR/Soundsystem, jejichž herecký projev působí silnou kombinací vysoké invence, zdařilé improvizace a značného entuziasmu. Velkým diváckým lákadlem byla i výběrová přehlídka novějších celovečerních snímků (v rámci sekce Celovečerní filmy), které se objevily na některém z nedávných festivalů, či naopak starších filmů, které se do české distribuce prozatím nedostaly. Ke zhlédnutí tak bylo například deziluzivní „romantické“ drama Blue Valentine (2010) Dereka Cianfranceho s excelující hereckou dvojicí Ryana Goslinga a Michelle Williams; zábavná parafráze na tematiku mimozemské invaze variující mezi indie-romantickým příběhem a výpravným pseudo-dokumentem Monsters (2010) Garetha Edwardse; oceňované Winter´s Bone (2010) Debry Granik s vynikající Jennifer Lawrence; vrstevnaté akční drama Hwanghae (2010) Na Hong-jina; nebo temnější alternativu vánočních pohádkových příběhů v podobě juvenilní finské komedie Rare Exports (2010) Jalmariho Helandera, v níž je Santa Klaus zlý a mocný démon, jehož je lepší nechat spát v jeho ledové hrobce.

Maďarská melancholie

Zvláštní pozornost si zaslouží již zmíněná retrospektiva maďarského tvůrce Benedeka Fliegaufa, zahrnující tři celovečerní filmy: Houština (Rengeteg, 2003), Dealer (2004) a Lůno (Womb, 2010), které mělo nedávno českou premiéru na letošní Letní filmové škole v rámci sekce Cinepur Choice. Je škoda, že pořadatelé neuvedli též jeho předposlední hraný snímek Tejút (2007) tvořený sérií desetiminutových statických scén s minimalistickým vývojem a velmi subtilními pointami. Fliegaufovy snímky vynikají precizně komponovanými dlouze plovoucími nebo statickými záběry a výrazně stylizovaným obsahem. Sám Fliegauf neváhá přiznat silný vliv svého krajana Bély Tarra, jehož radikálně natočené snímky svojí nestandardní délkou záběrů i specifickou poetikou často polarizují publikum na nadšené příznivce a chladné odpůrce. Již v Houštině je jasně patrná Fliegaufova umělecká osobnost vybírající bizarní a makabrózní situace ze zdánlivé všednosti. Film je upředen ze sérií situačních rozhovorů, představujících svérázné komunikační hry s klamnou rekonstrukcí skutečnosti ztrácející se v labyrintu slov. Epizodičností a schopností vystavět pointu na tenkém předivu významů předchází pozdější Tejút. V zachycení absurdna a existenciální tíže lidského bytí je blízký následujícímu Dealerovi. Režisér ve svých úvodech zdůrazňoval, že na rozdíl od jeho temně melancholických snímků je prostředí Budapešti, v němž se Houština i Dealer odehrávají, mnohem pozitivnější a příjemnější. Chtěl tím zřejmě předejít předsudečným interpretacím ohledně umělecké reflexe současného Maďarska, se kterými se občas střetává. Podobně nežádoucí je prý brát jeho díla jakožto politickou metaforu, což se především v případě Houštiny stává. Také halucinogenní noční můru připomínající Dealer by k podobným interpretacím snad mohl svádět. Jeden den v životě budapešťského dealera je snímán skrze kameru jakoby neustále unášenou pomalým proudem a podbarvený zvukovým ruchem nejvíce připomínajícím hučení větráku či meluzínu ve světlíku. Fliegaufův poslední snímek Lůno s Evou Green v hlavní roli se odlišuje výrazně vyšším rozpočtem, díky čemuž se režisér zřejmě dostal mezi „tvůrce, se kterými se počítá“. Jeho pojetí ambientního filmu v této podobě dostává jasnější a klasičtější narativ i lehce přístupnější vizuál. Příběh ženy, která se rozhodne nechat uměle oplodnit s pomocí DNA svého tragicky zemřelého milence, tvoří rámec komorního sci-fi snímku, jenž klade zajímavé hypotézy ohledně proměny oidipovského komplexu na pozadí genetického experimentování. Fliegaufovy „scény u moře“ tvoří mozaiku nezvykle čistých záběrů, v níž se opakující cykly toku času podobají proměnám písečných vln na pláži.

Závěrem lze říci, že přes zřejmou životaschopnost Fresh Film Festu, jenž se dramaturgicky snaží odlišit jednak od přehlídky studentských filmů Famufest a jednak od festivalu krátkometrážní tvorby Short Film Fest, by rozhodně neškodila větší snaha o tematickou ucelenost a koncepčnost. Rozostřenost kategorie Celovečerní filmy, nemluvě o programově zcela bizarní sekci Vzdor, vnuká domněnku, že organizátoři jednoduše uvedli ty snímky, které byly právě „po ruce“ a pro něž teprve poté vytvořili ne právě padnoucí tematickou ulitu. Odráží se v tom typický nešvar tuzemských filmových přehlídek, jejichž potenciálně všeobjímající programové sekce občas připomínají švédský stůl. Fresh Film ve své rozmanitosti každopádně přináší spoustu zajímavých debutů či zahraničních i českých krátkých filmů a představuje řadu nadějných tvůrců, jejichž dráhu se vyplatí nadále sledovat. Čerstvé celovečerní snímky by navíc kromě filmuchtivých diváků snad mohly zaujmout i některé odvážnější distributory.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 6. 9. 2011 ve 11.05 a zařazen do kategorie Festivaly ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.