Odebírat RSS
RSS komentářůTV tip na neděli: Magnolia
7. 11. 2010 # 2.59 # Aktuálně # Bez komentáře
Režisér Paul Thomas Anderson se řadí, co se týče periodicity vzniku snímků, mezi méně produktivní tvůrce. Dnes čtyřicetiletý režisér debutoval v kategorii celovečerního hraného filmu roku 1996 a dodnes natočil pouhých pět snímků. I na takto malé skupině filmů se však jasně rýsuje Andersonův rukopis. Sám si píše scénáře ke všem filmům. Výsledná zpracování se vyznačují enormním tempem vyprávění, důmyslným prolínáním paralelních dějových linek a důrazem na pevné zasazení každé scény do kostry vyprávění. A jelikož ani jeden z Andersonových snímků není trikovým spektáklem, zarazí i v dnešní době neobvyklý fakt, že tři z pěti natočených děl mají stopáž delší než dvě a půl hodiny.
I v tříhodinové Magnolii (USA, 1999) vzniká neobyčejně hutná vyprávěcí směs. Film sleduje děvet obyvatel Los Angeles během jednoho dne – nemocného starce, jeho ženu a ošetřovatele, laskavého policistu, televizního moderátora a jeho dceru, mladého chlapce s neuvěřitelnými vědomostmi, zoufalého muže, který byl v mládí považován za génia a úspěšného spisovatele a pořadatele speciálních kurzů, během nichž učí ostatní muže svést, osouložit a potupit ženu. Už v prologu vypravěč zřetelně nabádá, jakého aspektu následující mozaiky si má divák všímat – na světě jsou některé věci a události natolik nepravděpodobné, že by bylo troufalé považovat je za čistě náhodné. A tak počáteční zdání, že sledujeme děvet oddělených příběhů postupně nahrazuje dojem, že všechny dějové linii postupně konvergují, aby se více či méně propletly.
Za jeden z nejvýraznějších formálních rysů Magnolie a Andersonovy tvorby obecně je neustálý pohyb kamery. Podobně jako v některých filmech klasici Jean Renoir či Federico Fellini využívá i Anderson dlouhé jízdy – pomalejší i rychlé. Místo klasického detailu volí postupné přiblížení z polocelku na detail, nebo jinde naopak od objektů zvolna, téměř nepostřehnutelně, ustupuje. V extrémně dlouhých jízdách objekty zájmu střídá, přeskakuje z postavy na postavu, nechává je vpadat a vystupovat do a ze záběru. Výsledným efektem je konsternovaný pohled diváka, neschopnost se odtrhnout od obrazu, plné pohroužení do děje. A tak přestože se může někomu jevit syžet Magnolie mnohočetnou neoriginální variací na klasické příběhy nalézání ztracených synů, smiřování se s zahořklými dcerami, vyrovnávání se se smrtí či hledání opravdové lásky, způsob Andersonovy fabulace podpořený nesmírně osobitou prací s filmovým médiem zaručí neobyčejný divácký zážitek.
7.11. Neděle 21:55 (Nova Cinema) Magnolia (s českým dabingem)
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
