Odebírat RSS
RSS komentářůFebiofest: Odnikud někam
28. 3. 2011 # 21.09 # Festivaly, Filmy # Bez komentáře
Febiofest promítl mezi jedněmi z prvních projekcí mapujících současný americký film i vítězný snímek benátského festivalu Odnikud někam. Od poloviny dubna jej pak bude možné zhlédnout i v běžné kinodistribuci. Sofia Coppola v něm částečně navazuje na témata, které v minulosti rozpracovala ve snímcích Ztraceno v překladu či Marie Antoinetta.
Odnikud někam sleduje hollywoodskou hvězdu Johnyho (Stephen Dorff), jehož život je uzavřen do přepychového hotelového pokoje či naleštěného vozu Ferrari. Zvenčí úspěšná celebrita však pouze přežívá ze dne na den a snaží se zahnat každodenní nudu. Zlomem v jeho monotónním životě je moment, kdy se k němu na nějakou dobu přistěhuje jeho jediná dcera Cleo. Přítomnost jedenáctileté dívky, jež v jejich složitém vztahu působí jako morální autorita, mu po čase poskytne důvod k sebereflexi vlastního života a hledání jeho smyslu.
Nabízí se zde paralela se samotnou životní zkušeností mladé režisérky, jež většinu svého dětství strávila právě v odosobněných pokojích honosných apartmánů, když následovala svého slavného otce při prezentacích jeho filmových projektů. Dost možná tak jde o jeden z nejosobnějších filmů Sofie Coppoly.
Film Odnikud nikam nabízí řadu velkých otázek o smyslu a hodnotách života. Jejich pokládání však často působí poměrně tezovitě – zvláště v kontextu samotné estetiky snímku, jehož styl pracuje s postupy evropského artového filmu. V dlouhých mlčenlivých záběrech, ve kterých hlavní postava většinou celý film pouze bloumá, působí jakkoli orálně vyjádřená myšlenka nepatřičně a zbytečně odhaleně. Přitom evropský artový film své myšlenky většinou sděluje daleko rafinovaněji a prvoplánové symbolice se snaží vyhýbat.
Příkladem může být hned první záběr snímku, ve kterém vidíme projíždět Ferrari na okrouhlé dráze. Auto projede a vyjede mimo výsek obrazu. Po chvíli slyšíme zvuk, jak se auto znovu blíží ke kameře a opět vybere zatáčku a odjede pryč. A takto se to děje ještě několikrát. Symbolika bezcílného života beze smyslu je více než zjevná. Toto čitelné přidělení významu jednotlivým záběrům však ve výsledku omezuje jejich celistvost, jejich hloubku a činí z nich spíše křížovku, kde je třeba všechny políčka správně vyplnit, čímž je dosaženo jejího smyslu, který nelze významově překročit.
Je také na pováženou nakolik může být film o selhání v osobním životě vyprávěn zábavnou formou. Nemluvím o jemném humoru a částečné nadsázce, jenž prostupuje napříč filmy Sofie Coppoly. Spíše mluvím o stylu, který je vůči divákovi nekonfliktní a každý dlouhý záběr je včas ukončen, aby se nestal trnem v divákově oku. Pokud se však snažíme popsat Johnyho nudný a repetitivní život beze smyslu, je na místě úvaha o samotném stylu a tom, zda by neměl být v souladu s „obsahem“ filmu (tedy nekonformní, nudný a repetitivní). Zvláště pokud se na tuto režisérku díváme jako na jednoho z amerických nezávislých tvůrců, kteří vytváří určitou antitezi vůči bezproblémovým a nablýskaným mainstreamovým filmům.
Přes všechny mé výhrady, které spíše vycházejí z mého osobního pohledu na to, jak by měl snímek fungovat, je však například zajímavé sledovat, nakolik se Odnikud někam významově posouvá od předchozích filmů Sofie Coppoly. Ta zde má poprvé možnost reflektovat své pocity čerstvé matky dvou dětí, jež se projevují především ve vyzdvihnutí tradičních společenských hodnot, ve kterých zastává prvek rodiny (Cleo jako jediný pevný bod v Johnyho životě) významné místo. Zároveň však nemá již potřebu tyto hodnoty nějak narušovat či problematizovat.
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
