MFF Karlovy Vary: Den pátý

Přehoupnutí do druhé poloviny festivalu provázelo znatelné ochlazení. Festivalová statistika k tomuto dni vykázala, že v porovnání s loňským ročníkem zůstala návšťevnost téměř identická, když se prodalo cca 80 000 vstupenek. Podotkněme, že od začátku festivalu byla všechna představení vyprodána! V úterý pozdě večer dorazila herečka Marie de Medeiros, která patří do delegace k soutěžnímu snímku Hitler v Hollywoodu. Známá je především díky roli v Pulp fiction Quentina Tarantina.

Minirecenze Jakuba Jiřištěho

Dvojitá hodina ( Itálie 2009; rež.: Giusseppe Capotondi) špatný

Na první pohled může bohatý mix žánrů vzbuzovat jistá očekávání.  Psychologický thriller střižený s romancí, žánrem noir a hororovými prvky není ale zase tak nesourodá směs, aby z ní nemohlo vzniknout koherentní dílo. Avšak k tomu v tomto případě nedošlo a urputná snaha vybočit z banální a ohrané historky a nabalit na ní žánrový balast, který spíš vypadá, jako by šlo o náhle vnuknutý nápad jak prodloužit nedostatečnou stopáž, se dost minula s účinkem. Snímek se tak většinou tváří jako klasicky chladné artové drama a v této formě naprosto pohlcuje jakékoliv prvky daných žánrů a ty jednoduše nefungují a jejich hodně zastřená podoba spíše unavuje, než aby vnesla do chabé a natahované dějové linky něco čerstvého. Navíc po všech vytanuvších otázkách přichází dosti slabá pointa, která je vlastně tou nejjednodušší cestou jak vzbudit jisté napětí a pak všechno hned šmahem shodit ze stolu a zbytek, co zůstal, propojit symbolickou konstrukcí, která už nemůže probudit dostatečný zájem. Výsledek mírně jistí soustředěný výkon Xenie Rappoport, jíž se poměrně daří oživit svojí postavu, i když pro přílišnou drobnokresbu tu přece jen není místo. Myslím si, že tento jediný vklad je pro film, označený v Benátkách mladou generací za nejlepší italský počin roku, žalostně málo.

Další festivalové projekce: 8.7. 22:00 Kongresový sál; 10.7. 17:00 Karlovarské městské divadlo

Iluzionista (Velká Británie a Francie 2010; rež.: Sylvain Chomet) dobrý

Sylvain Chomet je tvůrce s neopakovatelným rukopisem, jímž dokázal prodchnout svůj celovečerní, bizarně působící debut Trio z Belleville a probudit u mezinárodního publika ihned obrovský zájem. Jeho další snímek byl proto několik let s napětím očekáván, zvláště,  když se rozhodl zhostit se pořádné výzvy – oživit nerealizovaný scénář Jacquese Tatiho a tím i ztracené kouzlo jeho osobitých snímků. Určitě to nebyla scestná myšlenka, jelikož Chomet jako málokdo umí oživit ducha poměrně nedávné, ale přesto tak vzdálené doby a každou nesmírně propracovanou scénu prodchnout silnou nostalgií a k tomu navíc i neopakovatelným francouzským šarmem. Iluzionista od počátku s divákem komunikuje hlavně skrze emoce, méně už přes bránici. Humor spíše vzbuzují maličkosti v obraze, hlavně panoptikum vedlejších figurek s často až groteskně deformovaným zevnějškem, což je ostatně Chometova specialita. Menší prostor získaly typicky tatiovské gagy s různorodými rekvizitami, jež by lépe působily v hraném filmu a ne v přirozené hyperbole kresleného filmu. Právě scénář je nakonec paradoxně nejslabší složkou filmu a je otázkou, zda-li jde jen o nedostatečný převod. Motivace hlavních postav zůstávají dosti zastřené, stejně jako jejich vzájemný vztah a divák si tak nemůže dostatečně prožít závěrečné rozuzlení, k němuž vede dosti vodorovná a chvilkami monotónní dějová linie. Afektivně proto nepůsobí ani tak příběh a jeho peripetie, ale výtvarná stránka zanikajícího světa a jeho kouzel a především neutichající hudební doprovod, který je dosti prvoplánový, ale přesto neruší. Co bych vyzvednul obzvláště je však nádherné a velmi působivé znázornění zádumčivé krásy Edinburgu a skotského prostředí obzvláště. Chometův styl a kaligrafičnost tak mají bohužel nad Tatim navrch, kvůli čemuž nemůžu být bohužel s výsledkem zcela spokojen a ponechat ho ve stínu Chometovy prvotiny, kde se plně mohl projevit jeho autorský duch.

