DVD Baaria

5. 3. 2011 # 0.33 # DVD / Blu-ray # Bez komentáře

Giuseppe Tornatore se po vzoru svého slavného filmového předchůdce Federica Felliniho rozhodl navrátit do světa dětství a natočit vzpomínkový film. Pohlednicová koláž zachycující genia loci jeho rodného městečka Bagheria a skrze něj složité peripetie italské historie se hlásí k felliniovskému magickému realismu a labyrintickému vyprávění. Na druhé straně místy připomíná rozvleklý reklamní spot kombinovaný s melodramatem a potvrzuje snad všechny předsudky a klišé ohledně italské mentality, které obecné kulturní povědomí obsahuje.

Čtyřiapadesátiletý Tornatore v dokumentu z natáčení vypovídá, že chtěl původně podobný film natočit později coby starší a zkušenější filmař. Jelikož se ale o věci často zmiňoval před svými producenty, věci se daly do pohybu o něco dříve a padesát čtyři let životní moudrosti musí údajně stačit. Vznikla tak velkolepá freska, v níž se objevuje kolem stopadesáti protagonistů a rozptyl časového vyprávění přes půl století (od meziválečné doby až po současnost). Samotný příběh nemá pevně danou linii. Osudy mnoha postav se různě proplétají a splétají v rámci jednoho regionu a do děje neustále vstupují noví hrdinové, na jejichž konkrétních osudech, na rozdíl od samotného plynutí příběhu, výrazně nezáleží. V hlavní roli tudíž nehrají lidé, nýbrž „místo“, tedy městečko Bagheria, jemuž se v sicilském nářečí říká právě Baaria. Slang má ve filmu podstatný význam – tvůrce jím pro zahuštění specifické atmosféry nechal promlouvat všechny postavy a dle jeho vlastního tvrzení je většina rolí inspirována skutečnými osobami z jeho dětství.

Ústřední dvojicí postav je zřejmě Peppino „Komunista“ (Francesco Scianna) a jeho žena Mannina (Margareth Madè). Do hlavních rolí byli záměrně obsazeni neznámí herci (Francesco Sciannu bychom mohli vidět snad jen v několika italských televizních filmech a minisérii, pro Margareth Madè byla Baaria první filmovou rolí), zatímco na spoustu známějších herců připadly jen nejrůznější camea. Nejvtipnější z nich pak zřejmě patří hvězdě Monice Bellucci, jež se mihne v jediné scéně, v níž ji na staveništi vášnivě objímá zedník a zároveň ji potají pozoruje skrze okno protější školy celá třída včetně učitele. Celý film je prostupován duchem revoluce, a to především skrze postavu Peppina. Ten je nejprve coby čiperný malý pastevec koz z nuzných sociálních poměrů vystaven sociálního útlaku a odpudivým podobám italského fašismu, později se jako pohledný a urostlý mladík stává agilním členem komunistické strany vášnivě obhajujícím její stanovy. Po dosažení určité životní rovnováhy a moudrého smíření dorůstá v lehce melancholickou relativizující postavu. Odlišně romantickou stránkou Peppinova růstu je proměna pohledného, selským rozumem a odvahou oplývajícího mladíka, který si navzdory obecnému mínění vybojuje vztah se svojí vyvolenou, v příkladně milujícího manžela a otce. O veškeré temné stránky ochuzená hlavní postava se prolíná s množstvím dalších osudů, zahrnujících Peppinova otce, jeho kolegy, kamarády, rodinu jeho manželky, sousedy, spolustraníky a nakonec i jeho syny a dceru. Film je jakýmsi rozmanitým sledem šťastných i nešťastných příhod, ilustrujících krásu a hořkost života. Vše je zkomponováno a natočeno s velkou dávkou patosu a nostalgie, které brání vnímat snímek jinak, než jako temnými událostmi nezatíženou prohlídku městské kroniky. Navzdory dominující revoluční tématice se děj ubírá kupředu spíše rychlostí pohyblivého písku než bouřkové vlny. Přes mnohé místy celkem zábavné a občas dramatické okamžiky jakoby se vlastně nic velkého či závažného nedělo.

