Domů » Filmy

Melancholická, nikoli modrá planeta: poznámky a črty k Melancholii

Předně bych chtěl upozornit na to, že se nejedná o filmovou recenzi, nýbrž o náčrt některých interpretací, které Melancholia divákovi nabízí. Napsal jsem jej jako reakci na recenzi Matouše Svěráka zde na Indiefilm.cz, který se všech interpretačních snah vzdává ve prospěch autentického diváckého prožitku. Každé umělecké dílo si samozřejmě lze vyložit zcela „po svém“, přesto si myslím, že není špatné některé pohledy převést do veřejné diskuse. Text obsahuje spoilery, proto doporučuji nejprve zhlédnout samotný film.

Poslední, tolik diskutovaný film Larse von Triera svým mlhavým interpretačním rámcem nijak zásadně nevybočuje z kontextu jeho tvorby. Kontroverze sice tentokrát nevznikly skrze film samotný, ten byl na rozdíl od předchozího Antikrista přijat velmi vřele, nýbrž na základě provokativních výroků režiséra ohledně jeho vztahu k nacismu. Přesto jde z hlediska obsahu i formy o poměrně provokativní snímek. Absenci explicitního brutálního násilí tentokrát nahradila dekadentní estetizace konce světa. Melancholia jasně navazuje na Antikrista a tvoří tak další díl pomyslné trilogie o „melancholii“ (Trier uzavírá svou tvorbu do volně pojatých trilogií na základě témat i stylu, jak píše i filmový teoretik Peter Schepelern v knize Lars von Trier a jeho filmy; Orpheus, 2004). Ale je rovněž důležité zdůraznit, že odklonem od citového vydírání diváka skrze zobrazení fyzicky či psychicky týraných postav k formálně vytříbenému odstupu esteticky pojatých apokalyptických vizí, se Trier také vrací ke svým raným snímkům Befrielsesbilleder (1982), Prvek zločinu (1984) a Evropa (1991).

Oheň a led
Jestliže je Antikrist jakousi volnou variací na hororové téma „opuštěná chata v lese“, pak je Melancholia svéráznou a zábavnou variací na katastrofické filmy o hrozícím konci světa. Na rozdíl od obecného diskurzu podobných snímků je však Trierova verze sofistikovaně podvratná, výrazně komorní a formálně mnohovrstevnatá. Pokud má Melancholia nějaké afinity k režisérovým výrokům na tiskové konferenci v Cannes, pak tématem samotným ztvárňujícím velkolepou podívanou zkázy. Nelze si nevzpomenout na nacistický obdiv k estetice „posledního soudu“. Hitler byl obklopen šarlatány a pseudovědci, mezi nimiž na něj měl zřejmě největší vliv Hans Hörbiger a jeho výklad kosmologie jako neustále probíhající bitvy ohně a ledu. Hörbiger byl rakouský technolog, který údajně prožil mystický zážitek během pozorování roztavené ocele pronikající do sněhové krusty. Na základě této jakési psychedelické zkušenosti vytvořil teorii popisující planety jako ledové a hvězdy naopak jako ohnivé koule. Ty se měly  v průběhu věků srážet a svádět tak kosmickou bitvu. Země se ještě nepřiklonila na žádnou stranu, byla tedy uprostřed souboje, jehož mikroobraz představovaly lidské dějiny vrcholící druhou světovou válkou. Hitler zřejmě věřil, že stojí na straně ohně a „jeho boj“ tudíž musí vést buď k absolutnímu vítězství teutonské rasy, nebo k nevyhnutelné zkáze veškerého bytí. Záběr na bludnou Melancholii řítící se vesmírem na naši Zemi podkreslený wagnerovskou hudbou silně evokuje právě hörbigerovskou „bitvu na nebi“. Nejen svými výroky, ale i touto estetikou Trier provokuje a testuje současné mediální hranice.

Dead End
Subverzivita snímku vyniká i ve srovnání s již zmiňovaným kontextem katastrofických filmů. „Magická jeskyně“, kterou Justine vytvoří pro svého synovce jako imaginární bezpečný prostor, je roztomilou protiváhou obvyklých schémat, kdy se postavy snaží navzdory veškeré absurditě jakkoliv zachránit. Claiřino zmatené pobíhání není v této souvislosti zdaleka tak nesmyslné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je zhmotněním tendence někam utéct i v situaci, kdy už není kam. Díky úvodní obrazové anticipaci ultimativní katastrofy Trier vytváří odstup, kterým citově nevydírá diváky, postavy však rozhodně nijak nešetří. Přítomnost dítěte dovádí závěrečnou scénu do extrému: Justine odmítne sestřin nápad udělat si „pěkný konec světa“ se sklenkou dobrého vína na terase jako zbytečný a malomyslný, ale před svým synovcem je nakonec nucena k milosrdnému předstírání. Iritující hučivý „zvuk planety“ průběžně graduje napětí. Otázkou je, zda jde o diegetický hluk, jelikož planety jaksi „nehučí“, nebo spíš o jakýsi podkreslující nediegetický „zvuk napětí“.

