Vše, co miluji

24. 11. 2010 # 14.13 # Filmy # Bez komentáře

Pár týdnů po premiéře kritikou i diváky velmi dobře přijatého filmu Občanský průkaz se naskýtá ojedinělá možnost spatřit v českých kinech příklad toho, jak se vyrovnávají s nedávnou historií naši severní sousedé. Jediný polský snímek vstupující tento rok do naší distribuce se zdá být pragmatickým tahem – vyjadřuje se k době, která má v současnosti velké šance oslovit publikum a primárně vychází vstříc generaci, v níž nemá výsek z totalitních časů možnost nějakým způsobem rezonovat. Není však zcela na místě osočovat klubový okruh z přímočaré ovlivnitelnosti masovými trendy.

Film Vše, co miluji totiž získává v očích zahraničí post letošního reprezentačního díla polské kinematografie, což posvětili samotní akademici jeho výběrem pro oscarové klání. V tomto případě však zrovna rozhodly jiné faktory než kvalita a originalita počinu. Tím pádem může letošní polskou produkci běžný český divák posuzovat pouze dle filmu, který před sebou nechává snímky jiné a zajímavější, což potvrdily nedávné festivaly a přehlídky (například inovativní temný thriller Dom zly ze stejného období, který je příhodně nazýván „polským Fargem“) a také ocenění z Festivalu polského filmu, z nichž si film odnesl pouze cenu publika, zatímco v národních cenách se neobjevil vůbec. Žánrově laděný snímek Jacka Borcucha se skutečně nedá zařadit nikam výše než do komerčně nasměrované sféry, která sebou automaticky nese nutné ústupky.

Pokud se na mysl stále vkrádá Trojanova tragikomedie, stále vévodící kinům, je třeba říci, že se ocitáme na dvou odlišných pólech náhledu na danou dobu (která se překrývá i přes odstup několika let i specifika dobové společnosti tehdejšího Polska). Zatímco Trojan s jistým nádechem nepřiznané nostalgie úročí svoji autentickou zkušenost a pečlivě z vícera úhlů oživuje život v nesvobodě a občas vystupujícím útlaku, jeho polský kolega se nemůže při budování minulosti tolik opřít o vlastní prožitky a tak spíše volí náhled z pohledu dneška. Neproniká tak do hloubky ani do souvislostí a rezervy v možnosti vykreslení doby vyrovnává soustředěním na soukromý osud a obecnou problematiku dospívání. Tento přesun akcentu však vede k dalšímu důležitému východisku. Nadčasové pojetí života mladých se přes punkrockovou spojnici přesouvá k současnému mladému divákovi, u nějž se tak očekává ztotožnění s hezounskými rebelanty „ze zásady“, a pouze sem tam umožní nějaký otisk dobové reality.

Bohužel, jakékoliv napojení na vděčné zasazení děje do severopolského přístavu v době vzrůstajícího nepokoje nepřesahuje informativní a mírně osvětový nádech. Spíše chce působit jako poměrně atraktivní a netradiční kulisa pro klasický romantický vzorec. Rigidní neprodyšnost tohoto schématu sebou nese předvídatelnost a nemožnost přinést něco nového, nedejbože kontroverzního. Romantický žánr si navíc svojí nadvládou vynucuje uhlazování estetické stránky, jež sice vytěžuje proměnlivé světelné podmínky pobaltského pobřeží několika ročních dob v kontrastu s těžce platinovou hladinou rozbouřeného moře, ale tím také utápí příběh v lacině efektních obrazech bolestné první lásky. Ruční kamera sice může navozovat jistou nervnost a oživovat líný děj, avšak v žádném případě nejde o navození syrovosti či autentičnosti, ale o další ústupek současnému diváckému nastavení. I když zvolené snímání docela dobře zastírá absenci variovaného rytmu ve scénáři, na druhou stranu sabotuje prožitek z doby, která se dostává za málo průhlednou clonu.

