Odebírat RSS
RSS komentářůCannes 2010: Sekce Quinzaine des Réalisateurs
9. 5. 2010 # 21.59 # Festivaly # Jeden komentář
Již za tři dny bude mimosoutěžní projekcí filmu Robin Hood (USA, VB 2010, r. Ridley Scott) slavnostně zahájen 63. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes. O filmech vybraných do oficiálních sekcí festivalu se můžete dočíst zde. Následující článek přináší informace o Quinzaine des Réalisateurs (či Directors’ Fortnight, nebo volně přeloženo do češtiny Čtrnáct dní režisérů), který je nezávislou sekcí konající se každoročně paralelně v době, kdy se v jihofrancouzském městečku odehrává mezinárodní filmový festival.
Počátky Quinzaine des Réalisateurs sahají do bouřivého konce 60. let, kdy události pařížského května 1968 vedly k největší francouzské generální stávce a rozsáhlému protestnímu hnutí proti prezidentovi de Gaullovi. Atmosféra protestu se samozřejmě nevyhnula ani festivalu v Cannes. Režiséři začali stahovat své filmy z mezinárodní soutěže; členové poroty postupně rezignovali, počínaje Louisem Mallem a pokračuje Romanem Polanskim, herečkou Monicou Vittiovou a britským režisérem Terencem Youngem. Jako důkaz solidarity s levicovým studentským a dělnickým stávkovým hnutím tak své filmy stáhli i Češi Miloš Forman (Hoří, má panenko) a Jan Němec (O slavnosti a hostech), což byl vzhledem k tomu, oč usilovali tito filmaři doma, podivuhodný paradox podpory v podstatě marxisticky založeného protestního hnutí. Série akcií směřujících k přerušení festivalu, které vedli samotní režiséři – v čele s Louisem Mallem, Jean-Luckem Godardem a Françoisem Truffautem – vyvrcholila 8. festivalový den, kdy se před plánovanou projekcí filmu Peppermint Frappé režiséra Carlose Saury pokusil sám autor společně s hlavní hvězdou filmu Geraldine Chaplinovou, Truffautem a Godardem zadržet oponu v La Grand Salle. Úspěšně. Projekce Saurova filmu byla zrušena a následující den byl předčasně ukončen i samotný festival, přičemž nebyly uděleny žádné ceny.
Dané události měly samozřejmě širší kontext jako například úsilí filmařů o návrat Henri Langloise do funkce ředitele francouzské Cinémathèque, odkud byl minstrem kultury de Gaullovy vlády vyhozen, a kam se po vlně lokální i mezinárodní podpory (dopisy od Kurosawy či Hitchcocka) nakonec vrátil. Pro canneský festival však byly nejvýznamnějším důsledkem událostí května 1968 a touhy po změně starých pořádků dvě věci: změna způsobu výběru filmů do oficiálních sekcí festivalu a založení Société des réalisateurs de films (SRF; Profesní spolek francouzských režisérů).
Do roku 1972 byla země původu filmu tím, kdo vybíral filmy, jež budou danou zemi na festivalu reprezentovat, což se často doráželo ve výběru filmů, které byly v souladu s politikou dané země a stávaly se tak určitou filmovou propagandou. Nový systém zavedený v roce 1972 nechával rozhodnutí o výběru filmů cele na festivalu, a v daném roce se tak v oficiálním výběru neobjevily snímky například Ingmara Bergmana či Bernarda Bertolucciho.
