Co nás čeká ve Varech #3 Přehled nesoutěžních sekcí – 1. část

Sekce Otevřené oči má funkci ozvěn z festivalu v Cannes a každý rok zaujímá v programu unikátní místo. Nabízí nejatraktivnější současné snímky (loni Antikrist, Rozervaná objetí či Bílá stuha), ale zároveň tím i nechtěně poukazují na nízkou úroveň hlavní soutěžní sekce západočeského festivalu. Sledujeme-li obraz největší české filmové přehlídky v  mediálním prostředí, je smysluplné úmyslně přehlédnout řadu prvoplánových chvalozpěvů, osobních festivalových deníčků a na život celebrit zaměřených reportáží „živě z červeného koberce“. Zbyde nám nemnoho konstruktivní kritiky. Negativní ohlasy poukazují nejčastěji na alibistický marketing MFFKV, kdy festival rezignuje na hledání vlastní tváře a „vykrádá“ programově kvalitnější přehlídky (v kontextu debaty o sekci Otevřené oči jmenovitě francouzské Cannes). Vytrácí se tak tolik vzývaná osobitost Karlových Varů. Otázkou zůstává, zda-li ale není festival osobitý právě touto (slovy Davida Čeňka ze Cinepuru 656/2009) „schizofrenií, protože se už léta snaží sedět na dvou židlích“ – snaží se vyjít vstříct divákům a zároveň i přítomným producentům a distributorům. Odpověď rozhodně není jednoduchá. V geografické blízkosti Cannes, Berlína i Benátek musí Karlovy Vary nutně o ty nejlákavější soutěžní snímky usilovně (a obvykle neúspěšně) bojovat. Ano, zvalitnění soutěže by bylo nesporně žádoucí. Avšak docílit toho tím, že bude divákům předložen „dostatečně nekvalitní“ nesoutěžní program by rozhodně bylo krokem špatným směrem.

Věnujme se konečně několika snímkům v sekci. Svým druhým fimem Imaginární lásky zaujal canneské publikum kanadský režisér Xavier Dolan. Autorský snímek, v němž Dolan kromě režie obstaral i scénář, střih, výtvarnou stránku a zahrál si hlavní roli, se vyznačuje osobitým poetickým stylem hojně užívajícím zpomalený záběr a dlouhé jízdy kamery, která se „vznáší“ v okolí ústředního milostného trojúhleníku. Do české distribuce již Imaginární lásky zakoupila Aerofilms. Podivný případ Angeliky natočil Manoel de Oliveira, více než stoletý veterán portugalského autorského filmu, který svou kariéru začal lyrickým dokumentárním snímkem Douro, práce na řece ve svých třiadvaceti letech – již v roce 1931. Korejský režisér Lee Chang-Dong se v Karlových Varech objevil již několikrát. S Mentolkami (1999) dokonce získal tři ceny. Letos usedne do hlavní poroty festivalu, zatímco v Otevřených očích poběží jeho nejnovější film Poezie. Poetičnost se v něm z života spíše vytrácí – a to pro starší bezmezně optimistickou dámu po setkání s krutostí světa. Jednoho dne zjišťuje, že její vnuk je zapleten do případu sebevraždy spolužačky. Na tradiční popularitu severoevropských komedií u karlovarského publika se bude snažit navázat snímek Zvuk hluku. Hlavní hrdina se v této komedii dostane na stopu hudebním teroristům využívajícím jako nástroj samotné město. Anotace na oficiálních stránkách slibuje dílo blízké stylu Jacquese Tatiho. Uvidíme, co bude na tomto poměrně odvážném tvrzení pravdy. Nejznámějším režisérským jménem v sekci je jistě Nikita Michalkov. Snímkem Unaveni sluncem 2: Odpor navazuje na patnáct let starý první díl, který tehdy dominoval v Cannes, na Oscarech a zejména u celosvětové kritiky. Po vykreslení praktik ve stalinistickém Sovětském svazu 30. let pokračuje druhý díl v popisu událostí mezi lety 1941 a 1943. Velkorozpočtové válečné drama, které je nejdražším ruským filmem všech dob, ovšem v Cannes vyvolalo spíše rozpačité pocity. Sázka na efektní podívanou zbavilo pohnutou historii Ruska bolestivě bodajícího ostnu, jak tomu bylo ve snímku z roku 1995.

