Odebírat RSS
RSS komentářůDalší rok
11. 1. 2011 # 21.59 # Filmy # Bez komentáře
Předloňská nominace Happy-Go-Lucky na Oscara za nejlepší původní scénář musela připadat kuriózní minimálně divákům obeznámeným s metodou, jakou toto komediální drama vzniklo. Stejně jako ostatní filmy britského filmaře Mikea Leigha se i tento rodil na základě pečlivě nazkoušených, leč pevným scénářem nepodložených improvizačních sezení s herci. Na výrazné herecké výkony bývají někdy redukovány veškeré kvality Leighových snímků. Že však nejsou jenom o „mluvících hlavách“ nejnověji dokazuje Další rok.
Po dobu jednoho roku, rozděleného do čtyř ročních období, sledujeme osudy několika postav, jež spojuje citová vazba k Tomovi (Jim Broadbent) a Gerri (Ruth Sheen), staršímu, idylicky žijícímu manželskému páru. Životy ostatních mají naopak k idylce daleko. Gerriina roztržitá kolegyně Mary (Lesley Manville) těžce snáší samotu a pokukuje po Joeovi (Oliver Maltman), třicetiletém, stále nezadaném synovi Toma a Gerri. Tomův kamarád Ken (Peter Wight) začíná s blížícím se odchodem do penze rekapitulovat svůj dosavadní, silně neuspokojivý život. Ronnie (David Bradley), Tomův starší bratr, zas musí snášet urážky svého agresivního syna Carla (Martin Savage). Je příznačné, že Gerri pracuje jako psychiatrička – právě její odbornou pomoc by většina jejích příbuzných a blízkých potřebovala.
Tom a Gerri působí jako dva pevné body v nejistém, psychicky nestálém světě. Nejspíš proto v jejich útulném příbytku další postavy, zejména Mary, opakovaně hledají útočiště. Přijdou, posedí, něco snědí, mnohé řeknou a kapitola končí. Stejně přirozeně jako po jaru přichází léto a po létě podzim. Dle prvního dojmu neřeší velká témata. Vyprávějí o svých zaměstnáních, o tom, co je trápí a co těší. Vzpomínají na minulost, plánují budoucnost. Dlouhé dialogy ale zároveň odhalují, v čem skutečně tkví jejich nespokojenost se stávajícími životy. Proč jsou nešťastní a nedokáží s tím nic dělat.
Třebaže ústřední manželský pár vystupuje ve všech částech filmu, Leigh závěrečnými minutami a zejména posledním záběrem nahlodává zdání, že jsou hlavními aktéry celého dramatu skutečně oni. Více než spořádaně žijící, stále dobře naladěni manželé jako by ho nakonec zaujala postava jiná, nešťastná, k jejímuž neštěstí Tom a Gerri sice nejsou vyloženě lhostejní, ale zároveň nečiní mnoho, aby jí pomohli. Jestli konec Dalšího roku znamená poučení, že bylo mylné film číst jako drama o stáří a stárnutí, je ponecháno na úsudku diváka.
Herecky nejvděčnější part svěřil Leigh Lesley Manville, se kterou zde spolupracoval již posedmé. Labilní, ale v zásadě jenom po objetí toužící Mary připomíná postavu Brendy Blethyn v Tajnostech a lžích. Její plačtivé výstupy a neschopnost říct jedinou větu netřesoucím se hlasem balancují na hraně teatrálnosti. Tím nápadněji její nestabilita kontrastuje se stabilitou života, jež vedou Tom a Gerri, které spojuje mimo jiné smysl pro humor. Neustálé vtipkování působí obzvlášť v podání Jima Broadbenta velmi přirozeně a zabraňuje, aby se film zvrhnul v nesnesitelně tíživé drama.
Leigh nekonejší, nedává svým postavám falešné naděje, ale ani na věci nenahlíží příliš černě. Pozoruje, ale nikoli pasivně. Vystačí si s detaily a polocelky, během vypjatějších výměn názorů zintenzivňuje napětí rychlejším střihem, hudbu Garyho Yershona nevyužívá k citovému vydírání, pouze k dotvoření posmutnělé atmosféry. Jako diváci nejsme vedeni za ruku, dokonce i kamera ve scénách s více postavami demokraticky dělí svůj zájem mezi všechny přítomné. Slovo „konstrukt“ k Dalšímu roku rozhodně nesedí. Naopak je mu vlastní prvek určité náhodnosti a dialogové velkorysosti, jejíž vinou jsou některé scény trochu delší, než potřebují k předání podstatné informace. Jestli přesto za každým záběrem tkví režisérův jasný záměr, potom pečlivě skrytý.
Nenápadnost je vlastní také výtvarné stránce, na níž Leigh opět pracoval s kameramanem Dickem Popem. Čtyři roční období se od sebe napohled neliší ničím, ve skutečnosti čtyřmi různými barevnými tóny. V létě například převažují syté teplé barvy, v zimě vše zahaluje chladná modř. Rozdílné barevné řešení jednotlivých období lze nejlépe sledovat na záběrech z týchž pokojů uvnitř domu. S barvami souvisí emoce postav, dávané více najevo během „barevnějšího“ léta a méně během vybledlé zimy, kdy nálada i kvůli jedné tragické události doslova klesá k bodu mrazu. Koho zajímá autorovo sdělení, vážně jej nakonec neuslyší v onom nadprůměrném množství slov, bude si jej muset přečíst v obrazech.
Další rok Velká Británie, 129 min., premiéra v ČR 13.1.2011
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
