Strashné filmy – ohlédnutí za Festivalem Otrlého Diváka

12. 2. 2011 # 1.56 # Festivaly # Bez komentáře

Cinefilové už si dnes nevystačí se znalostí klasiky a se sledováním současných trendů ve „festivalové“ kinematografii, je třeba znát i odvrácenou stranu filmového nebe (v tomto případě spíše pekla nebo přinejmenším očistce), jakou jsou dneska čím dál víc populární tak zvané „filmy pro otrlé“. Ruku v ruce s mícháním žánrů, stylů, témat a struktur v současném multikulturním kotli (jak krásně jsem se vyhnul přízvisku „postmoderním“) jde i ostrý nárůst diváckého zájmu o trashovou, pulpovou, brakovou a béčkovou produkci. Nechci se zde snažit o nějakou taxonomii brakového filmu – případné zájemce raději odkážu na článek Kamila Fily „Mini-encyklopedie filmového ‘neumětelství’“ (Cinepur, 37/2005), avšak v jádru se jedná o několik jen částečně vzájemně se překrývajících filmových oblastí, přičemž každá z nich vyžaduje jiný druh divácké otrlosti.

První okruh tvoří filmy s brutálním obsahem, s vyobrazením extrémního násilí a sexu, což zahrnuje rozpětí od rozličných násilně exploitačních akčních snímků plných dynamických automobilových honiček, střelhbitých lethální technikou prošpikovaných hrdinů a široké škály vynalézavých zabijáků přes nejrůznější jiné x-ploitations (sexploitations, shocksploitation, nunsploitations, hixploitations atd.), podle toho, které charakteristické prvky jsou v prvním plánu využity, až po víceméně šokující díla označované nejčastěji jako „splatter film“, „gore film“ nebo tzv. „torture porn“ s nezřídka stejným ratingem přístupnosti jako hardcore pornografie. Označení „pornografie“ není zase tak vzdálené, jelikož stejně jako ona stimulují i extrémní filmy divákův princip slasti ať už jde o „pud k plození nebo „pud ke smrti“ případně o jejich kombinace. Díky vysokým uměleckým ambicím některých tvůrců, vzrůstající toleranci obecenstva a narůstající potřebě zhýčkaného diváka vidět něco, co jej ještě nějakým způsobem překvapí, jsou „extrémní“ filmy stále častěji součástí klubové scény a programů nejrůznějších filmových festivalů. To je koneckonců trend, který funguje v kinematografii už od raných počátků a jehož prudšímu vzestupu vždy bránila hlavně konzervativní společenská morálka ve formě institucionalizované filmové cenzury. Je nabíledni, že s vynálezem pohyblivých obrázků jde ruku v ruce i touha zaznamenat a vidět úplně všechno. Pornografie jako taková pak tvoří vlastně okrajový subžánr, jenž by mohl být obecně označen jako „sexploitation“, ovšem „otrlého“ diváka zajímají z širokého porno-univerza především takové filmové skvosty, které z žánrové stereotypie vytrhuje výrazně nekonvenční zpracování nebo tématika. Jako vděčný a prověřený zdroj porno-bizarností jsou především sedmdesátá a osmdesátá léta.

Druhý pomyslný okruh pak tvoří díla, které exploitační filmy parafrázují a široce využívají jejich estetiky a zároveň si tímto vědomým přístupem drží značný umělecký odstup od svých předloh. Jde vlastně o jakousi exploitaci exploitace. Tato oblast zahrnuje známé „grindhousové“ pastiše a různé žánrové persifláže. Systém odkazování k formální i obsahové stránce brakových děl u nich povětšinou pracuje s natolik širokým znakovým polem, že není bezpodmínečně nutné znát dobře žánrové předlohy, aby si divák mohl dosyta užít oné „zakázané“ filmové rozkoše. Estetika jejich originálů je v těchto snímcích natolik zesílena, aby si i nevědomý divák dokázal představit, jak asi ony „původní“ filmy mohly vypadat. Ve své brakově sémantické nadupanosti někdy zachází tak daleko, že spíše než žánrovou parafrázi vytváří úplně nový filmový styl, který budí dojem nejrůznějších žánrových spřízněností, ale je na svých zdrojích víceméně nezávislý. Zjednodušeně řečeno fungují tak, jako by vás někdo pro přiblížení zážitku z řetízkáče posadil do centrifugy. Což u pravověrných fandů (diggerů – viz zmiňovaný Filův článek) často vede k znechuceným proklamacím, že „takhle ty filmy nikdy nevypadaly“.