Další festivalové projekce: 8. 7. 2010 Espace Dorleans

Minirecenze Huberta Poula

Věrná kopie (Francie/Itálie; rež.: Abbas Kiarostami) výborný

Abbas Kiarostami svůj film postavil především na dialogu, přesto ale pevně ukotveného v barevně zajímavých obrazech a kompozicích. Podobně jako ve snímcích Před soumrakem a Před úsvitem vlastně snímek zachycuje dvě blízké osoby, jejichž osudy se v danou chvíli střetly. Věrná kopie však volně mísí realitu s hrou, které se dvojice účastní. Těžko říct, co je pravé a co sehrané – nicméně to vlastně není ani podstatné. Jak už totiž název napovídá, jde přece o věrnou kopii situací, se kterými se člověk v životě setká. Jemné nuance, pózy, gesta, to vše jako by odkrývalo tragikomiku ale právě i kouzlo vztahu mezi dvěma bytostmi.

Další festivalová projekce: 9.7. 19:00 Pupp

Libanon (Izrael/Francie/Německo; rež.: Samuel Maoz) dobrý

Libanonský konflikt je událostí, ke které se v poslední době filmaři často uchylují. Dost možná proto, že je to generace, jenž si válku prožila na vlastní kůži. I režisér Samuel Maoz přiznává, že jeho  snímek je z velké části založen na vlastních zážitcích. Celý film se odehrává uvnitř tanku, odkud je jediný pohled ven přes hledí palebné věže. Chaotický způsob natočení má nejspíše asociovat vnímání mladých vojáků, kteří se první den snaží zorientovat ve válečné vřavě, a je tedy odůvodnitelný – včetně porušování klasických filmových konvencí jako jsou pravidla osy, záběru a protizáběru (…). Jako problematické mi však přišlo vykreslení hlavních postav, jejich nejasnost, odtrženost od jejich předchozího života a to, že se vlastně za celý film nijak psychologicky nevyvíjejí, přestože by na ně měly děsivé podněty války působit. Z mého podhledu tak snímek postrádá hloubku fikce – jakési základní fakta o světě a lidech, kteří se v něm pohybují. Důkazem toho může být například i to, že přestože se celý snímek odehrává uvnitř tanku, já stále nevím, jak to v jeho kokpitu vypadá.

Další festivalová projekce: 9.7. 13:30 Pupp

Vrah s kamerou (Rakousko/Maďarsko/Švýcarsko; rež.: Robert Adrian Pejo) průměrný

(možné spoilery) Při východu z kinosálu jsem si tak trochu posteskl, že dnes už se moc jednoduchých, prvoplánových horrorů netočí. Většina filmů tohoto žánru se snaží vyústit v nějaký překvapivý zvrat, který by zcela zpřeházel zamíchané karty, a ze kterého se už stalo žánrové klišé. O to hůř, když je zvrat jasně odtušitelný již od prvních chvil snímku jako je tomu u tohoto snímku. Občasná logika příběhu je také na pováženou – opravdu by hlavní hrdinové snímku pokračovali v bezstarostném užívání si dovolené v opuštěném domě na kraji jezera, když zjistili, že hned pár metrů od nich se pohybuje chladnokrevný psychopat? Často chválená kamera pracuje je spíše jen povrchní, pracujíc s pěkně nafiltrovanými záběry, které nevyužívají příliš hloubky prostoru a spíše jen dostává řemeslným standardům.

Dvojitá hodina (Itálie; rež.: Giuseppe Capotondi) průměrný

Mladá cizinka pracuje v hotelu jako pokojská a po večerech se snaží navázat s někým kontakt a najít pevnou známost. Padne si do oka s bývalým policistou, nyní pracovníkem v bezpečnostní společnosti, ale hned po několika schůzkách se připletou k loupežnému přepadení. Trauma z tohoto zážitku rozjede celou řadu nečekaných situací. I Dvojitá hodina má svůj překvapivý zvrat, který je však navíc nešťastně umístěn do poloviny filmu a tak se celá druhá půle mění jen ve zbytečný dovětek.