Société des réalisateurs de films vznikla v roce 1968 z popudu Jacquese Rivetta, Roberta Bressona, Clauda Berriho a dalších francouzských tvůrců jako profesní spolek, jehož cílem je „bránit umělecké, morální, profesní a ekonomické svobody tvorby a podílet se na rozvoji a vývoji struktur filmu“. V souladu s touto tezí pak SRF založila následujícího roku Quinzaine des Réalisateurs usilující usnadnit (začínajícím) filmařům vstup do širšího povědomí diváků i kritiků. Zaměřením na nezávislé filmy s originálním režijním stylem naplňoval tento projekt teorii autorství, tak jak ji chápali zakladatelé SRF. Od oficiálních sekcí mezinárodního filmového festivalu se odlišuje svoji nesoutěžní podstatou a snahou uspokojit laické publikum, které si může koupit předplatné na všechny projekce či vstupenky na jednotlivá představení. Tento přístup se zásadně liší od praxe mezinárodního filmového festivalu, jehož projekce (vyjma open-airových projekcí Cinéma de la Palge) jsou určeny výhradně pro filmové profesionály.
Během letošního 42. ročníku Quinzaine des Réalisateurs budou moci diváci zhlédnout 22 celovečerních a 9 krátkých filmů; 2 snímky pak budou promítány v rámci zvláštního uvedení. Ve výběru celovečerních filmů se neobjevuje žádné z „velkých“ režisérských jmen (loni např. Francis Ford Coppola), naopak téměř polovina (10 snímků) jsou dlouhometrážní debuty a 5 snímků je druhým celovečerním počinem svých režisérů.
Mezi první zmíněnou skupinu patří například Todos vós sodes capitáns (Vy všichni jste kapitáni) Olivera Laxe, který vzešel z režisérova filmového workshopu určeného sociálně znevýhodněným dětem v marockém Tangeru. Dvěma dalším debutům je společný motiv smrti matky: jedenáctiletá Dara a dvanáctiletý Eoin, irští hrdinové snímku All Good Children (Všechny dobré děti) Alicii Duffyové, jsou po matčině dobrovolném odchodu nuceni žít v domě své tety ve Francii; ve snímku Two Gates Of Sleep (Dvě brány spánku) Alistaira Bankse Griffina se dva bratři vydávají na svízelnou cestu, aby splnili poslední přání své nedávno zesnulé matky.
Kamerou nezapře výtvarně umělecké a experimentální pozadí svého tvůrce snímek Ha’Meshotet (Poutník) Avishaiho Sivana pojednávající o dospívajícím Isaakovi z dysfunkční rodiny ortodoxních židů.
Na skutečné události ze 40. let se zakládá horor La casa muda (Tichý dům) Gustava Hernándeze, který v jednom (!) sedmdesát devět minut trvajícím záběru sleduje dívku Lauru, jež se pokouší uniknout z domu, který skrývá neznámé tajemství.
Debut belgického tanečníka Gusta Van den Berghera Petit bébé Jésus de Flandr (Malý Ježíšek z Flandr) aktualizuje příběh tří králů, kterým dává podobu tří zpívajících žebráků.
Picco Philipa Kocha sleduje každodenní život v německé věznici pro mladistvé a zoufalou bezvýchodnost, kterou taková existence pro ústřední čtveřici skýtá.
Mexický film Somos lo que hay (Jsme, co jsme, r. Jorge Michel Grau) sdílí základní premisu s ceněným snímkem Ať vejde ten pravý (Švédsko 2008, r. Tomas Alfredson), akorát zde trpí hlady díky nedostatku lidského masa celá rodina…
Z druhé skupiny dle zkušenosti svých tvůrců – druhých celovečerních filmů – budou s očekáváním sledovány pravděpodobně zejména následující dva filmy, ať již díky svým režisérům či hereckému obsazení. Pieds nus sur les limaces (doslova Bosu nohou na slimácích či dle mezinárodního názvu Lily někdy) je adaptací režisérčina stejnojmenného románu z roku 2004. Fabienne Berthaudová v něm vypráví příběh Clary (Diane Kruger), která se po smrti matky musí start o svoji mladší, extrémně citlivou sestru Lilyi. Cam Archer pochází z Kalifornie, a proto dobře ví, o čem točí, když ve snímku Shit Year (Rok na hovno) sleduje krizi úspěšné hollywoodské herečky (Ellen Barkin), která se vzdá své kariéry, aby v přírodě našla kýžený klid duše, ale místo toho se cítí stejně, ne-li více, mizerně.
