MFF Karlovy Vary: Den čtvrtý

Se zpožděním přinášíme informace o čtvrtém dni na největším českém filmovém festivalu. V dopoledních hodinách se zájem médií soutředil na tiskovou konferenci z hlavním hostem festivalu hercem Judem Lawem. Podobně jako většina oceněných i on vysekl poklonu neobyčejné festivalové atmosféře, když většinu publika tvoří spíše mladší návštěvnící. Večer byl ve Velkém sále u příležitosti předání Ceny ředitele festivalu uveden snímek Talentovaný pan Ripley, ve kterém Law ztvárnil jednu z rolí.

Minirecenze Martina Horyny

Protektor (ČR 2009; rež. Marek Najbrt) průměrný

Najbrtův snímek pojednává o třech letech života rozhlasového reportéra Emila Vrbaty a jeho manželky Hany. V těžkém období protektorátního státního zřízení se dostává pod tlak, jelikož Hana, slavná filmová herečka 30. let, je židovka. Aby ji ochránil, přistoupí na zpočátku mírné, později tvrdší požadavky německého vedení rozhlasu. Rozhodně ale není romantickým hrdinou bojujícím všemi silami za milovanou osobu. Spíše naopak. Bojuje hlavně sám za sebe, sobecky lpí na své, ctiteli obletovaný ženě, které se nechce vzdát ani se za ni plně postavit.  A proto pokrytecky posluhuje novému režimu a despoticky Hanu doma komanduje. Najbrt postupně charakter úslužného žárlivého slabocha vykresluje, aniž by se dopustil větších přešlapů v logice příběhu. Zároveň není ahistorický a nepodsouvá divákovi, jak se tomu u nás často děje, mýtus utlačovaného bezmocného ale zároveň v jádru dobrého Čecha.

Další festivalová projekce: 8. 7., 9:30, Malý sál

Oddáš nás? (Švýcarsko 2009; rež. Micha Lewinsky) dobrý

Svěží romantickou komedii do Varů přivezl režisér Micha Lewinsky. Jak sám sympatický tvůrce před projekcí poznamenal, romantické komedie ve Švýcarsku běžně nevznikají. Přesto bychom v jeho filmu našli několik lokálních prvků, kterými se snímek od amerických romantických příběhů odlišuje. Úřednice Rahel se dostane do prekérní situace, když se do jejího rodného maloměsta vrací sympatický přítel z mládí Ben. Dnes již slavný zpěvák, kterého nikdy úplně nepřestala milovat, se chce ženit právě na místní radnici. Oddáš nás? je typickým svižným festivalovým filmem. Velmi tradiční a neefektní zpracování vyvažuje vtipnými dialogy a ne zcela typickou milostnou zápletkou. Lewinsky zůstává plně věrný žánru – od začátku víme, která že postava si zaslouží naše sympatie a kterou naopak nechá režisér (poprávu) trpět. Jen je škoda ztráty „tahu na branku“ v závěru filmu, který se tak rozmělňuje v přeslazenou kaši. 

Minirecenze Jakuba Jiřištěho

Jak jsem dopadl toto léto ( Rusko 2010; rež. Alexej Popogrebsky) dobrý

Věčně proměnlivé moře, obloha a větry ošlehaná skaliska tvoří pozadí vypjatého děje tohoto psychologického dramatu Alexeje Popogrebského. Dlouhé a kompozičně podmanivé záběry neuchopitelně působícího čukotského prostředí v něm proto získávají prostor až srovnatelný s neotřelou dějovou linkou. Ta je podána poměrně neotřele, jelikož se jedná o konstrukci mísící v poměrně pravidelných intervalech statické scény z ubíjejícího života na odlehlé stanici, dynamické vložky s překotným střihem a jemný humor, který probleskuje i v nejmrazivějších chvílích, aniž by je narušoval. Vzniká tak přerývané, ale nikterak rušivé tempo, jež působí spíše blahodárně pro pomalu se rozbíhající děj, jehož plíživá gradace dosahuje vyšších obrátek až notně za polovinou snímku. Navíc se zápletka začíná v tu chvíli vyvíjet sympaticky nekonvenčním směrem a vlastně obrací naruby původní hrozbu, jež se v překvapivých důsledcích obrací proti mladému, životně i profesně nezkušenému vědci. Přesto však úloha jaderného reaktoru, která sehraje stěžejní roli hlavně v druhé polovině působí trochu nadsazeně a ruší, i trochu zjednodušuje, dosavadní psychologický vývoj obou postav a přispívá k trochu překotnému závěru. Přes tyto výhrady však převažuje jednoznačně pozitivní dojem. Režisérovi se podařilo vytvořit těsné sepjetí dvou izolovaných jedinců a jejich prostředí, dodat mu adekvátní obrazovou formu a neuspat diváka ani v dějové nepříliš bohaté a zacyklené první polovině. Nápomocni mu určitě byli oba herci, i ve své vlasti málo známé tváře, kteří si na letošním Berlinale právem vysloužili ocenění za své výkony. Jak jsem dopadl toto léto je silný snímek, jenž v několika jedinečných okamžicích dokáže zamrazit doslova jako ledové pustiny na dalekém severu.

