Úterý po Vánocích

11. 12. 2010 # 14.34 # Filmy # Bez komentáře

Letošní rok se zdá, že k tradiční vlně předvánočních filmů se sváteční tématikou chce přispět i distribuční nabídka pro klubová kina. Po melancholickém norském filmu Domů na vánoce, který jsme před nedávnem recenzovali, se k českým divákům dostává i rumunský snímek Úterý po Vánocích, uvedený na letošním festivalu Cannes v sekci Un Certain Regard. Oproti skandinávskému protějšku je však název trochu zavádějící. Vánoce jsou zde spíše pozadím, dodávajícím klasickému vztahovému tématu konkrétní zakotvenost. V několika ohledech však právě toto období, v biblickém slovníku symbolizující očekávání převratné změny, napomáhá lépe pochopit ústřední konflikt a trochu ironicky převrátit kolektivní mystérium.

Příběh nového počinu v zahraničí uznávaného rumunského režiséra a jednoho z již zavedených tvůrců tamější „nové vlny“ Radu Munteana (Papír bude modrý, Boogie) by bylo záhodnější nazvat spíše životní situací. Paul žije ve spokojeném manželství s malou dcerkou, avšak bezhlavě se zamiluje do mladé zubařky a stojí před ním těžké rozhodnutí. Ačkoliv není Paul nucen žádnými vnějšími okolnostmi, rozhodne se těsně před vánočními svátky konečně vyřešit svoji vnitřní rozpolcenost.

Vánoční svátky v tomto ohledu plní spíše implicitní roli, kterou je třeba brát potaz vzhledem k po většinu děje skrytému konfliktu. Přípravy na štědrý večer a hlavně starosti kolem vánočních dárků zde vytvářejí obraz zesíleného rodinného pojítka, jenž silně argumentačně pomáhá první z misek vah a činí tak vnitřní rozhodování ještě složitější. Příběh skutečně nenabídne jediný moment, který by Paulovi i divákovi pomohl zvrátit nesnesitelnou rovnováhu. Tím pádem se snímek vyhýbá klasické linii, která by se snažila řadit za sebe určité hodnotící situace a z nich vyextrahovat konečné rozhodnutí.

Munteanův film se naopak zaobírá tápajícím hrdinou, kterého nakonec neosvobodí nic jiného než spontánní čin, za nímž stojí možná touha konečně polevit vnitřní přetlak a přenést ho s planou nadějí i na své nejbližší okolí (nezvladatelné nutkání je výstižně vyjádřeno i tím, že ortel si nad sebou hlavní postava vynese těsně před štědrým dnem, čímž dějové pozadí nabývá dalšího smyslu). Nejhorší na tomto jediném okamžiku však je, že jeho následky jsou trvalé, a když jim poté člověk musí čelit, možná začne vidět věci v úplně jiném světle.

Za nesporný klad filmu se dá považovat snaha nechat Paulovy subjektivní pocity pod povrchem takřka nepropustné slupky banálních aspektů každodenního života. Dějová linka po většinu času záměrně odvádí pozornost na přehršel naprosto nepodstatných záležitostí, jako je shánění snowboardu pro dceru, kupování vánočního strojku či plánování zimní dovolené s přáteli. Do výslovně rutinních situací párkrát vstoupí až osvobodivě působící linie s milenkou, jež se však rovněž omezuje jen na sexuální hry a nezávazné slovní hrátky čerstvě zamilovaných.

Tímto „balastem“ kolem hlavního jádra však Munteanu vytváří silně autentický obraz každodennosti rumunské střední třídy a vnáší tak do klasického trojúhelníku silný prvek uvěřitelnosti. Navíc se nenechá zlákat jakoukoliv možností konstrukce či emočního nadsazení a tím pokračuje v nejlepší tradici rumunské kinematografie. Scény předvánoční shonu záměrně odvádějí pozornost od jádra situace, čímž naopak přispívají jejímu delikátnímu charakteru. Banální starosti, na nichž svět nestojí, totiž takřka znemožňují jakoukoliv hlubší reflexi i řešení důležitějších problémů, což může trochu zavánět alibismem. Možná, že v Paulově manželství skutečně je významný problém, jenže ten ve zvoleném časovém úseku nelze objektivně postřehnout. Snaha jej na čas udusit pod příkrovem nahromaděných „povinností“ však jen přikládá pod vřící kotel, jenž se v jednu chvíli nečekaně vyhne kontrole.

