Odebírat RSS
RSS komentářůDoktrína šoku
11. 11. 2009 # 19.18 # Filmy # Bez komentáře
Bez loga. Poté, co se tato kniha Naomi Kleinové kritizující nekalé praktiky nadnárodních korporací stala světovým bestsellerem, začala si autorka jeho názvem podivně protiřečit. Vždyť z ní samotné se stala značka, jméno, které přitahuje. A které prodává. Budiž. O to větší očekávání se pojilo s jejím dalším odhalováním nemocných stránek dnešní společnosti.
Když na podzim roku 2007 vyšla kniha The Shock Doctrine: The Rise of Disaster Capitalism, bylo její uvedení provázeno masivní propagací, jejíž součástí byl například bezpočet reklamních plakátů v londýnském metru. Kontrapunkt vzniklý sousedstvím těchto reklam s vyobrazením nejnovějších módních kolekcí či s plakáty nestydatě vychvalujícími příznivé účinky pravé skotské whisky musel být kanadské spisovatelce od počátku jasný. Autorku tak ostře brojící proti konzumnímu životu v zajetí značek, za nimiž přitom stojí sice nám neznámí, ale vždy naprosto konkrétní lidé, neomlouvá ani to, že za značkou „Author of No Logo“ (samo o sobě další obskurní spojení) stojí skutečně jen ona sama. Anebo ne?
Jen pár dní po vydání knihy se uskutečnila v rámci filmového festivalu v Benátkách (a záhy poté v Torontu) premiéra krátkometrážního snímku The Shock Doctrine (USA, VB, Kanada, 2007) režisérského dua otce a syna, Alfonsa a Jonáse Cuarónových. A ačkoli tento film do značné míry předjímá způsob vyprávění a zcela téma o dva roky později vzniknuvšího stejnojmenného celovečerního snímku, je ve své stručnosti mnohem výstižnější; jakkoli současně – opět pro svoji stručnost – může fungovat jen jako další forma propagace uvedené knihy.
Pro zkoumání pravé podstaty společenských jevů zvolila Kleinová zdánlivě protisměrný postup od jejich projevů (marketing) v Bez loga k jejich původu (ekonomická nauka Chicagské školy jako výchozí ideologická základna pro katastrofický kapitalismus) v Doktríně šoku. Podle její teze nebyl současný volný trh (který navíc není vůbec tak svrchovaný, jak se domníváme) nastolen za svobodných a demokratických podmínek. Na mnoha místech planety bylo k jeho zavedení naopak použito stádia šoku: státní převrat v Chile v roce 1973, válka o Falklandy v roce 1982, masakr na náměstí Nebeského klidu v roce 1989, rozpad SSSR v roce 1991, ale stejně tak i válka proti terorismu po 11. září 2001, invaze do Iráku v roce 2003 či tsunami na Srí Lance v roce 2004. Všem těmto událostem je podle Kleinové společné kolektivní stádium šoku, ve kterém se tamní společenství ocitla. Vzniklá nejistota, psychologický stres a tendence podřídit se vůdcům pak umožnily ekonomickou léčbu šokem (termín Miltona Friedmana), či slovy Kleinové aplikaci doktríny šoku – skrytě násilné nastolení kapitalismu dle amerického vzoru.
Pokud shledáváte nějakou ideologii nesprávnou, zpravidla neužíváte jejích postupů, i kdyby to mělo být v boji proti ní. Nikoli tak Mat Whitecross a Michael Winterbottom – jimž režisérská spolupráce na The Road to Guantanamo (VB, 2006) vynesla Stříbrného medvěda za režii v Berlíně a spolu s tím i předpoklad kvality jejich další tvorby -, režiséři celovečerní filmové verze Doktríny šoku. Vedle již zmíněného násilného nastolování tržního hospodářství je totiž druhým tématem knihy Naomi Kleinové podobnost mezi ekonomickou teorií šoku a elektrickou šokovou terapií, tak jak s ní experimentovala psychiatrie 50. let v USA, a jak byla posléze začleněna do manuálů CIA sloužících k vyslýchání vězňů. Ostré střihy či uši trhající zvuková stopa s výraznými ruchy jsou variantou, byť velice jemnou, jak filmovými prostředky (a víceméně velmi nenápadně) Whitecross a Winterbottom dosahují poměrně fyzicky nepříjemného stádia mikro-kino-šoku.
Dalším velmi sporným vyjadřovacím prostředkem je pak zvukový komentář. Jestliže v krátkometrážním snímku pronáší voice-over Kleinová a pouze animované pasáže vizualizující praktiky popsané v manuálu CIA jsou doprovázeny mužským hlasem, v celovečerní verzi to je složitější. Obrazová stopa zde obsahuje navíc části přednášek Naomi Kleinové na různých amerických univerzitách, a tyto záběry jsou jedinými, v nichž hlas autorky zní. Skutečnost, že veškeré další scény a sekvence jsou komentovány „vševědoucím“ a rádoby neutrálním mužským hlasem, může lehce zastřít fakt, že všechny záběry ve filmu a zejména jejich propojení jsou plody teorie Naomi Kleinové. Tímto způsobem práce nemá Kleinová, respektive Whitecross a Winterbottom, daleko k jinému americkému dokumentaristovi s levicovým pohledem na svět. Pokud si přečtete tento rozhovor v americkém týdeníku The Nation, pochopíte, že jejich spřízněnost je nade vší pochybnost.
Byť by byla teorie Kleinové sebeosvětovější (protože zde není na místě užívat slova pravdivější), řeč (filmová ve Whitecrossově a Winterbottomově snímku či myšlená doslovně v rozhovoru Kleinové s Moorem), jež je volena pro její vyjádření, teorii i autorku samu připravuje o veškerou důvěru, kterou by do jejího čtyřletého výzkumného úsilí chtěl uvědomělý občan vložit. Podařilo-li se v posledních dekádách značce zcela uchvátit a zastínit výrobek, dosáhli W&W svým filmem obdobného. Jejich snímek se tak moc snaží něco říct, že jako divák nejste daleko od toho zapomenout co to vlastně bylo. Tedy v případě, že se nespokojíte s tím brát tento film jako jeden ze dvou extrémů: pouhou obžalobu ekonomických myšlenek Miltona Friedmana na jedné straně a banální výrok „Informace jsou odporem šoku. Ozbrojte se.“ na straně druhé. Filmová Doktrína šoku je vyzbrojena totiž především sama.
Doktrína šoku, Velká Británie, 2009, 79 min
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
