Odebírat RSS
RSS komentářůZpravodajství z LFŠ #2 Eduard Grečner
28. 7. 2011 # 8.37 # Festivaly # Bez komentáře
Osobitý slovenský režisér Eduard Grečner se v úterý účastnil Lekce filmu, aby rozkryl některá témata, které se jeho tvorby dotýkají. Řada otázek se týkala spíše technické stránky natáčení, ale objevilo se i několik velmi zajímavých odpovědí na podnětné otázky. Z hodinu dlouhé koverzace tak na následujících řádkách přenášíme souhrn toho nejzajímavějšího, co zde zaznělo.
O němém filmu
Jeden z vůbec prvních dotazů směřoval na jeho vřelý vztah k němému filmu, se kterým se poprvé setkal až při svých studiích na pražské FAMU. Grečner na němých filmech oceňuje především jejich výtvarnou stránku filmu a ve své lekci filmu několikrát zopakoval, že na filmech se mu hlavně líbí, že se vyjadřují primárně v rovině obrazu. Jako jinou formu chápe divadlo či televizi, kde jsou informace distribuovány i dalšími způsoby, ale film považuje za určitou odnož výtvarného umění, jejíž stěžejní částí je právě vizuální složka. Ihned však dodal, že v žádném případě si samozřejmě nemyslí, že film měl zůstat němý.
Politické restrikce
Eduard Grečner se také několikrát dostal k tématu, jak bylo za minulého režimu obtížné natáčet filmy a zároveň si uchovat autorskou svobodu. Jako příklad uvedl asi svůj nejznámější film Drak se vrací, který připravil pro natáčení už v roce 1959, ale samotná produkce byla povolena až o osm let později. V této době čelil spolu s dalšími tvůrci velké krizi, která následovala po konferenci v Banské Bystrici, kde byl obviněn z „očarování západním filmem, francouzskou novou vlnou a nepřátelskou buržoazní kulturou.“ Později napsal do novin článek, který způsobil, že řadu let nemohl natáčet jakýkoliv film. Grečner v něm vyzýval k odmítnutí kolaborace s režimem, „že i národ, který je na kolenou, nemusí spolupracovat.“ Svými názory se snažil vyvolat nenásilný odpor a odmítnutí systému, které nemělo být vedeno skrze boj, ale „pouhém“ odmítnutí spolupráce. Pod novinový článek se navzdory radám redaktorů podepsal a stal se tak pro režim nepohodlnou postavou.
Intelektuální zodpovědnost
Tematicky na své vzpomínky navázal ihned v zápětí, když se snažil vyjádřit zodpovědnost umělce či intelektuála. „Myslím si, že člověk, který pracuje v oblasti intelektu musí dodržet hlavně to, že nesmí nikdy lhát. A kolaborace bylo nucené lhaní. Povinností intelektuála je nejen vždycky mluvit do toho, co se má dělat, ale i zůstat v zemi spolu s ostatními.“ Podle Grečnera má tak autor výraznou morální zodpovědnost, na níž musí vždy brát ohled. Při pohledu zpět připustil určitou lítost nad faktem, že nemohl řadu let tvořit, upozornil však na to, že jako režisér cítil povinnost nepodvolit se tlaku, který na něj byl vyvíjen. Upozornil však na fakt, že tento tlak nebyl vyvíjen pouze za minulého režimu, ale existuje i dnes. I v současné době spatřuje, že není zcela jednoznačné, zda jsou lidé svobodní. Jako příklad uvedl zaměstnání, ve kterém jsou lidé nuceni mlčet, aby si udrželi pracovní pozici. Neprojevování svých přirozených pocitů a případných kritických postojů označil Grečner také za jistý způsob kolaborace se systémem.
O introvertním realismu
Mluvilo se také o tzv. introvertním realismu, za jehož autora se Grečner považuje. Jako režisér nemá dle svých slov s realitou příliš kontaktu. Nešlo mu o to zobrazovat ve svých snímcích realitu, ale jako svůj cíl označil snahu ukázat to, co je pod povrchem skutečnosti – v hrdinově nitru. Jak z kontextu jeho úvah vyplynulo, byl v této tendenci alespoň v počátku osamocen, protože další režiséři nastupující generace měli spíše opačné cíle. Při vytváření toho přístupu k filmové estetice označil za svou inspiraci hlavně Mlčení Ingmara Bergmana a také některé snímky francouzské nové vlny a italského neorealismu.
O Štefanu Uhrovi
V části své lekce filmu se dostal také ke Štefanu Uhrovi, který ho v jeho tvorbě výrazně ovlivnil. Eduard Grečner konstatoval, že od Uhra získal velmi mnoho, přestože měl již předtím zkušenosti z práce na Barrandově u Jiřího Weisse. Vyznal se k obdivu k jeho imaginaci a jeho specifickému přístupu k filmové mizanscéně, kterou vždy budoval přímo podle vlastností kamery a jejích objektivů. Uher mu pomohl dostat se k režii a následně dělal supervizi na jeho filmech. Grečner však sdělil, že pro něj bylo nejvíce inspirativní pouze pozorovat Uhera při práci.
Pohled na současnou slovenskou kinematografii
V závěru byl pak Grečner dotázán na vztah k současným autorům českého či slovenského filmu. Režisér jmenoval pouze svého krajana Martina Čulíka, který je mu osobně nejbližší a zároveň jde podle něj o výraznou osobnost, jež se nepodobá nikomu jinému. V poslední době ho také upoutali nadějní slovenští dokumentaristé.
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
