Domů » Filmy

Vejdi do prázdna

Nový snímek Gaspara Noého se dočkává českého uvedení téměř rok po té, co měl mezinárodní premiéru na festivalu v Cannes, ale přesto jde o jednu z prvních regulérních distribucí, kterých se snímek ve světě dočkal (teprve v těchto dnech se dostává do širší sítě kin i ve Francii a Japonsku – tedy v zemích, kterými byl snímek koprodukován). Proto bych začátkem této recenze rád pochválil českého distributora, kterému se podařilo dostat film Vejdi do prázdna v tak brzké době i k nám.

Kolem filmů tohoto původem argentinského režiséra se často vytváří aura snímků, které jsou kontroverzní, radikální ve svém stylu i tématu a často až pudově přirozené, nebojácně explicitně ukazující sexuální scény i erupce násilí. Pokud se však podíváme na jeho tvorbu komplexněji, zjistíme, že nám Noé ve svých celovečerních filmech ukazuje vlastně svou mírnou tvář a teprve jeho krátkometrážní tvorba je peklem pro jakéhokoli konzervativního diváka. Jeho Sodomites nebo krátký segment We Fuck Alone v povídkovém filmu Destricted jsou vlastně bezdějovými impresemi souložících a masturbujících jedinců, které od pornografie dělí jen zcizující způsob natočení, využívající zběsilých montážních sekvencí či třeba epileptického blikajícího osvětlení. Ve svých delších filmech počínaje středometrážním snímkem Carne, na něj navazujícím Seul contre tous a také Zvráceným jsou podobně otevřené scény vždy opodstatněny vývojem děje a charakterem postav a ztrácejí tak mnohé z prvoplánovistosti, která jim bývá často přičítána. V těchto filmech jsou hlavními „hrdiny“ lidé, kteří zcela ztrácejí racionální přemýšlení a ovládne je pudovost a živočišnost. A ta se pojí i s častým tematickým emblémem, o kterém Noé v rámci reflexe svých filmů mluví – pomsty jako potvrzení své existence.

Vzhledem k extrémní otevřenosti jeho krátkých filmů se samozřejmě nabízí otázka do jaké míry je Gaspar Noé nucen u svých celovečerních projektů ustoupit nejrůznějším tlakům, které ho nutí k vytvoření díla, jenž by alespoň vzdáleně podléhalo normám ustavených filmovou produkcí.

Vejdi do prázdna se v leckterých prvcích od předchozích filmů Gaspara Noého liší, přesto má nezaměnitelný autorský rukopis, podle kterého lze film jasně identifikovat a zařadit. Ztrácí se tu zde například agresivní střih (předěly mezi jednotlivými záběry jsou často maskovány), ale naopak se zde rozvíjí hra s barevnou stylizací, pohybem kamery, dlouhými záběry a narativní roztříštěností. Vizuální stránkou filmu, která je bezesporu tím nejvýraznějším, co film od počátku nabízí, se Noé odkazuje (což často zmiňuje v rozhovorech) jak k Vesmírné Odyssee Stanleyho Kubricka tak i ke starému noirovému snímku Lady in the Lake Roberta Montgomeryho, který je téměř celý natočen jakoby z first-person pohledu.

Z hlediska výstavby příběhu je film nelineární a s celou strukturou vyprávění si pěkně pohrává. Podle tiskových informací je snímek o sourozeneckém poutu Oskara a Lindy. Oskar je jednoho dne nešťastně zastřelen při policejním zásahu, ale jeho duše zůstává na tomto světě, aby mohl být na blízku jediné spřízněné osobě – své sestře. Personifikovaný pohled kamery poletuje mezi neonovými zářemi Tokia a ukazuje Noého vizi posmrtného zážitku. Vědomí oproštěné od jakékoli fyzické schránky těká mezi subjektivními pohledy, vzpomínkami i představami postav a ne vždy je jednoduché uvědomovat si, v jaké z možných realit se snímek právě nachází, a zda zrovna Noé nevyužívá subjektivní imaginace postav jako nespolehlivého vypravěče.