Třetí okruh by pak mohly utvářet filmy, které jsou jednoduše řečeno natolik špatné, až jsou vlastně dobré. Tyto pak tvoří asi nejzábavnější součást trashových sbírek a u otrlého publika se těší nejvyšší oblibě. Spadají sem především všechny cizokrajně exotické verze známých hollywoodských spektáklů, které se v odpovídající kulturně jazykové a topologické mutaci snažily těžit z mainstreamové filmové globalizace: představíme našim divákům vlastního (indonéského, filipínského, indického, aj.) Jamese Bonda, Johna Ramba, Anakina Skywalkera nebo Terminátora. Nejenom Edward Wood jr. má svůj fanklub a věřte, že jeho trademark „nejhoršího režiséra filmové historie“ je jenom sebestředná euroamerická klamavá reklama. Ve srovnání se světovou trashovou špičkou se Ed Wood jr. zdá být spíše Orsonem Wellsem.

Festival Otrlého diváka, jehož již sedmý ročník proběhl v pražském kině Aero, představuje každoročně kromě těchto zvrácených cinefilních požitků ještě navíc skutečně kvalitní žánrové snímky, na něž filmová historie z nejrůznějších důvodů zapomněla, a k tomu střípky ze současné mainstreamové produkce, které posléze vstoupí do normální distribuční sítě. Jedná se o u nás naprosto ojedinělou filmovou přehlídku mající za cíl jednak nekonvenčně pobavit diváka a jednak rozšířit obzory o méně známé filmové podhoubí a rozptýlit předsudky ohledně audiovizuálního umění. Že jsou brakové filmy zábavné se jednoznačně odráží na každoročně vzrůstající popularitě celé akce, kterou hojně navštěvují i lidé, kteří jsou jiným zájmem o filmovou historií nedotčeni. Ráz celého festivalu se nese ve velmi povznesené a zábavně provokativní atmosféře. Alkoholičtí diváci během projekcí mezi zvláště dramatickými scénami pravidelně odcházejí pro nezbytné pivo či naopak za nezbytným ulehčením, vestibulem korzují kolem roztomile morbidně oblečených uvaděček a mezi projekcemi se nechávají unášet na vlnách dekadentních hudebních vypalovaček. Neodmyslitelnou součástí kolektivního otrlého zážitku jsou kromě procházejících alkoholiků i uznalé výkřiky, bujaré povykování a hurónský smích publika ozývající se z kinosálu. Podstatnou mírou zábavy přispěly simultánní překladatelské výkony Alžběty Šáchové vulgo Samanthy Bifidus a Davida Čeňka, hbitě reagující na veškeré situace počínaje zpěvem populárních songů a orgiastickým hekáním konče. Lze se jistě oprávněně domnívat, že právě úžasné překladatelské eskapády se nemálo zasloužily o úspěšnost celého festivalu. Dobrá nálada a výpary z fermentovaných a jiných produktů pronikají vůkol a na rozdíl od jiných filmových akcí, kde je konzumace obligátního pop-cornu a dalších doplňkových jídelních propriet považována za degradující, zde je tomu naopak. Atmosférou se celá akce spíš blíží klubovému hudebnímu festivalu, k čemuž přispívají i doprovodné programy, jako třeba letošní performance tetovacího a piercingového studia Hell. Na tradičních otrlých festivalových znělkách je vidět, že organizátorskému týmu sebevědomí nechybí. Jejich vizualizace se postupně proměnila od umírněných anket zobrazujících reakce diváků v prvních ročnících až po současnou provokativní scénku, v níž je festivalový účastník vystaven cákancům krve, zvratků, spermatu a fyzickým útokům jdoucích z promítacího plátna, končící evokací snuffu na jedné z divaček (zde). Jako možné vylepšení do příštího roku lze uvažovat především zavedení festivalové permanentky. Lístek na jednotlivé projekce vydal až na výjimky za sto korun a nejeden nenasytný festivalový korzár by jistě nějakou rozumnou hromadnou slevu kvitoval s potěšením.

