Ohlédnutí za Torontem

30. 9. 2010 # 15.11 # Festivaly # Bez komentáře

O vítězných snímcích festivalu v Torontu jsme vás informovali již v minulém článku, který můžete nalézt zde. V tomto krátkém ohlédnutí upozorníme hlavně na snímky, o nichž se nejvíce mluvilo, a vysloužily si jedny z nejlepších ohlasů. Některé z nich se objevily i na festivalu v Benátkách či v Telluride, které Toronto předcházely.

Jedním z nejvíce populárních snímků byl nikoli překvapivě nový projekt Dannyho Boyla s názvem 127 Hours. Opět platí to, že jde o žánr, se kterým neměl britský režisér dosud velké zkušenosti. Mohli bychom to nazvat autobiografickým survival dramtem. Ústřední postavou snímku je americký dobrodruh Aron Ralston, který proslul svým neblahým neštěstím, jenž se mu přihodilo roku 2003 v utažské poušti. Osamocený cestovatel se totiž zasekl ve skalní průrvě, kde mu uvolněný kámen zavalil levou paži. Jak již název snímku napovídá, trvalo 127 hodin, než se Ralstonovi podařilo zachránit se. Musel si vlastnoručně amputovat svým tupým nožem část ruky a pak ještě sešplhat po skále, než potkal turisty z Nizozemí, kteří následně sehnali pomoc.

Do hlavní role snímku obsadil Boyle Jamese Franca, který má zkušenosti jak s hollywoodskými blockbustery (série Spider-mana) tak i menšími snímky (Milk, Kvílení). Podle zahraničních reakcí to vypadá, že i tentokrát se podařilo Boylovi vykřesat z potenciálu snímku maximum. Je však třeba říct, že severoameričtí kritici přijímají celkově jeho filmy kladněji než jak je tomu v Evropě (triumf Milionáře z chatrče je toho důkazem). Díky konstatně malým rozpočtům jeho snímků je také Boyle považován za komerční jistotu, která filmovým studiím vrací mnohonásobně jejich investice, a zároveň umožňuje vytvářet auru nízkorozpočtových snímků, které se stávají fenomény (určitě to platí jak pro Trainspotting, Pláž, 28 dní poté i Milionáře z chatrče).

Ve Screenu popisuje Tim Grierson 127 Hours „jako trochu adrenalinový úprk, umocněný přehnanými zvukovými i obrazovými efekty, které pro film Boyle zvolil.“ Jde prý o „přestylizovaný, skoro halucinační přístup, který na první pohled odvádí pozornost od poměrně jednoduchého příběhu. Ale jakmile se přistoupí k ústřednímu dramatu Arona uvězněného pod balvanem, využívajícího flashbacků, přeludů, extrémních detailů a Aronových záznamů do videokamery, zvolená metoda ukáže své klady jako přístup zabraňující monotónnosti filmu, jenž se jinak odehrává pouze na jednom místě.“ Právě toto přestylizování filmu lze brát jako největší trn v oku kritiků. Emanuel Levy konstatuje, že „každou chvíli se stylizace přehoupne ze zábavné a pohlcující do nepříjemně šílené formy.“

Druhým filmem, který byl letos hojně skloňován, je Meek’s Cutoff. Výborné ohlasy provázely již jeho projekci v Benátkách, v Torontu se pak vřelé přijetí kritiky jen potvrdilo. Druhý celovečerní film (žánrově specifikovaný jako western) režisérky Kelly Reichardt, jenž na sebe upozornila už svým debutem Wendy a Lucy, si vysloužil v Guardianu přirovnání k Andersonovu Až na krev a Fordově klasice Stopaři.

Snímek je zasazen do Ameriky konce devatenáctého století, kdy se vozy tří spřátelených rodin rozhodnou opustit kolonu, která jede po dlouhé Oregonské stezce, a najmou si zdejšího lovce, aby je provedl nepoměrně kratší cestou přes Kaskádové pohoří. Cesta kamennou pouští se však brzy začne pro skupinu osadníků proměňovat v horror, jak strádají nedostatkem jídla a hlavně vody. Cestovatelé přestávají svému průvodci věřit, že je vede správnou cestou, a jen náhoda je odláká od pomsty, kterou na něm chtějí vykonat. Tou je mlčenlivý indián, který jim poskytne novou naději na úspěšné dokončení jejich strastiplné cesty.