Svým dějem, ale hlavně stylistickými a narativními prostředky by se snímek Vejdi do prázdna dal označit jako spirituální film (vycházím z definice, kterou ve své disertační práci rozvedl Jaromír Blažejovský). Výrazně totiž upozorňuje na specifickou práci s časem, který bych se nebál nazvat časem transcendentním (divák si uvědomuje samotné plynutí času), prostorem, zvukovou stopou složenou z ambientů a elektronické hudby, ale hlavně atributem pasivity a z toho vycházejícího „jiného“ pohledu na zobrazovanou skutečnost.

Vizualitou navazuje snímek na Zvráceného a jeho závěrečný záběr, v němž se v jakési agónii kamera roztáčí do nekonečné turbulence. Téměř neustále rozpohybovaná kamera však není lacinou manýrou (přestože bych se nebránil označení snímku jako značně „barokního“), protože na to je koncepce užití jednotlivých formálních prvků ve Vejdi do prázdna příliš chytrá. Ačkoli film prošel poměrně zdlouhavou postprodukcí (viz toto video), která se na jeho kvalitách zásadně podepsala, nejde pouze o hezký kabátek jinak nezajímavého a slovy některých diváků „pseudo/kvazi artového nezávislého porna“. Je sporné diskutovat o záměrech režiséra a pasovat se do pozice recenzenta, který vidí přesně do nitra tvůrce, ale i bez toho nelze nevidět určité jednotící prvky a pravidla, které celou formální stránku sjednocují a dávají jí smysl. Kamera má například v každé části snímku jasně stanovenou pozici (nikdy například nezabere Oskara zepředu a Lindu téměř nikdy zezadu), kompozičně umísťuje postavy na jedno shodné místo (u všech záběrů zpoza Oskarovy hlavy), k přechodům mezi jednotlivými částmi využívá průchody nejrůznějšími zdroji světel či předmětů asociujících „světlo na konci tunelu“, nehledě na jasný důraz na centrální kompozici.

Výrazný je také i rytmus snímku. Ten je budován jak vnějšími prostředky počínaje střihovou skladbou, hudebním podkresem nebo i specifickým svícením, které je především využito v interiérech, tak i vnitřními jako jsou například pohyby herců nebo důmyslně vedená kamera. Společně s časovostí filmu tak vytvářejí dojem tepání, které v průběhu filmu místy závratně zrychluje či zpomaluje a je to právě jeden z činitelů, kteří pomáhají navodit transcendentní prožitek.

Schválně jsem se v textu vyhnul konstatování, že snímek obsahuje explicitní sexuální scény (co čekat od režiséra, který kvůli vyznění snímku nechává  do nedostatečně otevřených záběrů digitálně dodělávat penisy), protože mi to přijde jako podružné a ve výsledku zbytečné poukazování na jednu složku díla, jenž je složeno z mnoha dalších prvků, které jsou v rámci celku neméně důležité (samozřejmě netvrdím, že sexualita je v Gasparových filmech nějakým minoritním tématem). Gaspar Noé intimní scény značně estetizuje a krom několika výjimek se jimi nesnaží šokovat a nepřisuzuje jim nějakou „naturalistickou“ funkci.

U Vejdi do prázdna je nejzjevnější, že u filmového umění nelze rozdělovat na „formu“ a „obsah“, což je jedním ze základních konceptů formalistické a neoformalistické teorie. Tyto dva pojmy bez sebe totiž nemohou být a hodnotit film z takto vyhrocených pohledů je naprosto scestné. Snímek nepřináší velké myšlenky, ale má jasně vymezenou koncepci, které je do posledního detailu věrný a dle mého názoru má i kvality spirituálního a experimentálního filmu, jenž umožňují „dívat se a procítit dílo jinak“.

Vejdi do prázdna, Francie/Itálie/Německo, 2009, 155 min., premiéra v ČR 6.5.2010

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 10. 5. 2010 ve 1.48 a zařazen do kategorie Filmy ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.