DVD Jan Špáta – 18 dokumentárních filmů klasika české kinematografie

Kolekce osmnácti dokumentárních filmů Jana Špáty zahájila volnou edici DVD disků s českými dokumenty nazvanou „DOst DObré DOkumenty“ společnosti Indies MG. Spolu s ní se výběr pěti filmů točených na filmový materiál dostává i v omezené distribuci na plátna klubových kin. Na poli domácího videa jde bezpochyby o vydavatelský počin roku, a co se rozsahu týče, jde o nejnáročnější proces restaurování, který byl na českém filmu proveden. Vydání snímků Jana Špáty je trefně zasazeno do doby, kdy se ve společnosti zvyšuje povědomí o úspěších současného dokumentárního filmu.

Široká veřejnost však neměla dosud mnoho příležitostí, jak se k filmům Jana Špáty dostat. Vydání této DVD kolekce je až jakýmsi završením reflexe Špátovy tvorby. V poslední dekádě mu totiž byly věnovány tři neopomenutelné knižní publikace z nakladatelství Malá skála. Autorem prvních dvou je sám Špáta – v Okamžicích radosti (2002) shrnuje své názory, zatímco Jan Špáta mezi světlem a tmou (2006) přináší výběr jeho krátkých zamyšlení napsaných pro nejrůznější periodika.  Ve třetí knize prostě nazvané Jan Špáta (2007) se jeho bývalý žák Martin Štoll snaží o komplexní shrnutí Špátova života a díla.

Špátova autorská tvorba, která čítá sto sedm (většinou krátkých) filmů, by se dala rozdělit na dvě půle. První část snímků (mluvím teď o čistě jeho autorských počinech, tedy o filmech, které zároveň režíroval a stál za nimi i jako kameraman) spadá do prvních 33 let jeho tvorby (tedy 1957-1990), kdy točil pouze na filmový materiál. Předěl přišel počátkem devadesátých let, kdy se masivně začalo natáčet nesrovnatelně levnější televizní technikou. Posledních osm let v branži (1990-1998) je tedy i Špátova filmografie výrazně poznamenaná výměnou filmové kamery za televizní betacamy.

Špáta svými dokumenty působil jako výrazná morální autorita. Jeho snímky působí vřele a vyzývají k údivu nad obyčejnými, ale o to krásnějšími věcmi. Za hrdiny svých filmů si často vybíral vesnické obyčejné lidi, kteří v jednoduchém, střídmém a skromném životě našli radost a smysl života. Jsou to postavy bojující s těžkým osudem, kteří ho však berou jako samozřejmost a životní cestu. Taková je například babička čekající na smrt z Respice finem, skupina postižených dětí z Party nebo obyvatelé jedné z dagestánských vesniček ve snímku Lidé z hor.

Život v souladu s přírodou a základními morálními pravidly jsou bezesporu hlavním ideálem Špátových dokumentů. Jeho filmy nefungují jako nezaujaté analýzy konkrétních témat, ale naopak jako „chvalozpěvy“ na základní životní ideály, kterým Špáta věřil. Jeho filmy přesvědčují, že dobro lze najít všude a na jakoukoli věc lze nahlížet z optimistické stránky. Špátova koncepce tak téměř vždy potlačuje další rozměry dokumentovaných postav, jejich rozporuplnost a mnohé věci, které by mohly narušovat tuto ideu – jakési přání dokonalosti. Dokument Jdi za štěstím o turné Karla Gotta je proto pouhým sledováním zpěvákových úsměvů, jimiž obdarovává své publikum, 777 vteřin v Československu se stává krásným pohlednicovým materiálem, v němž se vidíme téměř jako ráj na Zemi, anebo v Partě jsou nám ukázány ty nejčistší vztahy, oproštěné od jakékoli materiálnosti a fyzických potřeb.

Možná i proto lze považovat za vrcholy Špátovy tvorby filmy Největší přání I a Největší přání II, u kterých je idealistický pohled vlastní i jejich hlavním protagonistům. Oba snímky jsou koncipovány jako ankety, v nichž se mladí lidé přiznávají ke svým největším přáním. Zatímco první díl reflektuje dobu šedesátých let, druhá část vznikala na konci osmdesátých let a dokončena byla až po Sametové revoluci. V obou se mladá generace staví kriticky ke komunistickému režimu a ukazuje, jak těžké bylo žít šťastný život. Vedle několika výpovědí, upřednostňujících materiální požitky, je většina studentů plná ideálů a přání o svobodě a společném štěstí. Jejich výroky sice mohou občas znít pateticky, nicméně vystihují přesně postoje mládeže, která ještě není zasažena tvrdou realitou a věří v ryzí ideály.

Špáta bývá často kritizován za přílišnou sentimentalitu, která podle některých spadá do kýče. On sám se tomu však pochopitelně vzpírá. Jeho přístup se ukazuje například v následujících větách, s nimiž se obhajuje v dokumentu Láska, kterou opouštím:

„Když člověk něco takového točí, tak musí vědět, že se prostě vystavuje tvrdé kritice, že to budou posuzovat kritici, kteří o lásce buď jenom slyšeli, anebo i zažili někdy v dětství a že se tam objevuje i motiv závisti. A proto snadno napíše, že to je kýč a že to je sentimentální, protože ty lidi často vědí, že už jim nikdy dar prožít takovou lásku nebudou mít. Láska ale je sentimentální, láska je kýč, to si musíme přiznat. Zaplaťbánbůh za to, že tyhle kýče jsou. Západ slunce je také kýč.“ (23:30 Láska, kterou opouštím)

Ač si Špátovy tvorby vážím, nelze se nad těmito větami nepozastavit. Jednak je z řeči vycítit, že Špáta bere kritiku na své filmy příliš osobně a přechází do protiútoku s tolik oblíbeným sestavováním psychologického profilu kritika. To je však naprosto zavádějící, protože tím staví kritiky do pozice „těch, kteří neumí a proto kritizují.“ Za druhé se nelze ztotožnit s tvrzením, že přírodní či psychologické jevy jsou kýče. Estetikové naopak upozorňují, že přírodní jevy nikdy kýčem nejsou, kýčem se stává až jejich zobrazení. Mezi zobrazovaným a zobrazením je přeci v jejich funkci zásadní rozdíl, který je nutné rozlišovat.

