Rozhovor s Thomasem Elsaesserem – 2. část
1. 11. 2010 # 18.00 # Rozhovory # 6 komentářůTento článek navazuje na včerejší první část rozhovoru s Thomasem Elsaesserem, filmovým teoretikem a historikem, který byl až do včerejška hostem MFDF Jihlava.
Martin Horyna: Říkáte, že dokument užívá mnoho postupů a metod převzatých z hraného filmu. Hraný film prošel v posledních třiceti letech obrovskou změnou, na což mezi jinými upozorňují například Tom Gunning a André Gaudreault, kteří mluví o filmu jako atrakci. Myslíte, že i dokumentární film je v dnešní době do určité míry spektáklem, atrakcí, že je sledem krátkých impulsů a primárně šokuje?
Thomas Elsaesser: Ano, myslím, že dokument se v poslední době dramaticky změnil. Ovšem jestli zrovna v tom smyslu, který jste právě naznačil, to si nejsem jist. Já osobně bych mluvil radši o odlišném rámci, o nástupu digitálních technologií, o nových nosičích, o internetu, nových mediálních podobách, DVD, praxi stahování filmů, trailerech – tím vším se celá krajina filmového průmyslu změnila. A dokument je vším ovlivněn zejména proto, že jsou akcentovány otázky ohledně jeho věrohodnosti. Obrazy ztrácejí svou základní vlastnost – indexikalitu, mimo jiné i proto, že mohou být snadno digitálně upravené. Dalším aspektem je fakt, že s digitální technologií se dokumentaristé dostávají daleko blíže k svému materiálu, myslím fyzicky. Častěji se užívají extrémní detaily, ruční kamery, nejrůznější typy záznamu včetně skrytých a bezpečnostních kamer. Slovník filmařů se tím obohatil, ale zároveň se vynořilo nebezpečí zběžného a povrchního sledování tématu. Nová generace bude muset zapomenout jazyk klasického dokumentu, přijít s jazykem novým, ale současně si uvědomit, co způsobilo úspěch a trvalost starších významných děl. Zmíním ještě užití zvuku, což je oblast, ve které naopak hraný film dokument ovlivnil minimálně. Dokument má dnes výjimečnou přiležitost pracovat se zvukem novými způsoby. Dolby, prostorový zvuk a později i digitální možnosti úpravy, tvorby a vyvažování zvuku způsobily, že v hraném filmu mluvíme o svébytné zvukové stopě. Star Wars George Lucase, Coppolova Apokalypsa, Altmanovy filmy a další díla z druhé půlky 70. let úplně změnila naše chápání zvuku. Filmový zvuk, ale i zvuk našich mp3 přehrávačů či iPodů nám umožňuje slyšet neuvěřitelně detailně. Například pokud soustředěně sledujete Valčík s Bašírem, uvědomíte si, že téměř celá výpověď filmu pochází ze zvukové stopy. Ve filmech, které jsem viděl v Jihlavě, mi ovšem detailnější práce se zvukem chybí. Filmaři si neuvědomují, čeho mohou pomocí zvuku, dokonce i velmi s malým rozpočtem, dosáhnout.
Zabýváte se také archeologií médií. Často slýcháme, že žijeme v době, kdy už je klasický film mrtvý. Kdy nebo kde si myslíte, že v dnešním mediálním hyperprostoru plném obrazovek, displejů a interfaců nalézáme film? Je vůbec možné na tuto otázku odpovědět? Dá se předvídat, která z mnoha současných podob vizuálních médií bude v budoucnosti považována za minulost filmu?
V tomto kontextu vniká zajímavý paradox. Na jednu stranu se nemění nic – v tom smyslu, že hlavním produktem kinematografického průmyslu nadále zůstává hraný film délky mezi dvěma a třemi hodinami, který se promítá se na plátně v kinech. Takový model funguje už téměř sto let. Celovečerní hraný film vznikl někdy mezi roky 1912-1914, takže se blížíme k jeho stému výročí. Ve všech těch překotných změnách zůstává tento fakt neměnným a nezdá se, že by se chystala nějaká náhlá změna v budoucnu. Ale na druhou stranu se mění vše – výroba filmů, filmové nosiče, formy recepce. Sledujeme filmy na noteboocích, vyrábíme mash-upy, které umisťujeme na youtube, stahujeme soubory. Sledujeme filmy jako by to byly knihy – s pauzami, vracíme se v ději nebo přeskakujeme. Ale recepce nezměnila naše fundamentální chápání filmu, jelikož již máme utvořenou svou vnitřní představu filmu. Máme povědomí o tom, jak film rozpoznáme, což pramení z obrovského dopadu filmu na kulturu, z toho jak přejímáme z filmů způsoby mluveného projevu, dívání se na sebe navzájem nebo prezentaci sebe sama před druhými. Máme představu filmu vtisknutou ve svých hlavách a nezáleží na tom, kdy, kde a jakým způsobem jej sledujeme. A je to právě kulturní dominance filmu, která tento zajímavý paradox umožňuje.
