MFF Karlovy Vary: Den druhý

Teprve druhý den karlovarského festivalu se vždy rozproudí dění naplno. V koinosálech se promítá již celý den, startují soutěžní sekce a kolonáda se promění v hemžící se mraveniště. Ještě včera se zdálo, že letošní prodložený víkend nabídne menší přetlak poptávky nad nabídkou vstupenek než loni. Už dnes se ale ukazuje, že opak je pravdou. Všechna představení jsou pro široké publikum vyprodána, mnoho z nich i pro filmové profesionály a novináře. Dnes dopoledne bylo akreditováno již více než 7000 návštěvníků, loni za celý festival to bylo přes 12000.

Minirecenze Martina Horyny

Iluzionista (Francie/UK 2010; rež. Sylvain Chomet) dobrý

Druhý celovečerní animovaný snímek Sylvaina Chometa vznikl podle scénáře Jaquese Tatiho. Tak jako filmy, které sám Tati za svého života realizoval, se i tento věnuje napětí mezi starým, nostalgickýma očima viděným světem a světem novým, moderním, rychlým a nepřehledným. Chomet se rozhodl do hlavní role „obsadit“ samotného, ač animovaného, Tatiho. Pohyby, gesta, zvuky, typ gagů, atmosféra filmu; to vše Chomet brilantně odpozoroval a na práci výjimečného francouzského komika v Iluzionistovi plynule navazuje. Snímek Tatiho styl sice do velké míry kopíruje, ale současně pomocí osobité klasicky vytvářené animace ho obohacuje jedinečnou poetikou.

Další festivalová projekce:  6.7., 22:00, Divadlo Karlovy Vary; 8.7., 19:00 Espace Dorleans

Single man (USA 2009; rež. Tom Ford) průměrný

Stylově vytříběný film, hojně a nápaditě používající zpomaleného záběru a změny sytosti barev, sleduje depresivní stav homosexuálního profesora literatury (Colin Firth) na pozadí stručně a zároveň precizně vykreslené atmosféry strachu v USA 60. let. Skrze vzpomínkové retrospektivy, komentáře v první osobě a několik všedních situací jednoho dne je divákovi popsána závažná životní krize. Ovšem v závěru se pečlivě vybudovaný konstrukt nelogicky a naprosto náhodně hroutí, když profesor svým impulsivním jednáním naprosto popírá načrtnutý osobnostní profil. Ihned po skončení projekce jsem si položil sadu otázek. Bavil by mne Single man více, kdybych byl homosexuálem? Byl bych schopen se do hlavní postavy lépe vcítit? A nakolik je schopnost diváka se s postavou identifikovat klíčová pro vyznění snímku? Protože pro mne, a možná jsem černou ovcí, se jedná o film chladný, neosobní a nepůsobivý.

Další festivalová projekce:  7.7., 9:00, Velký sál
Premiéra v ČR: 15.7. (Aerofilms)

Imaginární lásky (Kanada 2010; rež. Xavier Dolan) průměrný

Od Dolanova filmu jsem čekal hodně, zřejmě až příliš. Jeho tolik opěvovaný vizuální styl je založen na velmi častém používání enormě zpomalených záběrů, pečlivém komponování scén a specifickém barevném ladění. S tím koresponduje stylizovaný příběh o přátelích Monice a Francisovi, kteří se oba zamilují do mladíka Nicolase. Pro oba z nich je však vysněný idol, obdařený až antickou krásou, nedostupný. Dále se ale film dostatečně dynamicky nevyvíjí. Jiskru by snad mohl dodat větší důraz na humor či vyvarování se neustálého opakování podobných scén s analogickým vyústěním. Zůstává tak neotřelá ale monotónní podívaná. Nicméně talent a hravost jedenadvacetiletému režisérovi upřít nelze.

Další festivalová projekce:  6.7., 22:00, Divadlo Karlovy Vary;8.7., 19:00 Espace Dorleans

Minirecenze Kamily Dohnalové

Soukromé hodiny (rež. Joachim Lafosse; Belgie, Francie 2009) průměrný

Poměrně silný a originální námět neobvyklého přátelství dospívajícho Jonase s jeho třicetiletými kolegy z tenisového klubu degraduje jeho inscenování jako série vážných rozhovorů, které se odehrávají výhradně během jídla. Rovnež ony soukromé hodiny, které Jonasovi uděluje jeden z přátel ve snaze připravit ho na komisionální zkoušky, působí jako nevěrohodné všeobjímající vzdělávání, pro nějž je jedinou Jonasovou motivací „nejít mezi debily“ na průmyslovou střední školu. Několik pronikavých dialogů o původnosti svobodné volby a pár scén stírajících hranici mezi vřelou pomocí a sobeckou manipulací není s to udržet snímek jako celek.

Další festivalové projekce: 5.7.2010, 10:00, Kino Čas; 7.7.2010, 13:00, Kongresový sál

Ondine (rež. Neil Jordan; Irsko, USA 2009) výborný

Poetický příběh rybáře Syracuse, který jednoho dne chytne do své sítě mladou ženu, se „nepozorovaně“ změní ve vážné drama tematizující alkoholismus i přistěhovalectví. Mytologická a pohádková poloha však nikdy nezmizí a prostupuje záběry širého moře i každodennosti irského maloměsta, což spolu s neskutečným smyslem pro humor místního kněze a prořízlou pusou a optimismem Syracusovy dcery, která čeká na transplantaci ledviny, činí Ondine multižánrovým filmem v tom nejlepším představitelném slova smyslu.

