Melancholia

Na Melancholii, nejnovější počin Larse von Triera, se u nás těší mnoho lidí, a proto můžeme být rádi, že se k nám dostává již těsně po světové premiéře, která se odehrála v Cannes 18. května. Samotný film tentokrát překvapivě nedoprovází kontroverze, na rozdíl od neuvážených slov režiséra a přehnané reakce festivalu (Trier byl za pár nevhodných vtipů o Hitlerovi jako první filmař vůbec z Canneského festivalu vykázán).

Film býval v době příprav označován jako sci-fi a je potřeba hned na začátku případné diváky upozornit, že tomu tak není. Film se odehrává na zemi, o které se v úvodní sekvenci dozvíme, že ji nejspíše čeká destrukce. Formálně je snímek přímým pokračováním Antikrista, pojí tedy extrémně zpomalené záběry, dělení do kapitol s ruční kameru a ostrým, přitom pečlivě komponovaným obrazem. Snímek se také zaměřuje především na dvě postavy a je uzavřen do jasně vymezeného prostoru, tentokráte ale zámku a přilehlého panství obsahujícího golfové hřiště. Toto umělé prostředí se dá určitě chápat jako výrazný protiklad vůči nespoutané přírodě v Antikristovi.

Zatímco v Antikristovi ale silně estetizované momenty stály v protikladu proti jejich emocionálnímu působení a naturalistickému obsahu, krásná destrukce Země v Melancholii je spíše sledem symbolických obrazů, ke kterým ještě divák nemá klíč ani emocionální pojítko (hodně z nich opět tvoří úvodní sekvenci). Celý film vůbec v Trierově filmografii vcelku výjimečně dává větší důraz na interpretační rozvolněnost než na přímé emocionální působení.

První kapitola filmu je vlastně sledem scének z oslavy svatby, kterou si nevěsta moc nepřeje a skrývá své pravé pocity za masku „šťastné novomanželky“. Později se již psychicky neudrčí a začne se chovat vskutku prapodivně. Divák přitom poměrně dlouho ani neví jistě proč vlastně a je nucen vytvářet řadu teorií opírajících se o okolní postavy, jelikož se v tu chvíli začnou také odhalovat charaktery její rodiny a známých, které ztvárnila řada známých herců (Kiefer Sutherland, Stellar a Alexandr Alexander Skarsgård, John Hurt). To vše se děje pomocí užití poměrně epizodických situací, které ale stojí časově jasně za sebou a ovlivňují se. Paradoxně s příchodem druhé kapitoly film nezačne dále rozvíjet vše, co již otevřel, ale zaměří se na problematiku vztahu dvou hlavních postav – nevěsty (Kirsten Dunst) a její sestry (Charlotte Gainsbourg), když je, společně se třemi dalšími, méně podstatnými postavami sleduje o nějaký ten pátek později.

Až v tuto chvíli se ve filmu začne jasně projevovat ona hrozba nárazu jiné planety do Země. Charaktery postav se proměňují a film se zpřehledňuje. Pořád ale nenabízí jasné čtení, a je na divákovi, aby si film interpretoval. Pro mě je Melancholia filmem o dvou ženách a o tom, jak se různě vypořádávají s přicházejícím koncem světa a jak takové vědomí, i pouze domnělé, mění lidské chování, co takový pesimismus otvírá a co uzavírá a kdy je paradoxně poražen (naschvál svou interpretaci popisuji takto vágně, jelikož se domnívám, že by jasně vyjádřená mohla případným divákům zkazit filmový zážitek). Jde ale určitě také chápat jako metafora pocitu melancholie či jako mnohé další – jak již jsem zmínil, film pracuje s výraznou interpretační volností a jako každé zajímavější dílo uniká jednoduchému uchopení.

Trier překvapil. Nikoli formálně, na to Melancholia příliš připomíná Antikrista. Překvapil tím, že neprovokuje (což mě, Trierova fanouška, trošku provokovalo) a že nepůsobí tak přímo na lidské emoce. Zato opět nabízí perfektně zvládnutý a v mnohém jedinečný filmový zážitek, ke kterému ale tentokrát musí divák sám hledat klíč.

Melancholia Dánsko, 2011, 130 min, premiéra v ČR 26.5.2011

Články obsahující informace o Melancholia:

Nymfomanka: Řád z chaosu
16. 1. 2014 – 0.05

Nymfomanka, část I.: Jak žena rybaří
24. 12. 2013 – 0.35

Rozhovor s Lav Diazem: „Mé filmy nejsou dlouhé, jsou svobodné.“
29. 9. 2013 – 11.52

Nominace na Evropské filmové ceny
8. 11. 2011 – 21.44

další články...