Hvězda zvaná Pelyněk
Interpretační rámec Melancholie je sice volný, ale ne zcela rozvolněný. Lze říct, že se nabízí dvě paralelní linie: ztvárnění skutečného fyzického konce světa nebo psychoanalytický pohled na dynamiku melancholické Justine. Obě interpretace se v sobě vzájemně zrcadlí. Během nepovedené svatební oslavy sledujeme Justine zjevně trpící záchvaty klinické endogenní deprese. V anglofonních zemích je namísto „deprese“ (depression) více běžný termín „melancholie“ (melancholy), který v českém kontextu evokuje spíše „lehce pokleslou náladu“ neboli lidově „depku“. Justine je nadto obdarována jakýmsi šestým smyslem, který jí umožňuje nahlédnout věci ostatním skryté. Její celoživotně probíhající úzkosti lze tedy vnímat jako důsledek očekávané katastrofy. Justine jakoby tušila, že její bytí spěje k bodu zlomu, po jehož dosažení už „bude šťastná“ jelikož veškeré úzkosti pominou. Mylně jej však časově propojuje se svou svatbou, po níž místo konečného uvolnění následuje jen ještě hlubší propad. Zvratem je až objevení se planety Melancholia letící vstříc veškerému zániku. Její vnitřní stav vytváří zrcadlový obraz k vesmírnému divadlu. Nejen, že se s Melancholií vnitřně ztotožní, ale očekává ji jako konečné vykoupení hříšného lidstva. Neklid se od tohoto okamžiku přenáší na její spíše prakticky založenou sestru Claire. Ta má naopak mnoho co ztratit a tváří v tvář konci prožívá zánik všech jistot. Propojení obou sester lze nalézt i v Claiřině neustálé nedůvěře a potřebě ujištění, že je planeta mine, jakoby i ona podvědomě tušila, co se stane.

Antikrist a ti druzí

Melancholia obsahuje zajímavé propojení se světem Antikrista a znejišťující prvky, které komplikují její interpretační pole. Ponechme teď  stranou další nabízející se výklady týkající se konfliktu „rozumu“ reprezentovaného maskulinní „neomylnou vědou“ (manžel Claire; manžel/terapeut v Antikristovi), jež se nakonec stává vírou, a iracionality, jejíž póly reprezentují Claire, Justine i hrdinka v Antikristovi coby intuitivní ženskost. Ústředním  společným prvkem obou zádumčivých filmů je most. Ten slouží coby jakási brána do podvědomého světa, kterou lze projít jen s hrozbou, že návrat už nebude možný. V Antikristovi tvoří přechod mostu bránu do Ráje (Edenu) – podvědomí hlavní hrdinky, nebezpečného místa plného chaosu a šílenství. Její manžel a terapeut na toto území sebevědomě vstupuje, aby jej tento iracionální svět poté téměř zahubil. Podobně i most v Melancholii tvoří pomyslnou hranici, za níž se nelze dostat ven. Zdá se, že to  není možné už od okamžiku, kdy Justinin kůň odmítá přejít. Všichni Justinini blízcí, zakleti do prostoru sídla a golfového hřiště, musí následovat její zkázu. Ostatní, včetně jejího zhrzeného manžela, svérázných rodičů či vypočítavého nadřízeného, opustili loď dříve, než se začala úplně potápět. Ostatně některé postavy se ze scény vyklidí jako na povel, aby nenarušovaly symetrii závěrečné agonie sester a dítěte: majordomus mizí náhle a nečekaně, jakoby jej Melancholia pohltila jaksi přednostně. Psychoanalyticky lze samozřejmě vykládat i počáteční snové zpomalené záběry, které mohou být snem režiséra nebo také věšteckým vizí prozíravé Justine. Nejvíce zcizujícím prvkem je tajemná devatenáctá jamka. Ta se objevuje poprvé coby součást počátečních snových pasáží a v závěru se stává ztvárněním zbožného přáním neukončeného času, jehož apokalypsa nikdy nedosáhne, podobně jako Achilles nikdy nedožene želvu. Je to snaha prolomit definitivní počet osmnácti jamek jako symbol definitivního naplnění času bytí. Iluze však zůstává iluzí – Achilles nechává želvu daleko za sebou a osmnáctá jamka je přece jen tou poslední.