Mezi tvůrce, kteří mají na svém kontě již několik snímků, patří dvojice dokumentaristů Florent de la Tullaye a Renaud Barret. Ti i ve svém nejnovějším filmu Benda Bilili ! zůstali věrni africkým tématům. Na hranici dokumentu stojí Cleveland versus Wall Street (r. Jean-Stéphane Bron), rekonstruující na základě skutečných osob a jejich výpovědí soudní proces, v němž se malé město postavilo proti velkým americkým bankám, které vinilo z krize, jež zapříčinily široce dostupné hypotéky.
Christoffer Boe, který za svůj první celovečerní film Reconstruction (2003) získal četná festivalové ocenění včetně Zlaté kamery pro nejlepší debut v Cannes, se do francouzského letoviska vrací s filmem Alting bliver godt igen (Všechno bude v pořádku), v němž si spisovatel a režisér Jacob Falk vytyčí za cíl odhalit tajemství fotografií válečných zajatců mučených dánskými vojáky. Jean Paul Civeyrac má za sebou již několik celovečerních filmů, v poslední době se však vracel k počátkům své tvorby (jeho krátký film La vie selon Luc byl v roce 1991 vybrán do oficiální canneské sekce) a natočil několik krátko a středometrážních snímků. Jeho Des filles en noir (Dívky v černém) vypráví o dvou dospívajících kamarádkách z malého města, které jsou schopny všeho. Projekt filmu La mirada invisible (Neviditelné oko, r. Diego Lerman) vyhrál loni na festivalu Sundance cenu Sundance/NHK Intenational Filmmakers Award pro Latinskou Ameriku, která je spojena mimo jiné s 10 tisíci $ určenými na realizaci daného snímku, a poté se v rámci Cinéfondation účastnil Atelier du Cannes 2009, jehož cílem je rovněž podpora projektů ve vývoji, jakkoli ne finanční. Není tedy divu, že letos Lerman svoji již hotovou adaptaci knihy Martina Kohana Ciencias Morales (Morální věda) přijede do Cannes představit.
Výjimečným tvůrcem, jehož film zmiňme nakonec, je Aktan Arym Kubat, který mezi ostatními režiséry vyniká mimo jiné i věkem (je ročník 1957). Hrdinou nejnovějšího filmu kyrgyzského režiséra, který natočil již několik na mezinárodních festivalech ceněných snímků, Svet-Ake (Zloděj světla) je elektrikář, jenž v ekonomicky zdevastované postsovětské společnosti nepřináší do lidských obydlí pouze elektrické světlo, ale i tolik potřebný smích.
Ze sekce krátkých filmů stojí za zmínku čtvrtý krátký film Jespera Klevenåse (Ett tyst barn čili Tiché dítě), kameramana snímku Písně z druhého patra (2000) režiséra Roy Anderssona (s nímž natočil rovněž mnoho reklamních spotů) a rovněž film francouzského herce Louise Garrela. Ten se do sekce krátkých filmů Quinzaine des Réalisateurs dostal již se svým debutem Mes copains (Moji kamarádi, 2008) od jehož námětu spletitých mezilidských vztahů se příliš nevzdálil ani v letošním Petit tailleur (Malý krejčí).
Zvláštního uvedení se dostane dokumentu Stones In Exile vypovídajícím o vzniku desátého studiového alba The Rolling Stones „Exile on the Main Street“. Jeho režisérem je americký filmař Stephen Kijak, jehož film Scott Walker: 30 Century Man (Scott Walker: Muž z 30. století) byl uveden v roce 2008 v rámci Hudební odysey na MFF Karlovy Vary. Druhým filmem v sekci zvláštní uvedení je rovněž dokument – snímek Fredericka Wisemana Boxing Gym zachycující americký tavící kotlík v podobě boxerské tělocvičny v Texasu.
V rámci slavnostního zahajovacího večera obdrží 13. května francouzská režisérka Agnès Vardová čestnou cena za celoživotní dílo Le Carrosse d’or, jež je udělována za průkopnické kvality a nezávislý charakter tvorby svých laureátů.