Nevím, jestli jste byl ve festivalovém centru, ale prodává se tam čerstvě vydaná kniha Úvod do dokumentárního filmu od hosta a porotce loňského festivalu Billa Nicholse. Neměl byste zájem vydat některou ze svých knih v České republice? Jaká si myslíte, že by pro to byla nejvhodnější?
Dám Vám jednoduchou odpověď. Byla by to kniha Film theory: An Introduction through the senses. Tu bych viděl velice rád přeloženou do češtiny. Byla přeložena do italštiny, francouzštiny, němčiny, …
Takže originál je v angličtině?
První vydání je v němčině, ale píšu v angličtině. S překladem do němčiny a přípravou prvního vydání mi pomohl spoluautor Malte Hagener. Kniha byla nedávno přeložena do litevštiny a mám nějakou nabídku z Ruska. Víte, Česká republika je velmi cinefilní zemí. Je zde mnoho filmovědců, vím o dvou univerzitních filmových pracovištích -na Karlově univerzitě a v Brně. A tak bych bych vděčný, kdyby se vydavatel našel. Můžete mi třeba udělat propagaci.
Zmíněná kniha je historickým pojednáním o filmové teorii?
Nenene, je to kompletně nové. Nechci to zcela prozradit, obsah si můžete najít na webu. Ale řeknu, že je to úplně nová cesta, jak se vypořádat současně s klasickou filmovou teorií a filmovou teorií po roce 1945. A pokud mohu být tak smělý, kniha obsahuje velmi dobrou kapitolu o digitálním filmu.
Thomas Elsaesser (*1943) je předním filmovým teoretikem a historikem. Vystudoval komparatistiku a později vyučoval francouzštinu, angličtinu a komparatistiku ve Velké Británii, kde později založil jedno z prvních britských pracovišť filmových studií. Roku 1991 byl osloven amsterdamskou univerzitou, aby zde založil katedru filmových a televizních studií. Postupně z ní učinil největší obor na místní filosofické fakultě. Pravidelně přednáší na mnoha zahraničních univerzitách a konferencích. Věnuje se zejména historii německého a amerického filmu, archeologii médií a filmu v digitální éře.
[...] … pokračování zde [...]
Malte Hagener je spoluautor, ne spoluautorka. A jejich kniha o filmové teorii vyšla v angličtině už loni v prosinci, což z textu úplně nevyplývá. Četl jsem ji a je skutečně výborná. :) Jinak u nás je od Elsaessera česky k dispozici útlá publikace o filmu Metropolis.
Díky za připomínky, chyba opravena. Co se týče Elsaesserovy knihy – ačkoliv psal autor text v angličtině, poprvé byla kniha vydána v německém jazyce (a to už roku 2008). Vydání v angličtině následovalo loni.
Jiste, o prvnim vydani v nemcine vim, Lucie Cesalkova dokonce psala do Iluminace recenzi. Pro predstavu o knize ji urcite doporucuji k precteni. Jinak diky za pekny rozhovor.
Recenzi v Iluminaci jsem nebyl schopen dohledat a tak jsem požádal Radomíra D. Kokeše o přesnější informace. Aby nedošlo k zmatení čtenářů, nabízím jeho odpověď: “ … moje paměť mi nějakou dobu po přečtení knihy vygenerovala recenzi, která zřejmě vůbec neexistuje. Teď jsem Lucce volal a ona to vůbec nečetla, takže jsem si ji v hlavě „napsal“ sám. :) Dokonce mi naskakují v hlavě celé odstavce i podkapitoly toho neexistujícího textu, bizarní zkušenost. Tak se vám omlouvám za (pro mě zábavnou) dezinformaci.“
Po letech jsem náhodou otevřel Iluminaci a jelikož mě můj tehdejší omyl stále pálil, pocítil jsem jistou míru zadostiučinění, že dezinformace byla jen částečná: jakkoli anoncovanou recenzi nenapsala Lucie Česálková, nýbrž Petr Mareš, tak skutečně v Iluminaci vyšla. Jde o číslo 3/2009 a článek Petra Mareše „Německé průvodce po teoriích filmu (Thomas Elsaesser – Malte Hagener: Filmtheorie zur Einführung; Jürgen Felix /ed./: Moderne Film Theorie; Stefan Orth – Michael Staiger – Joachim Valentin /eds./: Dogville – Godville. Methodische Zugänge zu einem Film Lars von Triers)“. :)