Znamením letošního ročníku byly „silné ženy“, téma, obsažené už v kreslené plakátové podobě otrlé bojovnice. Nakolik se organizátorskému týmu podařilo vybrat relevantní tématické snímky je otázkou. Výběr filmů tvoří jako obvykle eklektickou směs napříč časem i geografickými hranicemi. I když rozhodně bylo z čeho vybírat, na mysl se vkrádá domněnka, že otrlý divák vlastně vůbec nemusí být zase tak moc otrlý, neboť míra snesitelnosti zobrazeného násilí a sexu, až na několik výjimek, nepřerostla běžnou hranici víkendového večerního programu na Nově. Na druhou stranu je jasné, že už samotné sledování nováckého programu vyžaduje značnou míru sebezapření a zábavy si při něm člověk neužije ve srovnání s Otrlým divákem ani pětinu.

Festival zahájilo tradiční pokračování dobrodružství mexického wrestlingového šampiona El Santa, který se tentokrát postavil proti marťanům (El Santo contra la invasión de los marcianos, 1966). Týdenní program kromě současného hongkongského slasheru Domov snů (Waidorleiah Yutho/Dream Home, 2010) a maskulinního pohledu na feminní akci – fetišistickou frašku na způsob Limonádového Joea Kurevská nakládačka (Bitch Slap, 2009) nabídl ještě absurdní vykopávku z filmografie spasmatického herectví Luďka Soboty Hodinářova svatební cesta korálovým mořem (1979), filipínskou verzi Jamese Bonda zastoupeného liliputánskou hvězdou Wengem Wengaem jako agentem 00 s přiléhavým názvem Jen pro tvou výšku (For Y´ur Height Only, 1981) a dokument o filipínské béčkové produkci Holky s mačetami útočí! (Machete Maidens Unleashed!, 2010). S počátkem víkendu se filmová nabídka patřičně zahustila nezaslouženě zapadlým australským snímkem Krevní pouto (Next of Kin, 1982) režiséra Tonyho Williamse, který svojí atmosférou a dokonale zvládnutou formou lze bez pochyb zařadit mezi nervy drásající perly stříbrného plátna jako Osvícení (1980) Stanleyho Kubricka nebo Dům ďábla (2009) Ti Westa. Páteční večer završila taktéž australská Lovná zvěř (Fair Game, 1985), kterou údajně Quentin Tarantino označil za „absolutní klasiku“ a rozverně agresivní Divoké ulice (Savage Streets, 1984), v níž Linda Blair dokázala, že její posedlost ve Vymítači ďábla nebyl jen výjimečný dětský herecký výkon, nýbrž že je nedílnou součástí jejího hereckého talentu. Za svoji „divokost“ byla poprávu oceněna Zlatou malinou. Sobotní odpoledne bylo nasnadě zahájit drsně přímočarou syrovostí Plivu na tvůj hrob (I Spit on Your Grave, 1978) Meira Zarchiho, ve kterém přitažlivou začínající newyorkskou spisovatelku (Camille Keaton) nejprve brutálně znásilní čtyři místní domorodci, načež ona po této iniciaci krví jednoho po druhém velmi rafinovaně a nemilosrdně odpraví počínaje oběšením a konče sekerovým atakem valkýry sedlající motorový člun. Snímek byl ve své době (a vlastně stále je) díky syrovosti, absenci hudby a dalších odlehčujících prvků, považován za velmi kontroverzní a široce kritizován jako samoúčelně násilný. Přesto nebo právě proto jej lze považovat za pozoruhodný, neboť jej lze zařadit mezi podobné filmy jako slavnější Peckinpahovy Strašáci (1971). Po osmdesátkově