Škola života

12. 4. 2010 # 14.29 # Filmy # Bez komentáře

Dánská režisérka Lone Scherfig vstoupila do povědomí hlavně díky své komedii „ze života“ Italština pro začátečníky, hlásící se k manifestu Dogma 95 a následně i tragikomicky laděným příběhem Wilbur se chce zabít, který pravidla tohoto hnutí opouští a stává se konvenčněji vyprávěným příběhem ze života ne zrovna normálních a periferních postav. Škola života se stejně jako tento snímek odehrává na Britských ostrovech a opět potvrzuje, že režisérce není toto prostředí nijak vzdálené (i když zde střídá severský a pochmurný Glasgow upravené londýnské předměstí), ale také to, že její tvůrčí cesta učinila další krok k uhlazenosti a odosobnění.

Škola života je adaptací vtipných pamětí oceňované novinářky Lynn Barber, nebo lépe jejich první pouze několikastránkové části, která sleduje kořeny jejího kariérního úspěchu (od Penthouse přes Vanity Fair po Observer) postaveném na krédu „…začít z pozice opravdové nenávisti k lidem a dohnat je tím k tomu, aby si tě získali“. Samozřejmě je lákavé ztvárnit mnohé vděčné situace a neotřelé postřehy ze života této fascinující ženy, ale hlavním příslibem se pro scénáristu a režisérku stal obraz doby, který se stává pro životní peripetie nejen pouhým pozadím, ale i jejich hlavním určovatelem. Británie na samém počátku šedesátých let je dosti mlhavým, ale jak se záhy ukáže, velmi nosným a originálním podložím. Šedesátá léta v pravém smyslu totiž byla sice již za rohem a zanedbatelné procento obyvatel ostrovní země je i v jasných konturách předznamenávalo, ale tyto záblesky hrály zatím jen nepodstatnou roli ve společnosti, která byla zcela svázaná dusným konzervatismem, předsudky a dědictvím války, podepisujícím se i na nevysokém životním standartu země, pro níž již slovo prosperita přestalo být adekvátní. Navíc pověstná izolace a vymezování se vůči kontinentální Evropě, z níž přeci jen vál čerstvější vítr a občas zčeřil usedlý prach, hrozily v úzkostlivě udržované a všeobecně přijímané status quo.

Hlavní hrdinka Jenny (na Oscara zaslouženě nominovaná a Zlatým glóbem poctěná Carey Mulligan, která však hlavně v druhé polovině snímku dává občas znát, že jí od její postavy dělí dobrých deset let) je dokonalým případem jakési schizofrenie této doby, jíž dobře navozují hravě úvodní titulky, střídající jednoduchými animacemi stereotypní dívčí povinnosti s dobovými formami „zábavy“. Zpočátku se dívčina nechuť k nastoleným podmínkám spíše projevuje nevinně na generačním sváru, který nijak nenarušuje její obraz vzorné a nadprůměrně inteligentní dívky. Úhlavního protivníka znázorňuje její přísný otec (Alfred Molina), jehož vztah ke dceři se smrskl jen na její budoucí úspěch na Oxfordu, a také problémy s latinou, která vrhají stín na tento zatím oběma sdílený cíl. Roztržky tak zpočátku fungují jako důsledky naprosto nevinného, ale v této „zmrtvělé“ době pro Jenny zásadního, prosazování snah nějakým způsobem nasát onen nedostatkový čerstvý vzduch. A na tomto principu je vystavěna celá svěží a dynamická expozice, která výborným způsobem navozuje ovzduší předvečera velkého přelomu, nasyceného předzvěstí neodvratné bouře. Skoro celá její humorná stránka je postavena na tom, jaké hodnoty uznávala tehdejší mladá generace. Jenny je přímo ztělesněním paradoxu, v němž se střetává její jediný koníček, překvapivě hra na cello a vytržení před obrazy starých mistrů, s kontinentálními vlivy, mezi něž patří francouzský existencialismus, francouzština jako módní slang teenagerů a především chansony plné prožitku a energie, skutečné vášně k opravdovému životu. Aby byla iluze doby dokonalá, rozhodla se režisérka otisknout dobovou atmosféru i do vizuální složky a nabízí tak takřka dokonalou repliku dobové filmové estetiky, která se vyznačuje minimalizovanou hloubkou ostrosti, tmavší a teplejší barevnou škálou. K ní se ještě přidává mírná zrnitost, která obrazu dodává jakousi patinu, evokující pocit, že sledujeme dobový film. Pečlivá práce s výpravou, kostýmy i nejdrobnějšími rekvizitami bohatě podporuje kýžený dojem, jenž je narušován pouze prací kamery a střihovými postupy, které se nevzdalují od technik současného filmového mainstreamu a dodávají filmu svižné tempo.

Škola života svým razantním rozběhem slibuje vybroušenou a dynamickou konverzační komedii, využívající typicky britského humoru. Po vstupu rozvíjející se milostné linie mezi Jenny a o poznání starším a trochu tajemným Davidem (Petr Sarsgaard), seznamující jí s přitažlivou tváří nově přicházející doby, se dá spíše mluvit o komedii typicky romantické, která zřetelně staví na konvenční struktuře (jež se prosazuje postupem času čím dál neodbytněji) a od většiny snímků tohoto žánru se liší jen specificky britským pohledem na věc a rovněž tím, že hlavním ohniskem pozornosti je stále Jennin vztah k okolnímu světu, proměny jejího stanoviska a s tím související přehodnocování životních priorit, jakkoli je David jejich podněcovatelem. To, že je samotný průběh milostného vztahu vlastně nepodstatný a mimo stěžejní zájem, napovídá skutečnost, že se očekávaný výlet do Paříže a první společná noc stane jen krátkou a v druhém případě dokonce zcela vynechanou epizodou. Ona škola života se v této fázi vztahuje na schopnost naučit se žít, všemi hrstmi brát od života a nenechat se ničím svazovat.

Tato „romantická zástěrka“ souvisí s následovným nečekaným zvratem, při němž je samotný titul snímku třeba přehodnotit. V tomto okamžiku možná někdo i dostane odpověď na otázku, která mu po celou dosavadní dobu vrtala hlavou: proč je vůbec tento film označován jako drama? Snímek jako by náhle konečně dospěl k tomu, co se pro něj jeví jako podstatné, ale bohužel neměl čas ani vůli dále rozvíjet a využít bohaté možnosti nastalé situace, a proto ji co nejrychleji opouští. Jakkoliv se zdá Jennin „pád“ zastřený nejpřímějšími cestami útoků na emoce, lze i pod touto svrchní vrstvou pocítit bolestné pocity bezvýchodnosti a ztráty veškerých jistot. Nejde tu ani tak o prožité příkoří, ani o uvědomění si vlastní zaslepenosti, ale o onu chvíli, kdy se člověk cítí chycený mezi dvěma alternativami, z nichž se navíc žádná nejeví jako uskutečnitelná a nezbývá mu nic než se zmítat na mrtvém bodě v naprostém osamocení. Velkou roli tu totiž hraje i ztráta víry ve zkušenost a prozíravost rodičů, nad níž každý mladý člověk může pochybovat, ale když se nakonec musí tváří v tvář setkat s jejím selháním, náhle ztrácí veškerá vodítka a tu nejspolehlivější, spíše skrytě uznávanou, oporu. Film na tomto místě zkratkovitě načrtává hlubší úvahy nejen o chvíli, kdy je člověk donucen uvědomit si omezenost životních perspektiv a ubíjející prázdnotu, kterou s sebou jediné možné úniky nesou, ale také s pochopením nahlíží na dosud spíše typizované charaktery rodičů. Ti jsou sice zakořeněni v prudérním systému, ale přitom skrytě hledají možnost nějaké změny, záblesk naplňujícího života, a když se v okouzlujícím a výřečném Davidovi náhle začnou jejich tužby zrcadlit, je těžké nepodlehnout a znovu uvěřit, tak jako tenkrát, když život měl podobu široké palety možností. Nejen Jenny, ale i oni budou muset projít hořkým vystřízlivěním a společně hledat jakékoliv východisko.

Bohužel, jakmile se tímto způsobem film (vědomě) dotkne skutečného života a hlavního dilematu dospívání ve ztvárněné době, hned přispěchá s řešením, s nímž se znovu vrací uvolněný a bezkonfliktní pohled na dobu a problematicky vnímané aspekty doby se náhle mění v pouhý malicherný předsudek, čímž je dosavadní vývoj hrdinčiny optiky postaven doslova na hlavu. Při zpětném pohledu se tak scény s vážnějšími podtóny jeví jen jako důsledky zaslepenosti hlavní hrdinky, jejíž životní lekce se dá brát pouze jako svedení nevinné, nezralé dívky ze správné cesty ďábelským pokušitelem, a konečně vyznění se tak ocitá až nebezpečně blízko moralitě, pasivně přijímající tehdejší mód existence a směřující až k úmyslně zkreslené adoraci. Uspěchaný a neorganický závěr tento přerod umožňuje tím, že je sám zaslepen jediným smyslem – nastolit znovu stůj co stůj optimistickou náladu a udržet se tak v intencích žánrových mezí, které zde určují pravidla a neumožňují upřímnou a zasvěcenou výpověď o dané době. Když už se však tvůrci rozhodli narušit konvenční linii tím, že ji zvrátili ve jménu „skutečného života“, je poněkud scestné se zakrátko opět snažit stejně tak náhle obnovit popřenou strukturu. Opačným směrem tato proměna vyprávění již bohužel nemůže fungovat a už vůbec ji nelze nadále maskovat za slova „takový je život“. Ta nepřichází na mysl ani u spíše telegrafického popisu tehdejších událostí z pera Lynn Barber, i když přece jen je u ní přítomná jedna věc – hluboký a pro ni negativní otisk po tomto zážitku, který nepříjemně ovlivňuje její vztahy k lidem a i přes přednosti pro její profesi jí nesmírně stěžuje život. V adaptaci útržku jejích pamětí však po důležité lekci nezůstává ani stopa a ta se tak stává jen epizodou, která za čas bezbolestně vybledne a zbudou jen příjemné pocity z jejích přínosů, občas se vracející na mysl.

Nové dílo Lone Scherfig chce působit obdobně vytěsňujícím dojmem a stát se příjemnou podívanou zaoblující jakoukoliv ostrou hranu, která až na slibný rozjezd, několik minut slibovaného dramatu a překlenutí výborně navozenou atmosférou neslibuje nic, než ryze odpočinkovou záležitost se sestupnou křivkou nápaditosti. Pro plnohodnotnější zážitek je lepší vnímat film spíše jako „pseudoromantickou“ komedii pohrávající si s konvencemi, než jako předkládané drama, které je tíhnutím ke konvencím ubíjeno. V obou případech však tento snímek, který sahal po sošce Oscara za nejlepší film, musel ve své konkurenci nutně zapadnout.

An Education Velká Británie, 2009, 95 min, premiéra v ČR 15. 4. 2010