Další festivalová projekce: 8.7. 22:00 Kongresový sál; 10.7. 17:00 Městské divadlo

Minirecenze Kamily Dohnalové

Věrná kopie (rež. Abbas Kiarostami; Francie, Itálie 2010) (výjimečně) výborný

Průzračný film o ne/možnostech vztahu dvou ne/známých lidí. Otázky po původnosti a reprodukci se z konverzace o umění záhy přesunou k rovině ne/skutečné vazby mezi francouzskou galeristkou a britským spisovatelem. Nádherná kamera, přesně načasovaný střih, okouzlující herecké výkony a především chytré dialogy dávají vzniknout brilantnímu diváckému zážitku, jenž je možné charakterizovat rozporem mezi přímou účastí na příběhu skrze spoluprožívání intimních okamžiků ústředního páru a neznalostí pravidel hry, která se na plátně odehrává. Divák se tak ocitá přirozeně mimo tuto hru nestojíc na straně ani jednoho z protagonistů – je „ten třetí“.

Další festivalová projekce: 9. 7., 19:00, Pupp

Libanon (rež. Samuel Maoz; Izrael, Francie, Německo 2009) dobrý

Válečné drama uzavřené v prostoru tanku vychází ze základní myšlenky omezení místa děje a významné redukce počtu postav, která pro daný žánr není běžná. Snaha o ponor do mysli mladých vojáků brutálně zaskočených krutostí války však navzdory všem prostředkům užitých k navození autentického zážitku, zůstává spíše nezúčastněná a zmatená nejen pro postavy, ale i pro diváky. Subjektivní kamera s maskou zaměřovače slouží častěji k prostému pozorování dění vně železné pevnosti, než k zaměřování palebných cílů. Výsledkem je relativizace tradiční role oběti, která spolu s velmi chabým vysvětlením významu mise čtyř mladých izraelských branců, ukazuje nesmyslnost válečné každodennosti z perspektivy dějin malého člověka. 

Další festivalová projekce: 9. 7., 13:30, Pupp

Minirecenze Martina Horyny

Ondine (Irsko/USA 2009, rež. Neil Jordan) výborný

Půvabný milostný příběh rybáře Syracuse a mořské panny Ondine se pro mne stal zatím nejpříjemnějším překvapením festivalu. Film stojící mimo žánry a klasické postupy naprosto přirozeně vkládá do mysteriózní pohádky romantickou linii, soucitné zobrazení postižené Syracusovy dcery Annie i neobyčejně jemný svižný humor. O jediné z hlavních postav nelze říci, že jste již u někde viděli. Geniálně se v nich setkávají dvě tváře – pohádková a syrově reálná. Syracuse tak může být chrabrým rytířem a zároveň (ne?)vyléčeným alkoholikem, Ondine mořskou pannou i ženou s temnou minulostí, Annie Andersenovou Alenkou i šikanovanou holčičkou na invalidním vozíku. A analogicky divák čte samotný příběh. Neustále proto sleduje dva skvělé filmy v jednom ještě lepším, než jen součet částí.

Premiéra v ČR: 2. 9. 2010 (Bontonfilm)

Podvodník (Itálie/Francie 1956, rež. Federico Fellini) průměrný

Dva roky po triumfálním úspěchu Silnice přichází Federico Fellini s dramatem o třech důmyslných podvodníčcích cestujících po Itálii. Obohacují se na prostých a důvěřivých lidech, nemají morální hranice ani soucit a v soukromém životě musí pokrytecky lhát. Původně Fellini plánoval natočit oddychovou komedii. S postupem času se rozhodl sadu úsměvných scén rozehrát na pozadí osobních příběhů každého ze zlodějů. Podvodník možná i proto stojí rozkročen mezi dvěma možnými cestami. Snímek nepůsobí celistvě a jednotlivé fragmenty nedokáží osobní tragédie každého z party podat přesvědčivě.

Chloe (USA/Kanada/Francie 2009, rež. Atom Egoyan) dobrý

Egoyanovi se v jeho novém snímku podařilo rezehrát důmyslnou hru s vhledem diváka do dění na plátně. Gynekoložka Catherine podezřívá manžela z nevěry, a tak si najme prostitutku Chloe, aby si jej ověřila. Zpočátku se zdá, že Catherine má celou situaci pod kontrolou a postupně s pomocí nastražené prostitutky odhaluje skrytá zákoutí manželovy povahy. Brzy se však ukazuje, že v předkládaném popisu událostí lze nalézt trhliny. Chloe se ukazuje jako záludná a nepředvídatelná žena, která může celé rodině obrátit život naruby. Komorní drama se zručnou gradací mění v psychologický thriller. A stejně jak si Chloe pohrává s nejistotou Catherine, pohrává si i s důvěrou diváka v to, co vidí na plátně.