laděné zhůvěřilosti Chladný jako led (Cool As Ice, 1991), na kterou mohl otrlý divák přijít patřičně vystajlován a obdržet za to stokorunovou poukázku na konzumaci alkoholu v prostorách Aera, bylo možné zhlédnout asi nejdrsnější a nejrozporuplnější letošní snímek, Spasojevićův Srbský film (Srbski film, 2010), kterému nelze upřít promyšlený koncept a ambice značně přesahující obvyklou úroveň odpovídající subžánrové kategorie extrémně násilných filmů. Snímek o pornoherci (jehož hraje Srdjan Todorović, známý především z populární Kusturicovské taškařice Černá kočka, bílý kocour, ve které ztvárnil mafiánského bose Dadana), který je zneužit k natáčení snuffu, překvapuje neotřelou a působivou vizuální stránkou, která skrze gradující násilné scény jako vystřižené ze závěrečných kapitol 120 dnů Sodomy markýze de Sade postupně přechází až k hyperbolicky absurdní krvavé lázni s nečekanou pointou. Ať už se jedná o promyšlenou politickou metaforu nebo o posunování hranic ve vizuálním působení, snímek nelze prostě a jednoduše přehlédnout. Asi nejvíce diváků přilákal večerní dvojprogram ve formě bizarních old-school pornografických filmů Podle hvizdu poznáš pizdu (Le sexe qui parle, 1975) a Hardgore (1974) s „genderově vyváženým simultánním překladem“ Alžběty Šáchové a Davida Čeňka. Fancouzská erotická varianta na mýtus mluvící vagíny (vagina loquens) ani americký undergroundový hardcore plný papundeklových satanských rituálů a podivného personálu psychiatrické léčebny by bez jejich svérázného přetlumočení asi těžko někoho pobavil déle než čtvrt hodiny, jelikož bez ohledu k bizarním námětům jde o špatně natočenou pornografii se sedmdesátkově vyfiknutými aktéry. Nedělní završení programu sneslo jedno překvapení v podobě „otrlého filmu naslepo“, což byla Nebezpečná svůdnice (Bercinta dengan maut/Dangerous Seductress, 1992) H. Tjuj Djalila, jehož Lady Terminator (Pembalasan ratu pantai selatan, 1988) se stala hitem loňského ročníku. Vše zakončil formálně vytříbený, nadčasový a nezaslouženě zapomenutý teenage slasher Boba Clarka Černé Vánoce (Black Christmas, 1974), jemuž předcházela krátká přednáška Richarda Nowella „Mrtvý teenager na půdě“ osvětlující, proč se z tak sofistikovaně vystavěného filmu stal komerční debakl. Samostatnou kapitolou by pak mohly být otrlé předfilmy. Na rozdíl od minulého ročníku, jemuž vévodila Kameníkova rozpustilá obrazová nekorektnost v čele s amatérským kraťasem Felch in flat (2009), letos to byla údajně v rámci nostalgického přístupu organizátorů o dost umírněnější série krátkých animovaných filmů Frederica Vitaliho Lava-Lava! (1996).

V oné změti tělních tekutin, olova a pubického ochlupení je obtížné říci, nakolik se dnešní ročník povedl, nakolik byl lepší nebo horší než předchozí a kam se bude vývoj celého projektu ubírat do budoucna. Jedno však zůstává jisté, že příští rok se opět dočkáme nové nadílky filmových třeskutostí na hranici (nebo za hranicí) dobrého vkusu. Mezi tím bude patrně možné některé z uvedených snímků zhlédnout v rámci různých ozvěn, Letní filmovou školu v Uherském hradišti nevyjímaje.