Špáta ve svých filmech onu únosnou hranici sentimentality mnohdy překračuje. Nejvíce asi u Party, jejíž téma o dětech na vozíčku a jejich vztahů s lidmi normálními k tomu přímo vybízí. Špáta nás nutí dojímat se nad osudy těchto dětí, nad krásou jejich čistých vztahů a nad jejich nadhledem, přičemž si často pomáhá využitím vážné hudby, aby scény „emočně opepřil.“ Přitom však nedostáváme žádný větší vhled do jejich životních osudů. Naopak třeba v Respice finem je sentimentalita některých scén vyvážena drsným prostředím a ukázkami z každodenního života starých vdov.

Jeho upřímnost při natáčení, kdy se často nechával tématem pohltit, tematizuje jeho originální přístup, ve kterém se skrývají jeho největší přednosti, ale zároveň i největší slabiny (tak to ale už u velkých autorů bývá). Možná i proto Jan Špáta těžce nesl nástup příliš intelektuálních dokumentů, nenabízejících jemu vlastní přirozenost a citovost, jež na FAMU zavedl Karel Vachek.

Závěrem bych věnoval několik slov technické stránce kolekce. Její papírový obal skrývá dvě krabičky, v nichž jsou celkem čtyři disky a jedna papírová brožura. V té se na pár stránkách tísní základní biografické údaje Špátova života, texty se vzpomínkami od Olgy Sommerové a Olgy Špátové, stručný výpis ocenění za celoživotní dílo a nakonec seznam filmů, které se nacházejí na přiložených DVD.

Jaká škoda, že tato kolekce nevyšla také na blu-ray discích (z dlouhodobého hlediska by to bylo prozíravé). Příčiny toho mohou být tři. Tou nejzásadnější příčinou je bezesporu finanční stránka věci, protože by se zvedl rozpočet již takto finančně náročnému projektu. Jak upozornil na svém blogu Štěpán Čermák, tak by blu-ray vydání bylo také problematické z důvodu kvality, protože filmy byly skenovány ve 2k rozlišení, přičemž pro blu-ray se většinou používá značně kvalitnějšího 4k masteru. Nakonec proti tomu hrál i fakt, že polovina filmů v kolekci nebyla točena na filmový materiál, ale na Betacam kamery, které nabízejí pouze klasické PAL rozlišení, tudíž by v HD nemohly vůbec být uvedeny.

Kvalita obrazu je v restaurované verzi výborná, podobně jako zvuk zbavený všech nepříjemných šumů. O titěrné práci restaurátorů více řekne (na obalu kolekce nepřiznaný) dokument, porovnávající obrazy před a po úpravě obrazu. Ukazuje, že mnohdy byly retušovány i téměř neviditelné poškození, které šly těžko v původním filmovém materiálu postřehnout.

Někdy na sebe upozorní asynchronnost zvuku a obrazu, ale to jen u filmů, které Špáta točil se svou filmovou kamerou. Důvod proto nebude zřejmě ve špatném nasazení při restaurování zvukové stopy, ale již při původní práci zvukaře Zbyňka Madera. Špátova kamera totiž neuměla nahrávat zvuk a ten byl tedy zachycován na magnetofon a až ve střižně se obě dvě složky dávaly k sobě. Při procesu restaurování se prý takovéto „chyby“ ponechávaly tak, jak byly a opravovaly se pouze nezáměrné poškození obrazového materiálu a zvukového pásu. Je tedy možné, že některé filmy byly  v určitých pasážích asynchronní již v původní verzi.

Kolekce osmnácti Špátových filmů je letos jedinečným počinem, jenž za rozumnou cenu nabízí v dobré kvalitě jedny z nejzajímavějších krátkých dokumentů naší historie. Edice DOst DObrých DOkumentů nasadila hned svým prvním titulem vysokou laťku a vzbudila očekávání, jaký titul bude následovat příště.

Seznam filmů:

1 DVD
Největší přání (1964)
Okamžik radosti (1965)
Hallo satchmo (1965)
Respice finem (1967)
Země sv. Patricka (1967)
Lidé z hor (1968)

2 DVD
Matějská pouť (1974)
Jdi za štěstím (1979)
Variace na téma Gustava Mahlera (1980)
Atletické variace (1982)
Mezi světlem a tmou (1990)
Japonsko, má láska (1993)

3 DVD
Největší přání II (1990)
777 vteřin v Československu (1992)
Máňa (1993)
Parta (1993)

4 DVD
GEN – Jan Špáta (1994)
Láska, kterou opouštím I (1998)
Láska, kterou opouštím II (1998)

Menu:

Screeny:

Články obsahující informace o Špáta:

Zpravodajství z LFŠ #4 Restaurování
2. 8. 2010 – 10.22

XIV. seminář britského filmu: 3.12. - 6.12.2009
4. 12. 2009 – 17.45

Prosincový festivalový výhled
29. 11. 2009 – 17.54

DVD Jan Špáta - 18 dokumentárních filmů klasika české kinematografie
26. 11. 2009 – 14.04

další články...