Přesto však film přeci jen věnuje až příliš času těmto průvodním jevům i snaze utvrzovat diváka o režisérově citu pro realističnost. Skoro celá první třetina filmu v tomto ohledu nenabízí nic víc než bezprostřední expozici do postav a děje, která hlavně na samém počátku překvapí velmi intimním vpádem přímo do postele, kde probíhá jakási milostná předehra. Paulovo váhání je vzhledem k již zmíněnému předvánočnímu alibismu nijak v předváděných situacích nezohledňuje a tudíž ryze banální situace postrádají jakýkoliv náznak vnitřního napětí, jež by je pozdvihlo na vyšší úroveň. Značná část filmu je tedy poměrně nevzrušivým vhledem do trochu jiného rozměru žití v Rumunsku, než jaký nabízí většina děl této produkce. Záhy se tak mění v natahované čekání na sebemenší vztahový posun.

Upřímně řečeno, celý film stojí na dvou dlouhých a herecky bravurně zvládnutých scénách. Jako první rozčeří stojaté vody návštěva dcery u zubařky ohledně aplikace rovnátek, na níž se nečekaně dostaví i Paulova manželka. I když se celý dialog točí kolem těžko srozumitelné stomatologické diagnózy a neustále jej ruší nápady neposedné dcery, hlavně na postavě lékařky lze sledovat usilovnou snahu udržet si v nečekané situaci chladnou hlavu, zatímco Paul nechápe, proč jedná tak křečovitě a chladně. Vysvětlení se mu dostane později a právě díky němu získává poněkud povrchně pojatá a nezajímavá postava milenky určitou psychologii a jeho následný čin důležitý impuls.

Paulovo subjektivní nastavení plně odhalí až scéna jeho rozhodnutí, které, jak jsem přiblížil výše, ve svých domýšlených souvislostech nese daleko větší výmluvnost než suma dosavadních náznaků. Ani po tomto osvětlení však nelze při zpětném pohledu nalézt v předchozím ději druhý plán. Muntean jednoduše rezignoval na velmi těžký úkol dodat banalitě pocitovou strukturu a spoléhá se jen na divácké asociace rozpoutané jedinou větou, na níž je vázána celá hrdinova psychologie. Proto daleko vděčněji vynikne zmíněná nejistota jeho milenky i následná manželčina reakce, zatímco Paulova postava získává hloubku spíše v divákově představě než v požadavcích na herecké ztvárnění. Mimi Branescu tudíž mezi oběma ženskými představitelkami působí poněkud mdle až monotónně, i když mu nelze upřít svěží přirozenost. Akorát je mu na rozdíl od nich upřena příležitost ukázat i další herecké polohy.

I když mají mnou zmíněné výhrady silný dopad na divácký zážitek, přesto nelze filmu jako celku upřít neotřelé pojetí tématu nevěry. Skromnost voyeuristického stylu založeného na civilní herecké akci, jíž se přizpůsobují dlouhé a statické záběry, dokáže i přes svou disproporčnost a vnější popisnost nabídnout řadu podnětů k úvahám. Postava Paula se spíše jeví jako skládanka, z níž výsledný obraz divák docení jen tehdy, bude-li trpělivě a samostatně hledat jednotlivé dílky. Tím pádem hlavní cena filmu tkví v celkovém výrazu, než v procesu jeho sledování. Překvapivě zde dochází k opaku často vídaného efektu, jenž po výborný prožitek jednotlivostí okamžitě směruje k brzkému vystřízlivění. Úterý po Vánocích je třeba v určitých místech přetrpět, aby poté mohl divák sám přijít na to, že zvolená struktura nabízí o poznání více konotací, než se na první pohled mohlo zdát. I když může být zdrojem drtivé většiny z nich jediný okamžik děje.