Další festivalové projekce: 7. 7. 13:30 Pupp; 10. 7. 18:30 Kino Čas

80 dnů (Baskicko, Španělsko 2010; rež. Jon Garano, José María Goenaga) výborný

Baskická kinematografie je záležitostí, dá se říct, posledních pěti let a český divák rozhodně nemá mnoho příležitostí nahlédnout do její kuchyně. Snímek 80 dní, jenž si na karlovarském festivalu odbýjí mezinárodní premiéru jen pár týdnů po premiéře španělské, se dá považovat za  skutečný příslib, který tato mladá větev španělského filmu vzbuzuje. Nejde zde ani tak o provokativně působící příběh dvou semdesátiletých dam, které v sobě znovu objeví dávno ztracené touhy a v jemných krůččích se mezi nimi vyvine lesbický vztah, ale především o jednotlivé okamžiky spontánního smíchu či jen letmého úsměvu na tváři, či naopak pouhého náznaku, který dokáže vyvolat emoce bez toho, aby jim okatě napomáhal na svět. Přímo se nabízí srovnat toto dílko z Almodóvarovými filmy, jež se rovněž vyznačují pečlivě konstruovaným příběhem, nabízejícím nepřebernou řadu vděčných situací a plnokrevné ženské postavy, které nemají k citovým výlevům nikdy daleko. Dokonce i svým východiskem dává silně vzpomenout na opus Mluv s ní. Režisérský tandem však narozdíl od Almodóvara hodně sází na autentické působení obsahu jednotlivých scén (jedná se totižo dokumentaristy, pro něž je tento snímek celovečerním debutem), brání se jakékoliv absurditě a největší dávku humoru i smutku čerpají z těch nejobyčejnějších pravd lidského soužití pod stínem neodvratitelného stáří, ztvárněných s naprosto neokázalou bezprostředností. Zlatý důl našli tvůrci ve dvou odvážných herečkách, z nichž se hlavně u představitelky temperamentní Maite zdá až neuvěřitelné, že poprvé stála před filmovou kamerou. Film 80 dní svým křehce pozitivním nábojem obohacuje menšinovou část festivalové nabídky a i z tohoto hlediska lze doporučit, zvláště, když se režisérské dvojici  navíc podařilo najít recept, k němuž se těžko hledají jakékoliv výhrady.

Další festivalová projekce: 9. 7. 22:00 Espace Dorleans

Minirecenze Huberta Poula

Aurora (Rumunsko/Německo/Francie/Švýcarsko 2010; rež. Cristi Puiu) dobrý

Snímky rumunské nové vlny využívají často dlouhých záběrů, reálných prostředí, civilního herectví, ale také je dle mého názoru charakterizuje výrazné provázání se sociální kritikou, v níž se snaží ukázat odvrácenou tvář každodenního života. Puiu se svým novým snímkem od ukotvení v jasně definovatelném prostředí upouští a vede ho blíže ke stylu současných kontemplativních snímků, které stále častěji situace z národnostních/sociálních kontextů vyprošťují.  Sílu snímku to však otupuje a estetická hodnota se tak omezuje spíše na formální aspekty snímku – například na zajímavé pnutí mezi téměř nedějovými tichými sekvencemi a šokujícími hlasitými scénami vražd. Tříhodinová projekce však byla ve festivalovém maratónu náročná, proto je možné, že při druhém zhlédnutí své závěry ještě přehodnotím.

Další festivalová projekce: 10.7. 16:00 Kino Drahomíra

Křičící muž (Francie/Belgie/Čad 2010; rež. Mahamat-Saleh Haroun) průměrný

Film o chudých obyvatelích jednoho z měst Čadské republiky si bere do hledáčku rodinu starého plavčíka, který spolu se spolu se svým synem stará o bazén místního hotelu. Práce pro ně není pouze zaměstnáním, ale životním stylem s pevným společenským postavením v komunitě hotelového personálu. Za zdánlivě klidným povrchem se však skrývá drama o neschopnosti mezigeneračního naslouchání a nenadálé ukrutnosti války. V rámci jednoduchého, nikterak dějově obsáhlého příběhu však mnohdy zaráží nedořešené motivace postav, jejichž chování v některých chvílích vyznívá nepochopitelně a rozbíjí autenticitu snímku.

Další festivalová projekce: 8.7. 9:00 Velký sál

Minirecenze Kamily Dohnalové

Podivný případ Angeliky (rež. Manoel de Oliveira; Portugalsko, Španělsko, Francie, Brazílie 2010) průměrný

Podivný film. Komorní příběh málomluvného fotografa, který propadne kouzlu právě zesnulé nevěsty, se rozpadá do jednotlivých scén a sekvencí. Vznikají tak roztříštěné úseky definované odlišnými prostředími a postavami (panské sídlo rodiny zemřelé nevěsty – fotografův pokoj v podnájmu – jídelna jako místo setkávání nájemníků a bytné – vinice s dělníky), jejichž jediným pojítkem je postava fotografa, jež není charakterizována dostatečně na to, aby touto spojnicí mohla funkčně být. Použití jednoduchých triků ve zcela vážně podávaném příběhu víceméně znemožňuje jakoukoli identifikaci s hlavní postavou. Bylo by snadné snímek zavrhnout jako výplod Olivierovy stařecké mysli, pro otázky vyvolané rozporem mezi předpokládanou režisérskou intencí a diváckým přijetím (na nějž usuzuji i z první festivalové projekce), které činí film v zejména v jeho druhé půli sledem banálních akcí vyvolávajících úžas i smích, by to však byla škoda.

 Další festivalová projekce: 10. 7., 13:00, kino Drahomíra