Meek’s Cutoff

Uplynulá filmová sezóna za sebou ponechala několik výjimečných snímků, které si získaly všeobecnou pozornost. Jedním z nich byl i film Meek’s Cutoff, jehož světová premiéra se odehrála toto září v Benátkách. Jeho autorkou je režisérka a profesorka na Bard College Kelly Reichardt, která patří mezi nejvýraznější současné tvůrce amerického nezávislého filmu.

Debutovala v roce 1994 s filmem River of Grass, který byl toho roku nominován na Velkou cenu poroty festivalu Sundance, ale do všeobecného podvědomí vstoupila až v další dekádě, kdy natočila filmy Old Joy a Wendy a Lucy. Ve všech svých celovečerních filmech pracuje s motivem cesty, která však nedokáže hlavní hrdiny dostat do kýženého cíle a duševního smíření. Více než o jejich cíl, se však Raichadt zajímavá více o samotný proces a cestu k němu. U jejích filmů se tak můžeme setkat s otevřenými konci bez očisťující katarze, protože jádro těchto snímků není v jejich zakončení, ale v tom jakým způsobem se vyvíjejí a jak detailní sondu do ústředních charakterů a jejich každodenní reality nám Kelly Reichardt poskytuje (vrcholem dosud byl film Wendy a Lucy vykreslující osud chudé dívky v postkatrinovské Americe).

Na to navazuje i příběh Meek’s Cutoff. Kelly Raichardt spolu se svým dlouhodobým scenáristou Jonathanem Raymondem zasadila poprvé snímek do vzdálené minulosti (jenž částečně čerpá z pravdivých událostí). Hlavními protagonisty se stává skupina osadníků, kteří v roce 1845 cestují, aby s řadou dalších kolonizovali západní část kontinentu. Film nás však uvádí do příběhu až po okamžiku, kdy se tři rodiny odhodlaly odpojit od hlavního konvoje a zkrátit si cestu napříč oregonskou pouští. Pod vedením zkušeného stopaře Stephena Meeka doufají ve zdárný konec. Ten se však neblíží a cestovatelé začínají trpět nedostatkem vody a následně i důvěry ve schopnosti a jejich průvodce. Novou naději v nich probudí osamělý indián, který je po několik dnů stopuje. Nebo má s nimi snad původní obyvatel této země jiné zájmy?

Poměrně jednoduchá příběhová linie filmu neobjasňuje řadu věcí a je prosta jakékoli expozice i závěru. Jednotlivé události, které se staly před začátkem filmu, lze odtušit z krátkých rozhovorů mezi jednotlivými postavami, nikdy však není zcela jasně řečeno, proč se vlastně skupina oddělila od hlavní kolony a kam přesně má namířeno. Takto omezená narace pak ještě umocňuje stav ztracení a bloudění, v němž se hrdinové snímku nachází. Po většinu stopáže si film vystačí bez jakýchkoli dialogů či hudby a povětšinou pouze vidíme, jak cestovatelé kráčí vyprahlou pouští a vedou za sebou dobytek s povozy.

Ještě více, než jak je tomu u předešlých režisérčiných snímků, je zde strhnuta pozornost na vizuální stránku filmu. Zatímco u klasických westernů byla často využívána velká šíře záběru (zavedení systému Cinemascope bylo v padesátých letech pro žánr důležité už jen kvůli tomu, aby mohla kina konkurovat rozšiřujícímu se televiznímu vysílání), Kelly Reichardt spolu se svým kameramanem Chrisem Blauveltem naopak staví vizualitu svého snímku na obrazech v poměru 1,33:1, tedy přímém opaku současného filmového trendu poskytovat pokud možno co nejširší obraz. Zároveň se tím očividně hlásí k tradici starších snímků jako je Fordovo Přepadení, DeMillovo Union Pacific či Kingův Jasse James. Volba netradičního poměru obrazového formátu však kompozičně neruší a nepoukazuje na omezenost pohledu, je tedy na místě chápat tento prostředek spíše jako navázání a jakousi poctu klasickým filmovým dílům, než výrazový prostředek obohacující samotnou diegezi snímku. Hned na první pohled také upoutá krásné filmové zrno, které je často přítomno i v prosluněných záběrech z oregonské pouště.

Meek’s Cutoff však naštěstí nezůstává pouhou poctou westernu a jeho kanonickým dílům z první poloviny dvacátého století. Western se mu totiž daří částečně nabourávat a žánr tak ozvláštňovat. Naplňuje dobové zasazení a geografické podmínky, které bývají při definici žánru aplikovány a je věrný i jasnému vymezení bělošské civilizace oproti původnímu divošskému obyvatelstvu země. Nenastává však pro žánr typický konflikt mezi přistěhovalci a indiány, natož aby měl díky svému zakončení nějaký morální přesah. Pnutí se naopak v Meek’s Cutoff buduje tím, že neustále žádný velký zvrat nepřichází, přestože je na základě žánrových konvencí očekáván.

Meek’s Cutoff řada amerických recenzentů přirovnávala k tvorbě Terrence Malicka, který podobě jako Kelly Reichardt značně využívá síly obrazu a zároveň dokáže vzbudit jakési vnitřní znepokojení. Sama režisérka při světové premiéře v Benátkách poznamenala, že by tento film měl být vnímán hlavně jako „pouští poezie“. Do jisté míry nad tím lze takto uvažovat, i když vidím velký rozdíl v tom, že si Reichardt vybírá namísto „velkých témat“ pouze ty „malé“, jenž má možnost pořádně rozebrat a nepohybuje se s nimi na hraně patosu.

Kelly Reichardt se tentokrát pustila do snímku s daleko větším rozpočtem, než s jakým dosud operovala. Určitý posun od předchozích nezávislých filmů je vidět i na obsazení filmu, kde se objevují herci jako Paul Dano, Bruce Greenwood, Shirley Henderson a Michelle Williams. I tak si ale Meek’s Cutoff vystačí s minimalistickou produkcí, která krom několika herců (ve filmu se objeví celkem 9 postav) operuje jen se třemi povozy a pak už jen holými horizonty pouštní krajiny.

Bude zajímavé nadále sledovat, zda se Reichardt posune k ještě větším rozpočtům, či nadále bude točit malé a koncepčně velmi jednoduché snímky, které mistrovsky ovládá.

P.S. Fascinující vizuální stránka mě přivedla na otázku, nakolik má na Kelly Reichardt vliv její kolega a experimentátor Peter Hutton, který vedle dalších také učí na Bard College.

Poznámka: Autor článku viděl film na Viennale.

Ukázka z filmu:

Články obsahující informace o Meek’s Cutoff:

Co nás čeká ve filmovém roce 2014
3. 1. 2014 – 12.16

Night Moves: Kelly Reichardt přichází s novým thrillerem o ekologických aktivistech
10. 5. 2013 – 9.51

Nominace Gotham Independent Film Awards
20. 10. 2011 – 22.39

Febiofest zveřejnil kompletní program
10. 3. 2011 – 17.30

další články...