Odebírat RSS
RSS komentářůMaďaři opět touží po Croisette
30. 3. 2010 # 20.02 # Festivaly # Jeden komentář
Naše kinematografie si již řadu let může nechávat jen zdát o tom, že by o ní festival Cannes jen pohledem zavadil (samozřejmě s výjimkou loňského úspěchu Báby, která se však netýká hlavních a ostře sledovaných sekcí). Dramaturgové festivalu ji přehlížejí s argumenty, že nevykazuje žádnou osobitost, specifické národní rysy a její témata jsou jen stěží aplikovatelná na mezinárodní prostor a žhavou problematiku doby (na těchto požadavcích pohořel například rovnou odmítnutý Venkovský učitel). Na místě asi není žádný alibismus, když se podíváme jen o kus dál do kuchyně našeho bývalého souseda. Už dlouhá léta platí, že se u ní vaří z větší palety ingrediencí, pro nás exotického koření a vše je v rukou ambiciózních a schopných kuchařů, které znají požadavky současných „kulinářských“ trendu. Jejich vyhlášený podnik se tudíž může pyšnit ohlasem široko daleko, a také u něj platí pravidlo, že když už jednou uspěje a zazáří, má stálou klientilu a renomé zaručené.
To se dá aplikovat na případ festivalu v Cannes, v němž jsou Maďarské filmy (výjma minulého roku) již řadu let přítomné. Nejprve jako součást sekce Un certain regain (Revizoři, Johanna, Taxidermia) a v letech 2007 a 2008 i přímo v hlavní soutěži (Muž z Londýna a Delta – tento snímek se také stal prvním úspěchem na tomto festivalu, vysloužil si cenu FIPRESCI). Režiséři Kornél Mundruczó a Béla Tarr, kteří dokázali svá díla protlačit mezi filmy nominované na Zlatou palmu, se nyní netají ambicemi opět zopakovat svůj úspěch a média jsou jim v tomto ohledu nakloněna. Dle nich má tato dvojice maďarských snímků velké šance umístit se mezi nominovanými.
Jistá je však již účast filmu režisérky Ágnes Kocsis, která již má v Cannes také své renomé (její debut Frisslevegö/Fresh Air se zúčastnil Týdne kritiků r. 2006). Její snímek Adrienn Pál v koprodukci Maďarska, Francie, Rakouska a Nizozemska má již zajištěné místo na Director´s fortnight nebo v sekci Un certain regard. Jedná se o příběh zdravotní sestry, která uniká před hrozbou šílenství ze smrti, která ji každodenně obklopuje a vydává se na cestu, jejímž cílem má být nalezení dávné přítelkyně z dětství. Snaha vyhmátnout poztrácené a zkreslené vzpomínky a zajímaví lidé, které potkává, však z putování dělají jeden velký paradox a žena nakonec skončí někde zcela jinde, než zamýšlela, ale její život se díky tomu přeci jen nenávratně změní.
Mladý tvůrce Kornél Mundruczó svými třemi celovečerními filmy, jež se dají označit za výrazně artové a zaměřené především na estetickou vytříbřenost, která vyniká díky velmi pomalému tempu jeho děl, vzbudil jistou mezinárodní pozornost a po největším úspěchu na předloňském festivalu v Cannes se jeví jeho letošní účast jako vysoce pravděpodobná. Zajistit mu jí má adaptace jím režírované divadelní hry A Frankenstein-terv o mladíkovi, který se vrací z internátní školy ke své rodině a marně se pokouší získat lásku svých bližních. Jeho usilovná snaha nakonec vyústí v tragédii. Právě do něj je transformován smutný osud „abnormální“ bytosti, které svět nemůže porozumět a jež je nakonec zničena samotným svým tvůrcem.
Béla Tarr se snaží seč mu síly stačí, aby v nadcházejících dnech konečně dokončil sestřih svého filmu A Torinó Ió (The Turin Horse), jehož dokončení bylo pozdrženo nepřiznivými podmínkami při zimním natáčení. Jeho styl mu však naštěstí umožňuje nestrávit ve střžně příliš mnoho času a stihnout tak termín, do kterého musí posuzovatelé snímek spatřit. Svůj nejnovější projekt natočil Tarr v koprodukci Německa, Švýcarska a Francie a opět se zhostil velmi zajímavého tématu – zaujal ho okamžik, který Nietzscheho donutil vzdát se jeho kariéry. Na torinském náměstí jednoho dne objal koně vyčerpaného ze špatného zacházení a po tomto zážitku upadl do šílenství a mlčení. To je však jen prolog, jelikož Tarr dále přesměruje pozornost na předchozí život kočího, jeho dcery a onoho koně v atmosféře bídy ohlašující konec věků, která opět umožní notnou dávku metafyzična.
Napětí ohledně soutěžných snímků bude trvat do 15. dubna, mezi největší favority (dle zdrojů Cineurope téměř jisté) se řadí Malickův Tree of life, Biutiful režiséra Inárritu, Frearsova Tamara Drewe, Another Year od Mike Leigha a dva korejské snímky – Poetry (Lee Chang-Dong) a Housemaid (Im Sang-soo). Uvidí se, zda se Maďaři v této značně silné konkurenci nakonec do Cannes vydají. Každopádně by tím daly další lekci naší stále do sebe uzavřené kinematografii, která nyní začíná spíše zápasit s přežívajícími předsudky okolního světa, než s vlastní zatuchlostí a impotencí.
zdroj: cineuropa.org
Články obsahující informace o Cannes:
KVIFF: Korzet maskuje myšlenku za dobovou stylizaci, dokument o Lynchovi prostřednictvím esejí porovnává nesrovnatelné
5. 10. 2022 – 17.51
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
[...] Téměř dokončen by v současné době měl být Schnabelův Miral, Loachův Route Irish a také netrpělivě očekávaný The Frankenstein Project Kornela Mundrucza. Béla Tarr se se svým zřejmě posledním filmem The Turin Horse dostal kvůli tradičním produkčním problémům do skluzu a ani on se zatím na soupise neobjevil. O obou posledně jmenovaných filmech naleznete více informací v našem nedávném článku zde. [...]