Další festivalová projekce: 6.7.2010, 13:30, Pupp
Premiéra v ČR: 2. 9. 2010 (Bontonfilm)

Hráč (rež. John Appel; Nizozemí 2010) slabý

Sázky a gamblerství, to je především vášeň, která tomuto snímku naprosto chybí. Režisér chtěl podle svých vlastních slov natočit film o svém otci již v době filmových studií, hledal však cestu, jak k této velmi osobní výpovědi přistoupit. Nakonec se rozhodl pro svět dostihových sázek a hazardních her, kterému jeho otec propadl. Zesnulého otce projektoval do třech protagonistů svého dokumentu – pokerového hráče Teda, Harryho, který se jako notorický podvodník pravděpodobně již jen težko dostane kdy z vězení, a Harryho, který na dostizích nejen sází, ale i pracuje. Skrze koláž jejich výpovědí jen slabě prosvítají jednotlivé osobnosti a postava Appelova otce se vytrácí zcela. Film, a snad dokument obzvlášť, nemusí nabízet odpovědi, chybou každopádně je, když neumí ani klást otázky.

Další festivalová projekce: 4.7.2010, 19:00, Kino Drahomira

Muž z Nuuku (rež. 4.7.2010, 19:00, Kino Drahomira, Dánsko 2010) dobrý

Nehledě na důležitost přízviska první grónský film, vychází Muž z Nuuku z reálií a tradic tohoto severského ostrova, což ovšem pravděpodobně není pro bežného diváka snadno rozpoznatelné. Pokud však budeme film sledovat tímto prizmatem, stane  se málomluvnost postav a samozřejmost přírody, která přes svoji krásu není snímána nikterak efektně, kvalitami určujícími snahu o nezastřenou kinematografickou výpověď o rodišti neherců, kteří až na dvě výjimky tvoří obsazení tohoto snímku.

Další festivalová projekce: 4.7.2010, 22:00, Espace Dorleans

Minirecenze Huberta Poula

Červené střevíčky (Velká Británie 1948; rež.: Emeric Pressburger, Michael Powell) dobrý

Restaurovaná klasika byla promítnuta i s úvodním komentářem Martina Scorseseho. Ten už vlastně ve své řeči předznamenal, jak se může na tento snímek nahlížet. Buď z pohledu hodnotící kanonické dílo, které svou hodnotu potvrdilo dostatečným časovým odstupem, nebo z pohledu technofilního, díky němuž lze obdivovat dokonalé barvy technicolorového filmového pásu a prvotřídně provedené restaurování obrazu. Snímku nelze upřít bravurně zvládnuté řemeslo, které mnohé přejímá z hollywoodských postupů, ale přesto se musím přiznat, že se mě nikdy tenhle snímek vnitřně nedotkl, přestože se mi ústřední metafora červených střevíčků a její propíjení do jeho motivů, líbí.

Další festivalová projekce: 8.7. 16:00 Kino Drahomíra

Single Man (USA 2009; rež. Tom Ford) průměrný

Režisér Tom Ford se ve svém režijním debutu věnuje tématu homosexuality. Colin Firth ztvárňuje vysokoškolského profesora literatury, který se vyrovnává se smrtí svého přítele. Je například zajímavé nakolik se snaží film homosexualitu skrze jeho postavu potlačit a přesto její přítomnost stále latentně zaznamenávat. Vedle explicitních zobrazení či jasně definovaných homosexuálních hodnot se zde bisexuální povaha hlavního hrdiny charakterizuje už samotným designem snímku – jeho vizuální uhlazeností, pečlivě komponovanými saturovanými záběry, využitím kostýmů i dekorací. Místy to však působí až jako módní přehlídka určitého životního stylu, která neustále klouzá po povrchu.

Další festivalová projekce:  7.7., 9:00, Velký sál
Premiéra v ČR: 15.7. (Aerofilms)

Pan Nikdo (Kanada/Belgie/Francie/Německo; rež.: Jaco van Dormael) slabý

Experimenty s rozvětvenými nelineárně vyprávěnými příběhy, nespolehlivým vypravěčem či alternativní realitou se v posledních letech objevují čím dál tím častěji a dostávají se například i do současné populární kultury. Pokud se tedy nějaký snímek (který se navíc prezentuje jako artový titul) rozhodne tento koncept rozvíjet, měl by přijít s nějakou formou ozvláštnění, aby dodal všedním prostředkům novou kvalitu. A právě proto se k snímku Pan Nikdo stavím skepticky. Aluzí na jiné snímky je zde nepočítaně a často mě při sledování přepadl pocit, že tohle jsem přece už dávno viděl, jen lépe udělané – a v novém kontextu nefungující. Právě tímto eklektickým přebíráním si film vytváří patinu „vysokého umění“ – něčeho, co už je dávno vyzkoušené, nepříliš novátorské a uměřené – skrývajíc za pěknou (místy až manýristickou) slupkou svou prázdnotu.

Další festivalová projekce: 8.7. 14:00 Velký sál
Premiéra v ČR: 15.7.2010