Abecední seznam všech filmů následuje.
CELOVEČERNÍ FILMY
A alegria (Brazílie 2010, r. Marina Meliande a Felipe Bragança)
All Good Children (Irsko, Belgie, Francie 2010, r. Alicia Duffy)
Alting bliver godt igen (Dánsko, Švédsko, Francie 2010, r. Christoffer Boe)
Año bisiesto (Mexiko 2010, r. Michael Rowe)
Benda Bilili ! (Francie 2010, r. Florent de la Tullaye a Renaud Barret)
Cleveland contre Wall Street (Švýcarsko, Franice 2010, r. Jean-Stéphane Bron)
Des filles en noir (Francie 2010, r. Jean Paul Civeyrac)
Ha’Meshotet (Izrael 2010, r. Avishai Sivan)
Illégal (Belgiie, Lucembursko, Francie 2010, r. Olivier Masset-Depasse)
La casa muda (Uruguay 2010, r. Gustavo Hernández)
La mirada invisible (Argentina, Francie, Španělsko 2010, r. Diego Lerman)
Le quattro volte (Itálie, Německo, Švýcarsko 2010, r. Michelangelo Frammartino)
Petit bébé Jésus de Flandr (Belgie 2010, r. Gust Van den Berghe)
Picco (Německo 2010, r. Philip Koch)
Pieds nus sur les limaces (Francie 2010, r. Fabienne Berthaud)
Shit Year (USA 2010, r. Cam Archer)
Somos lo que hay (Mexiko, 2010, r. Jorge Michel Grau)
Svet-Ake (Kyrgyzstán, Německo, Francie, Nizozemí 2010, r. Aktan Arym Kubat)
The Tiger Factory (Malajsie, Japonsko 2010, r. Ming jin Woo)
Todos vós sodes capitáns (Španělsko 2010, r. Oliver Laxe)
Two Gates Of Sleep (USA 2010, r. Alistair Banks Griffin)
Un poison violent (Francie 2010, r. Katell Quillévéré)
KRÁTKÉ FILMY
Căutare (Rumunsko 2010, r. Ionuţ Piţurescu)
Ett tyst barn (Švédsko 2010, r. Jesper Klevenås)
Licht (Nizozemí 2010, r. André Schreuders)
Mary Last Seen (USA 2010, r. Sean Durkin)
Petit tailleur (Francie 2010, r. Louis Garrel)
Shadows of Silence (Francie 2010, r. Pradeepan Raveendran)
Shikasha (Japonsko 2010, r. Isamu Hirabayashi)
Tre ore (Itálie, Francie 2010, r. Annarita Zambrano)
ZedCrew (Kanada, Zambie 2010, r. Noah Pink)
ZVLÁŠTNÍ UVEDENÍ
Boxing Gym (USA 2010, r. Frederick Wiseman)
Stones In Exile (VB 2010, r. Stephen Kijak)
CARROSSE D’OR
Lions Love (USA, Francie 1969, r. Agnès Varda)
Zdroje: Quinzaine-realisateurs.com, La-srf.fr, Festival-cannes.com, Variety.com
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
[...] Porota sekce Directors Fortnight zase ocenila druhý celovečerní snímek režisérky Fabienne Berthaud Pieds nus sur les limaces (anglicky Lily Sometimes). Příběh o znovunalézání svobody a spontánního pohledu na svět začíná smrtí matky dvou sester. Mladší neplnoletá sestra dosud žila nerušeně na venkově se svou matkou. Podstatně starší druhá dcera pracovala a byla vdaná za právníka. Po smrti matky se však nemá o mladší z obou dcer kdo starat, a tak její starší sestra musí nechat zaměstnání a rozhodne se postarat se o ní. Díky její přítomnosti však brzo začne přehodnocovat svůj dosavadní život a stavět se k němu zády. Trochu více informací o tomto snímku jsme napsali již zde. [...]