Doporučujeme

6 komentářů

  • [...] článek si lze přečíst zde. Posted by Hubert Poul » [...]

  • Kristýna napsal:

    Skvělá recenze, myslím, že není možné zcela rezignovat na sémiotický výklad Melancholie, zbytečně bychom se připravili o část sdělení, které nám film předává. Samozřejmě je možné si ho jen „vychutnat“, ale proto racionální vysvětlení kompozice jednotlivých znaků neztrácí na významu. Naopak kontextové a intertextové narážky uspořádané v esteticky nosném filmovém mikrosvětě vytváří specifický metajazyk, který nemůže být zaměňován za pouhý výklad denotativní roviny sdělení.

  • aramaki napsal:

    Co se tyka Juatine a jejimu pristupu pred koncem- dle meho je to spise nez nejaky sesty smysl studie tezce depresivniho cloveka ve vztahu k nevyhnutelne zahube. „Myslenka na sebevrazdu pomohla prekonat nejednu zlou noc.“ (Nietzsche) Ona tohoto cinu sama schopna nebyla proto ji uklidnilo ze se rozhodlo za ni.

  • lupuscanis napsal:

    Marku, tohle je dobré. Střízlivější, než jsem očekával. Jen pár drobných poznámek. 1) Pokaždé mne v textu o filmu potěší citlivý postřeh. Sem patří zmínka o odklízení postav ze scény. Ještě si pamatuji, jaké potěšení mi to při sledování filmu udělalo. 2) ad Dead End: Nejsem si jistý, je-li „milosrdné předstírání“ před synovcem opravdu to, oč jde v oněch závěrečných pasážích po odmítnutí trachtace se sklenkou vína. Klonil bych se k variantě, že to jako předstírání vypadá, ale ve skutečnosti je ono společné usazení se v jeskyni méně předstíráním a více nejprostším přijetím nevyhnutelného. Pak by asi nešlo o předstírání. Jak jsi sám nakousl, Trier tu tematizuje diskvalifikaci nedělání ničeho, diskvalifikaci přitakání ničemu, oproti „dělání“ za každou cenu. Tak jako se temnota diskvalifikuje oproti světlu, a zapomíná se při tom na to, že příliš světla před námi ukrývá to, co nám tma/temnota může poskytnout. Tak jako pěkně a přesně popisuješ Justinin šestý smysl, stejně tak je „nic(nedělání)“ jakýmsi „šestým“ živlem, který v podstatě ostatní živly oživuje. Jak upozorňuje Heidegger, teprve nic dělá ze džbánu to, čím džbán je (…). Toto nic je také hodně blízko té předvěcné „látce“, o které říká Ajvaz, že se z ní rodí a do ní se opět hrouží tvary světa. 3) 19-tá jamka nejvíce zcizující moment? Tady bych váhal. Nebude jamka až příliš viditelný symptom něčeho podstatnějšího? Podle mne je to nesměrodatný element filmu. Kdybych si měl vybrat, mnohem silnější pro mne byl moment „ztišení“ koní, který míří do totožného teritoria, ovšem mnohem přímočařeji. Tím zdrojem/teritoriem je ono zmiňované „nic“, a společným jmenovatelem toho, co odsud pryští v různých podobách, je tajemství – jinými slovy „imperceptible“.

  • [...] o Zlatou palmu.  Škoda, neboť velmi zdařilá Melancholia (recenze zde a několik postřehů zde) nepotřebovala mediální humbuk, který se navíc v tomto případě živelně prolnul s [...]

  • mrsgreenbanana napsal:

    Zdravím (: Ráda bych po těch letech jen podotkla, že pokud má autor potřebu poukazovat na „nacistický“ podtext díla, už výběr hudby (Wagnerův Tristan a Isolda) stojí za povšimnutí. Je totiž všeobecně známo, že Wagner byl zarytý antisemita a u Hitlera samotného se těšil velké oblibě… To jen tak na okraj. Jinak si myslím, že fascinace koncem světa není vlastní jen nacistické ideologii, ale i jakékoliv jiné…(:

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 2. 6. 2011 ve 21.40 a zařazen do kategorie Filmy ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.