O další dvou sekci – Jiný pohled a Fórum nezávislých – platí snad ještě více než o jiných, že skýtají nevyzpytatelnou  směsici nepředvídatelných filmů od nepříliš známých režisérů. Pamatuji si, jak jsem na jednom z předchozích ročníků MFF navštívil snímek Los Muertos Lisandra Alonsa (režisérovi je věnován článek v posledním čísle čtrnáctideníku A2). Projekce ve mně vyvolala prazvláštní směsici pocitů: upřímnou fascinaci obrazem a magickou atmosférou všedního dne. Zároveň však evropského diváka musela nutně deptat stavba narativu, respektive jeho absence. Na podobné zážitky jsou obě sekce zpravidla bohaté. Sekce Jiný pohled soustřeďuje snímky na hranici experimentálního filmu, neobvyklé stylem vyprávění, strukturou, formou či obsahem. Každá projekce je proto krokem do neznáma. Může skončit velkým dobrodružstvím ale i kolosální nudou.

Ve Fóru nezávislých nalezneme 12 snímků. Děvět z nich představuje celovečerní hraný režijní debut, další dva režiséři přicházejí s druhým filmem. Pouze pro Igora Vološina je uváděný snímek Já třetím počinem. Tak jako v debutu Nirvana (2008) i zde tíhne k drogové tematice a poukazuje na vyprázdněnost generace raných 90. let. Za zmínku stojí historicky první film v grónské produkci Muž z Nuuku tvůrčí dvojice Torben Bech – Otto Rosing. Bezpochyby klíčovým prvkem bude neexoticky atraktivní krajina největšího ostrova na světě, která by podle anotací měla hrát podstatnou roli při vnitřní cestě vážně nemocného hrdiny.  Do sekci, která povětšinou nabízí komorní dramata, byl zařazen i jeden český snímek. Dvojka Jaroslava Fuita v produkci HBO předkládá tematické klišé – vztah na rozcestí, kdy jeden z pratnerů se chce usadit, zatímco druhý stále touží po nevšedních zážitcích.

Horizonty představují obdobu Otevřených očí věnovanou ostatním světovým festivalům. Sběr zajímavých a úspěšných snímků bude letos obsahovat mimo jiné filmy Sama v Africe s předsedkyní loňské poroty Isabelle Huppertovou v hlavní roli, dokumentární drama o životě a díle Alana Gisberga Kvílení režisérské dvojice Roba Epsteina a Jeffreyho Friedmana či Chloe Atoma Egoyana. Velký zájem diváků nemine novinku tvůrce úspěšného animovaného snímku Trio z Belleville Syvaina Chometa. Jeho Iluzionista vychází z nerealizovaného scénáře francouzského komika Jaquese Tatiho. Nostalgické vyprávění o postarším kouzelníkovi, který se nehodí do dnešního hlučného moderního světa, slibuje výjimečný zážitek.

S odlišnými filmy se setkáme v Dnech kritiků Variety. Výběr redaktorů renomovaného filmového časopisu se obvykle skládá ze svižně vyprávěných děl mladých režisérů. Letošní podtitul „Evropa nyní!“ naznačuje, že všem snímkům bude společná humorná, lehce kritická orientace na prostor starého kontinentu. Všech deset filmů je na programu 4. a 5. července. Zařazen byl i český snímek Muži v řiji.

Půlnoční filmy budou věnovány nepříliš známé produkci australských exploatačních filmů. Pojmenování Ozploitation se poprvé objevilo v dokumentu Kam se hrabe Hollywood (bude v sekci také promítán). Scénárista a režisér Mark Hartley v něm mapuje australské nízkorozpočtové snímky 70. a 80. let. Diskuse s australskými, americkými a britskými tvůrci se zaměřuje na tu část Australské nové vlny, v níž se sex, děs a násilí stávají hlavními tématy povětšinou podprůměrných děl. Při vzniku dokumentu hrál významnou úlohu Quentin Tarantino, který se obdivem ke všem formám exploatační kinematografie nikdy netajil a hned v několika svých filmech jí citoval. Jím použitý termín aussieploitation (zřetelně odkazující k zemi původu snímků) byl Hartleym zkrácen na ozploitation. Mezi uvedenými filmy, vesměs kritiky ve své době odsuzenými za vulgárnost a absenci formálních kvalit, budou akční vize automobilové budoucnosti Autokino zkázy, horory s prvky psychedelie Kanec a Prodloužený víkend či australský kung-fu film Muž z Hongkongu. Posilnění návykovými látkami před projekcemi silně doporučováno!