Zlomová doba působení Solidarity a stanného práva poskytuje mnoho motivů a podnětů k obohacení a zkomplikování děje i v intencích daného žánru, avšak tvůrci si vystačili jen se základním inventářem typů a situací zobrazené doby a ty jim posloužily k těm nejprůhlednějším cílům. Klasický vývoj milostné zápletky ve spojení s nejbanálnějšími proprietami totalitní éry skutečně přivádí na mysl představu dokonale zbytečného filmu. Dalo by se namítnout, že vůči cílovému publiku je tento typ zpracování adekvátní vzhledem k osvětově-informační rovině, ale zde je bohužel třeba přemýšlet nad tím, jestli tato rovina vůbec ve filmu plní svůj účel.

Tím se dostáváme k největšímu problému, tedy k uchopení samotné doby ve vybudovaném diegetickém světě. Cílem tvůrců asi bylo vytvořit bezstarostný snímek o mládeži a jejím věčném hledání, které přináší řadu škobrtnutí, ale i důležitého prozření, a zdůraznit, že tyto zkušenosti jsou obdobné v době svobody i nesvobody. Tím pádem by se jakákoliv vážná konfrontace s tehdejšími podmínkami tomuto východisku vzdálila. Film se tudíž snaží vytvořit snesitelný kompromis. Ke střetu s mocí sice dojde, ale ve filmu jsou její příčiny vykresleny jako osobní msta, která nutně zkresluje dobové policejní praktiky a podstatu jejich vztahu k nekonformním uměleckým výpadům. I další průsečíky aspektů mládí s reáliemi moci jsou tak prvotně odvozeny od vztahového tápání, jež však nenabízí niterný prožitek ani pravdivé emoce a ve spojitosti s postavou svůdné sousedky se definitivně vzdává autentických rysů.

Jakkoli se zdá být punkrock výzvou ke vzpouře a nekompromisnosti, film jej zkratkovitě vykresluje jako nijak nepodmíněný a opět nadčasový generační střet a skoro vynechává jeho politický rozměr přesahující silácké gesto působící na dívky (i když nejvíce na ty se zavřenými otci). Pohyb na špičce jehly, který v osmdesátých letech zakoušeli hudebníci tohoto žánru, jako by se z filmu vytratil. Výsledný obraz totiž skutečností notně manipuluje – mladíci nezažívají ústrky, ani se na ně nepohlíží skrze prsty, ale naopak jsou jim téměř všude dveře otevřené, dočkají se upřímné a automatické pomoci u křečovitě „prohloubené“ postavy hlavního hrdiny – kovaného služebníka režimu, i u učitelky středního věku. A když jejich koncert narazí na mantinely, opět to spíše vypadá, že šlo jen o nešťastnou shodu náhod.

Navíc důsledky této události opomíjejí explicitní obraz dobových praktik, jež by nějak zdůraznil závažnost situace. Přestože nakonec mají silný dopad na existenční podmínky rodiny, velkodušný otec nad tím opět jen mávne rukou a jeho dva synové nemusí pochybovat o dvojsečnosti jejich nerozvážné vzpoury. Jestli se u nás neustále nadává na to, že máme tendenci uhlazovat hroty minulosti, takto načrtaný obraz tyto společenské tendence přímo ztělesňuje a přenáší je bohužel i na jedince, u nichž je stále dostatečný prostor k rozvíjení objektivního postoje.

Vše, co miluji je třeba brát jako žánrový film pro vymezený divácký okruh a jako takový dokáže obstát i díky pochopení základních pravidel, což není ve středoevropském prostoru příliš běžné. Když se však vezmou v potaz další zmíněné kontexty a zvolené východisko, začíná se ozývat povážlivý skřípot. Snímek, který se omylem dostává do klubové distribuce, zatímco by se mohl s potenciálním úspěchem prosadit v klasických kinech (po propagaci, která by uvedla na pravou míru jeho charakter), má hlavně u nás jednu velkou nevýhodu. Tou je lekce, kterou mu uštědřuje Trojanův opus – ta dává najevo, že autenticitu totalitní éry lze vystihnout poměrně věrně, a to dokonce i v pocitové rovině, a přitom zvolené téma směřovat k mladší generaci bez jejího podceňování a podbízivě natažené ruky, která dokáže rychle svést z cesty.

Vše, co miluji Polsko, 95 min., premiéra v ČR 25.11.2010