Kelly Reichardt se rozhodla natočit snímek v netradičním poměru stran obrazu a namísto širokoúhlého formátu zvolila téměř čtvercový akademický poměr. Právě i vzhledem k tomu, že ve westernech byla šíře plátna kvůli panoramatům krajiny často maximálně využívána, sklidil její postup udivené reakce. Kamera Christophera Blauvelta navozuje podle Emanuela Levyho náležitý pocit klaustrofobie. Pro Blauvelta jde o první celovečerní film, v němž je v pozici hlavního kameramana. V minulosti však jako asistent spolupracoval na vizuálně úchvatných filmech jako Fincherův Zodiac, Fordův Single Man nebo u většiny posledních filmů Guse Van Santa. Klíčová pro film je také podle Emanuela Levyho hudba Leslie Shatz, která také s Van Santem spolupracovala. Krom spolupracovníků s ním má snímek možná společné i některá estetická východiska. Katey Rich na serveru Cinema Blend zmiňuje, že film „vyžaduje od diváka určitou trpělivost a porozumění – mnoho lidí odejde a budou si stěžovat, že se tu vlastně nic neděje.“ Absence nějakého dramatu si všímají i jiní recenzenti. Na IndieWire konstatují, že snímek jen tak „plyne“ bez nějakého zjevného začátku či konce. Jinde se dočteme, že celý film se vlastně jen někam jde a mluví se jen minimálně.

Meek’s Cutoff se zatím jeví jako nejvíce ambiciózní snímek, který byl v září na festivalech uveden.

Tyto dva filmy si uzmuly většinu z pozornosti na festivalu v Torontu. Téměř výborná hodnocení získal i nový film Jamese Camerona Mitchella s názvem Rabbit Hole, nicméně psalo se o něm podstatně méně. Adaptace divadelní hry Davida Lindsay-Abairea (jenž jí sám převedl do filmového scénáře), která byla oceněna Pulitzerovou cenou, se soustředí na manželský pár, jenž při automobilové nehodě přijde o dítě. Dostat se zpět do normálního života jim nepomáhají ani pravidelná skupinová sezení a oba se začnou vzájemně vzdalovat. Manželka začne navíc z tragické situace utíkat navázáním nového vztahu s mladíkem, který automobilovou nehodu způsobil.

Ohlasy jsou vesměs pozitivní a všechny poměrně jednotně vyzdvihují výkony obou hlavních protagonistů Aarona Eckharta a především Nicole Kidman, která prý nebývale realisticky ztvárnila bezmocnou matku. V recenzích si zároveň však nelze nevšimnout narážek na určitou lacinost námětu a klišovitých vyznění některých scén. Z téměř dvaceti recenzí, které eviduje server IndieWire, je však průměrné hodnocení stejně optimistické, jako u „hitů festivalu“ 127 Hours a Meek’s Cutoff. V hodnocení ho předbíhá pouze favorit celého festivalu, jenž si nakonec odnesl cenu diváků, The King’s Speech.

Mezi dokumenty zaujal především snímek Tabloid zaměřující se na případ jedné z bývalých Miss v USA, která proslula svou posedlostí po jednom z mormonských misionářů, jehož jednoho dne unesla a znásilnila. Na vlně současné kritiky kapitalistického systému se nese zase dokumentární snímek Inside Job rozebírající příčiny globální finanční krize, která před dvěma lety vypukla. Do třetice nejzajímavějších dokumentů pak nelze nezmínit Herzogův první 3D film Cave of Forgotten Dreams, jenž prý nabízí naprosto fascinující pohled do kultury pravěkých lidí.

Výborné ohlasy také následovaly řadu snímků, které měly premiéru podstatně dříve. Kvality tak stvrdil letošní „smolař“ ze Sundance Blue Valentine, benátský hit Black Swan, Affleckův druhý režijní počin The Town a i v České republice distribuovaný film Strýček Búnmí.