Tornatore se cinefilsky odkazuje k poetice filmových klasiků v čele s Federicem Fellinim, ať už celou řadou jednotlivostí, nebo z hlediska celkové kompozice a tématu. Připomíná tak třeba epizodicky vyprávěné Darmošlapy (I Vitelloni, 1953) nebo Amarcord (Amarcord, 1973), ve kterých i Fellini zobrazuje snovou poetiku a krásu svého rodného Rimini z doby umělcova mládí. Baaria má podobně snový charakter s překrýváním obrazů, podkreslených dle odpovídající nálady hudbou Ennia Morricconeho. Stejně jako velký italský mistr se Tornatore noří do hloubek svých vzpomínek, skrze něž z určité místní kolektivní paměti vytahuje na světlo poezii a hořkosladkou chuť ztraceného času. Baaria je láskou k filmu prosáklá: Peppino píše manželce z pracovní cesty o svých návštěvách kina; město navštíví režisér, který chce zachytit magické prostředí zdejší vily; obyvatelé městečka chodí do biografu na němé snímky doprovázené komentátorem; Peppinův syn sbírá části celuloidových filmů a pohledem na jediné políčko pozná jejich názvy i jména tvůrců.

K tomu je však snímek nasycen velkou dávkou prvoplánového a obtížně stravitelného patosu. Nejde přitom o samotné téma revoluce a třídního útlaku, které k určité podobě klišé svádí, nýbrž o celkový přístup. Iritující není forma samotná, ale její zahalení do hávu vyčpělého turistického katalogu. Film se divákovi vnucuje takovým způsobem, jako by jeho cílem bylo jej především rozněžnit, nadchnout a dojmout, navodit specificky povrchní melancholické pocity. Tornatore snad předpokládá, že je třeba jeho zemi a její kulturu předložit skrze pohled průměrně vnímavého turisty, do něhož implantuje vlastní umělecké vize. Jeho poetika působí poněkud nerozhodně přešlapujíc mezi pateticky lacinou podbízivostí a promyšlenou tvůrčí seberealizací. Není se tedy čemu divit, když výsledek nikoho neurazí ale ani příliš nenadchne.

Naopak práce s narativem nenechává nikoho na pochybách, že jde o dílo zkušeného režiséra. Uspořádání scén s velkým množstvím protagonistů bez jednotící linie, práce se střihem a kompozice záběrů poukazují na sebevědomou a jistou tvůrčí mysl. Opakující se motivy běhu a otáčející se dětské káči symbolicky poukazují právě na plynutí času a jeho cykličnosti, které mají svůj protipól ve střídajících se generacích hrdinů. Ve snímku je několik zábavných narativních hříček a propojení. Nejzajímavější je celkový vyprávěcí rámec, který překvapuje svojí nejednoznačností. Příběh je iniciován scénou prchajícího Peppinova syna (vzápětí přecházející ve snový let nad městem), díky kterému může z ptačí perspektivy (a zároveň z navozené perspektivy snu) pozorovat svého otce přibližně ve stejném věku, kterak přichází pozdě do školy. V navazující scéně usíná v koutě hanby potrestán za špatnou přípravu. Film se pak až do svého finále odehrává lineárně, načež je záběr na zestárlého Peppina vystřídán scénou probouzejícího se Peppina ve škole z počátku filmu. Ten pak coby poslední zpozdilý žák opouští prázdnou školu a vstupuje do „svého“ města, které je ovšem městem zestárlého Peppina ze závěru filmu. Není tedy jasné, zda byl celý film jen součástí dlouhého Peppinova snu, který trval jakoby mnoho let, nebo zda spící Peppino ve škole propadl „králičí norou“ a dostal se ze světa svého snu do „skutečného“ světa již zestárlého Peppina, případně zda si celé vyprávění nevysnil nad městem se vznášející Peppinův syn. Tornatore se tak sofistikovaně odkazuje k jinému mistru fantastického vyprávění a sice k Jorge Luisi Borgesovi, který vytvořil podobnou hříčku ve své povídce Ten druhý (povídkový soubor Kniha z písku, Nesmrtelnost; Hynek 1999), ve které se zestárlý Borges potkává s vlastním protějškem, mladým Borgesem, kterému se ono setkání pouze zdá.

Závěrem lze říct, se jedná o zajímavý tvůrčí počin tematizující umělcovy vzpomínky a sny dětství i dospívání, který bohužel budí rozpaky díky své formální polovičatosti. Samotné DVD z reflexovské edice Film X v tradičním papírovém obalu obsahuje spolu se standardní nabídkou nastavení jazyku mezi češtinou a italštinou, českých titulků a zvukové stopy dobly digital 5.1 ještě dva bonusy v podobě filmového traileru a zmiňovaného krátkého dokumentu z natáčení, ve kterém Giuseppe Tornatore objasňuje některé výše uvedené motivy a tvůrčí strategie. Vzhledem k tomu, že film je z velké části zajímavý kontextem svého vzniku, stojí za to dokument zhlédnout.

Bitrate: