DVD Bílá stuha

2. 2. 2011 # 20.28 # DVD / Blu-ray # Bez komentáře

V kontextu výrazně osobité tvorby Michaela Hanekeho působí Bílá stuha jako její dosavadní vrchol. Přestože nelze mluvit o nějakém tvůrčím završení, jelikož již na rok 2012 je ohlášena premiéra nového projektu s názvem Amour, ve kterém si má po boku Isabelle Huppert zahrát i Jean-Louis Trintignant, lze říci, že se jedná o režisérův dosud nejpropracovanější a nejvýraznější filmařský počin.

Šedesátiosmiletý tvůrce, který vystudoval psychologii, filosofii a dramatickou tvorbu na Vídeňské univerzitě, začínal s psaním scénářů pro rakouskou televizi ARD. Později se věnoval divadelní a filmové tvorbě, ve které se výrazněji proslavil teprve svojí „černou“ rakouskou trilogií (Sedmý kontinent, Bennyho video, 71 fragmentů chronologie náhody). Jako syn duchovního o sobě tvrdí, že ačkoliv se považuje za ateistu, náboženství mělo pro zformování jeho osobnosti podstatný vliv. Jeho díla jsou spíše než vírou naplněné obrazy násilí, smrti a úzkostí, přesto nebo právě proto je lze považovat za filmy duchovní. Jsou to příběhy o hledání smyslu v existencialistickém prázdnu. Celou jeho tvorbou prostupuje duch asketického a dokonale precizního autora (svým perfekcionalismem v tvůrčím procesu a kontroversním obsahům se podobá jinému nestorovi současného filmu – Larsi von Trierovi). Divák je vystaven zobrazení extrémních duševních stavů hrdinů, o jejichž nitru se však většinou nedozví nic jiného, než co říkají obrazy, které tvůrce v roli nezúčastněného pozorovatele zachytí „voyeuristickou“ kamerou (někdy mimo ni, jelikož explicitně násilné scény se odehrávají často za kamerou). Haneke divákovi jeho prožitek nijak neulehčuje. Obvykle nepoužívá ve své filmové řeči klasické vyprávěcí postupy a „žánrové“ scény, které vytváří dramatický spád, očekávání vyvrcholení, katarzi a tak dál, je tedy třeba být připraven na vše.

Stejně jako ve své předchozí tvorbě se i zde Haneke zabývá tématy násilí, manipulace a moci, aniž by sklouzával do moralizujících poloh a aniž by předkládal zjednodušené schéma pracující s dichotomií viník-oběť. Filmové vyprávění vytváří mnohovrstevnatý reliéf, ze kterého vystupují po opakovaném zhlédnutí různé vzorce v závislosti na obsahu divákova vědomí. Výsledný efekt je podobný jako náhle vynořivší se tvary po delším pozorování populárních 3D obrázků. Na rozdíl od ukázkově labyrintického filmu Kód neznámý, ve kterém odcizení tvůrce od diváka dosahuje nejvyšší intenzity, využívá Bílá stuha mnohem širšího pole percepčních možností. Přes věhlas „náročného“ snímku, který jej provází od prvního uvedení, se vlastně jedná o široce přístupný film, jenž lze vnímat jako historickou fresku, psychologicko-sociologickou sondu do myšlení a chování lidí v předválečné době, filosofický snímek o původu dobra a zla nebo prostě jako detektivní příběh o odhalování skrytého zločinu. V žádném případě se není třeba bát nějaké velkolepě pojaté artistní nudy.

Hanekeho nejnovější film v sobě ducha svého autora rozhodně nezapře, přesto se ve svém celku od jeho předchozích filmově-dekonstruktivním intertextuálních her (Funny Games/Funny Games USA, Utajený) výrazně liší. Celý příběh je divákovi předkládán za doprovodu komentáře zestárlého vypravěče, který byl snad za svého mládí na událostech spoluúčasten jako venkovský učitel. Tvůrce tak nezvykle použil subjektivní náhled do nitra jedné z postav, jako by se rozhodl shodit obvyklou strnulou masku nezúčastněné „voyeuristické“ kamery a ukázat nám svoji tvář. Ačkoliv se jedná o mistrné zobrazení zla, fikční svět Bílé stuhy už na diváka nepůsobí jako mučící nástroj. Vypravěčovy vstupy nadto působí značně „literárně“. Režisér sám dokládá v rozhovoru s Alexanderem Horwathem (Cinepur 67/2010), svůj prozaický inspirační zdroj: „Chtěl jsem založit psaní na dojmu, jejž jsem si o této éře vytvořil skrze literaturu. Nejbližší, kdo mě napadá, je asi Theodor Fontane.“ Není tedy náhoda, že film něčím silně připomíná Effi Briestovou (1974) Rainera Wernera Fassbindera.

Zcela uhrančivá je vizuální stránka. Detailně promyšlené černobílé obrazy připomínají album starých fotografií nalezených na půdě spolu s dalšími součástmi cizího světa z oné doby, začátku minulého století, který byl překvapivě obývaný živými lidmi. Film začíná úvodními titulky za naprostého ticha, kdy se uprostřed černé plochy zjevují bílé nápisy názvu filmu, jména režiséra atd. Ticho se následně ponoří do vypravěčova hlasu, jako bychom se octli v rukou hypnotizéra. Tím se podobá meditativnímu tónu filmů Bély Tarra (Satanské tango, Werckmeisterovy harmonie, Kárhozat), jehož filmy rovněž jako by se snažily diváka zhypnotizovat a vnést jej do světa jakési melancholické noční můry. Haneke v tomtéž rozhovoru uvedl, že původně natáčel na barevný film, jelikož černobílý není tolik fotocitlivý a hůře se tak pracuje s přirozeným osvětlením (svíčky, petrolejky). Černobílý obraz byl ale nutný pro zachování dobové patiny: „Každá éra a každá oblast mají svou vlastní barvu, jež umírá s určitými podniky, které ji vyráběly. Jen zřídka vidím historický film, který je barevně v pořádku.“

Díky zarámování příběhu hlasem vypravěče, jenž vyznívá spíše jako věkem rozostřený komentář k záznamům místní kroniky, vzniká neustálé napětí mezi tím, co se odehrává ve filmu a mezi tím, co se „skutečně“ stalo. Prvotní obrazy se zjevují až po několika úvodních větách vypravěče, jakoby vizualizace vyvěrala teprve z jeho slov. Pokud ovšem události líčí zestárlý venkovský kantor, snímek jeho vzpomínky nutně přesahuje, neboť ukazuje i věci, které nemohl zaznamenat a o nichž nemohl vědět. Naopak se zdá, že celou historii nevytváří učitel, ale jakýsi demiurg fikčního světa (kdo jiný než režisér), který si z ní vybírá jednotlivé útržky a ty pak nechává doprovázet učitelovým hlasem. Nevěrohodný vypravěč umožňuje publiku pocítit osobnější vazbu k zobrazovanému dění, na konci filmu toho však paradoxně sám ví méně než jeho divák. Jednotlivé scény jsou s velkou pečlivostí sestaveny tak, aby směřovaly k nejpravděpodobnější interpretaci zápletky. Stejně tak ale nechávají určitý prostor pro domyšlení alternativních řešení. Není zcela bez zajímavosti, že na konečné verzi scénáře se nemalou měrou podílel i Jean-Claude Carrière, který se vyřazením určitých sekvencí zasloužil o jeho menší explicitnost. Celý film to zřejmě posunulo od sofistikované detektivky blíž k oblasti mnohoznačného mapování podob zla. Větší narativní doslovnost by strhávala příliš mnoho pozornosti na „hlavní“ pointu a ochuzovala příběh o jeho hloubku. Slovy Michaela Hanekeho, tvůrce připraví skokanský můstek, ale skočit musí divák sám.

Samotné DVD od Artcamu předkládá opět jen základní nabídku nesoucí možnost nastavení dvoukanálového nebo pětikanálového zvuku Dolby Digital 2.0/5.1 a české titulky. Je jistě chvályhodné, pokud se Artcam chystá postupně vydat Hanekeho rektrospektivu, jelikož tvůrce zde byl dlouho opomíjen a doposud nejsou mnohé jeho filmy českému diváku přístupné ani na DVD či v české kinodistribuci (Das Schloss, Funny Games, Le Temps du loup). Poctivý divák je tedy odkázán nanejvýš na programy nejrůznějších festivalových přehlídek. Bylo by nicméně ještě lepší, kdyby se jednotlivým vydáním věnovala trochu větší pozornost např. v podobě rozličných diváckých bonusů. Tvůrce Hanekeho formátu by si větší pozornost rozhodně zasloužil.

Bitrate: