Moon

8. 4. 2010 # 0.06 # Filmy # Bez komentáře

Režisérský debut Duncana Jonese přichází s něčím, co tu již dlouho nebylo. Žánr vesmírné sci-fi je v posledních letech v úpadku a objevuje se buď ve formě drahých a akčních spektáklů (Star Trek, Star Wars…) nebo naopak mezi krátkými studentskými filmy (tam je tento žánr ve velké oblibě). Snímků, které se s malým rozpočtem snaží vytvořit umělé prostředí vesmírné lodi, je v posledních letech po skrovnu. Z těch nejznámějších se o to pokusily filmy jako španělský Stranded: Náufragos Maríi Lidón, Solaris od Stevena Soderbergha, Fontána Darrena Aronofského nebo Sunshine Dannyho Boylea.

Jonesův Moon je v kontextu těchto filmů uvědomělejší ve vztahu k historii sci-fi žánru. Můžeme tu najít reference ke starším dílům jak v rámci jednotlivých scén, tak i v celkovém vyznění snímku. Mezi těmi nejočividnějšími můžeme zmínit aluze na Tarkovského Solaris, Kubrickův film 2001: Vesmírná odyssea, sérii Alienů, Trumbullovo Silent Running či Haymsův Třetí měsíc Jupitera. Duncan Jones se podvědomě ke kořenům sci-fi dostává i skrze používání miniatur, které v současné digitální postprodukci téměř vymizely.

Příběh filmu Moon se odehrává na odvrácené straně Měsíce, kde se těží Helium 3, asi nejzásadnější zdroj energie budoucnosti. Osamocený Sam Bell tu na základně dohlíží na průběh těžby a výsledný produkt zasílá zpět na zem. Společnost mu zde dělá antropomorfní počítač, který se stará o jeho pohodlí a bezpečnost. Tři smluvní roky práce, k nimž se Sam upsal, pomalu končí a bude trvat už jen pár dní, než si ho výměnný tým vyzvedne. Jenže Sama najednou začnou trápit halucinace , které shodou okolností způsobí nehodu v šedivé měsíční krajině. Sam se probírá na ošetřovně a nad ním se sklání člověk, který vypadá přesně jako on sám. Je to sen? Je to klon? Iluze? A co se to tu děje za podivné věci?

Následující odstavce nebudou klasickou recenzí, ale stručným shrnutím názorů a postřehů od dvou redaktorů iNDiEFiLMU.

Hubert Poul

Moon nabízí poměrně jednoduchý lineárně vyprávěný příběh, který nenese žádné velké myšlenky nebo vznešené ideje (ani to není potřeba). Budoucnost bývá často v žánru sci-fi ukazována s pomyslně zdviženým ukazováčkem, jenž varuje před nepříjemnými důsledky příliš rychlého technologického vývoje (takové snímky predikují například negativní dopad moci umělé inteligence, lidského odcizení, ztráty identity, neschopnosti reprodukce, genetického experimentování atd.) a i Moon takové skryté poselství nabízí, přestože je využíváno spíše k vytvoření narativního napětí, než k nějaké cílené agitaci (ale je samozřejmě možné, že i tak budou mnozí snímek číst).

Nejvíce diskutabilní stránkou filmu Moon je bezesporu jeho scénář. Značně problematické je umístění dvou vrcholů do děje, z nichž jeden z nich je již v polovině filmu a dává odpověď asi na tu nejzásadnější otázku, která v průběhu snímku vrtá divákovi hlavou. Přistoupit na hru režiséra je však v tomto případu bezpodmínečně nutné. U druhé části už není hlavní přijít na to „o co jde“, ale o samotný prožitek dramatické akce a dovršení předvídatelného děje. Neshledávám tu nějak zásadně nepropracovaný příběh. Ten je jasně usazen v kontextu pomocí prologu a epilogu a i postavy mají jasně pochopitelné charaktery, jenž se v průběhu filmu proměňují a dávají nám nahlédnout do své minulosti.

Zatímco v jiných vesmírných sci-fi filmech se hlavní hrdinové nejčastěji potýkají buď s umělou inteligencí, nebo nějakou formou „jiného života“, v Moonu se Sam Bell potýká především sám se sebou (a to jak v doslovném, tak přeneseném významu). Tato krize identity se projevuje v obou postavách Sama Bella, které se začnou v průběhu snímku výrazně charakterově lišit (skvělá dvojrole Sama Rockwella). Líčením bezútěšné situace, osamělosti, deziluze a ztráty smyslu života tak nabývá snímek až existencionálních rozměrů. Umělá inteligence tu není líčená jako hrozba, ale vlastně jako jediné zrnko naděje, se kterým může Bell počítat (umocněno je to navíc prostředím interiéru měsíční stanice, jehož prostory jsou holé, neútulné a vyprázdněné a až symbolicky tak vytvářejí prostor, v němž není možnost chytit se nějakého pevného bodu).

Zajímavý je také odklon od klasického obrazu ženy jako silné, drsné postavy s mužnými rysy, jenž bývá ve sci-fi často aplikován (příkladem za všechny může být například postava Ripleyové ze série Vetřelců). Podobně jako třeba u Solaris Andreje Tarkovského (potažmo Stevena Soderbergha) vystupuje v Moonu žena jako symbol života – početí. Je to éterická bytost, jež do filmového příběhu vstupuje vždy skrze nějakou další realitu (například jako představa, vzpomínka či jako virtuální obraz videozprávy). Bellova přítomnost na vesmírné stanici je naopak spojena s umělým sterilním světem stanice a technikou (počítač je jediný komu může věřit). Objekt ženství se nevztahuje pouze k Bellově vlastní ženě, ale slouží jako zástupce každé možné nositelky lidského plodu. Bezkontaktní separace obou pohlaví, která je dle mého názoru pro vyznění filmu zcela zásadní, je například podtržena nejen fyzickou vzdáleností Měsíce od Země, ale třeba i nemožností přímé komunikace skrze videozprávy.

Mohli bychom říct, že dobrý žánrový film by měl naplnit příslušné konvence daného žánru, ale nezůstat pouze u řemeslně precizní práce a snímek nějakým způsobem také ozvláštnit. Umělecká hodnota snímku proto závisí především na inovaci (ať už jí chápeme v rámci obsahu, stylu či třeba narativní výstavbě). Moon dle mého názoru dodržuje oba požadavky, přestože pracuje s víceméně předvídatelným příběhem.

Martin Horyna

Naprosto schematicky lze žánr vědeckofantastického filmu (sci-fi) popsat jako spojité spektrum se dvěma póly. První z těchto pólů tvoří snímky plně respektující a rozvíjející soudobé vědeckému poznání (SCI-fi). Druhým extrémem jsou pak příběhy plné fantazijní technologie, která se s exatně vědeckým přístupem ke světu sloučit nedá (sci-FI). Příkladem první kategorie může být 2001: Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka. V úplnosti tam již nenáleží například série filmů Star Trek, mimo jiné proto, že se v ní vesmírné lodě pohybují rychleji než světlo. Pro druhý extrém nemusíme zástupce hledat dlouho, jmenujme například Lucasovy Hvězdné války. I tehdy, pokud jsme v zařazování děl do první katgorie velmi shovívaví, dojdeme k závěru, že „tvrdých“ vědeckofantastických filmů vznikalo vždy jen málo. A ačkoliv si Moon ubližuje několika nelogickými či nedostatečně rozpracovanými prvky (Bellovy halucinace, něvěrohodná koncepce těžební společnosti, nedotažený princip fungování měsíční základny …), rozhodně má blíže ke SCI-fi.

Pokud se o Moonu mluví v pozitivech, jde to obvykle ruku v ruce s poznatkem, že se vyprávění zříká lacině akční i schematické melodramatické roviny. V intimním příběhu (naštěstí) chybí souboje hrdinů, vesmírné bitvy i kolosální katastrofy. Kosmonaut Sam Bell je jedním z mnoha, není nijak privilegovaný, není zachráncem ani spasitelem lidstva. Dokonce se ani nepokouší úspěšně uzavřít idealizovaný heterosexuálního pár, naopak žena se z jeho života nenávratně vytrácí. Bez uvedení spoileru řekněme, že v Moonu se nevýjimečný osud hlavní postavy zrcadlí v jeho “sériovém“ způsobu práce základně. Odklon Moonu od koncepce filmu jako sledu scén=atrakcí k humanistickému tématu hodnotím jako jeho největší klad. Za klíčovou složku působivosti snímku 2001: Vesmírná odysea jsem vždy považoval úspěšné vsazení diváka do vesmírného prostoru, nekonečně rozlehlého, tichého, tajemného, neuchopitelného. Pocit z Moonu je podobný, byť, jak bylo výše zmíněno, narušený snadno předvídatelným a nedostatečně dramaturgicky propracovaným příběhem. Duncan Jones klade důraz na evokaci samoty a stereotypu. Podotkněme, že s minimálním rozpočtem se mu nabízely omezené možnosti formálního zpracování. Tvůrci nemohli počítat s počítačovou animací, odvážnými pohyby kamery a exotickým zobrazením vesmíru. Naštěstí.

Na rozdíl od Huberta Poula si ale nemyslím, že by Moon své poměrně průhledné a nepříliš silné či podnětné sdělení podpořil jakýmkoliv výraznějším ozvláštněním a jednoznačně by tak přesáhl úroveň po řemeslné stránce výborně zvládnutého filmu. Vyprávění netrpí pouze špatnou gradací a nevyvážeností jednotlivých segmentů filmu. Už úvodní odstavec tohoto článku jasně naznačuje, že tvůrcům se podařilo zastavit jen malý kousek před pomyslnou linií, která dělí inspiraci v nepřeberném množství děl od jejich viditelného kopírování.

Moon Velká Británe, 2009, 97 min, premiéra v ČR 1. 4. 2010