Odebírat RSS
RSS komentářůAť vejde ten pravý
10. 11. 2009 # 23.47 # Filmy # Bez komentáře
Při vyřknutí slovního spojení „švédský film“ si zřejmě většina lidí asociuje nejprve staré klasiky švédské kinematografie (Stiller, Sjöström, Bergman, natáčel zde ale i třeba Dreyer…) a následně současné mezinárodně známé tvůrce (Andersson, Moodysson, Troell). Talentovaný Tomas Alfredson se svým mezinárodně úspěšným filmem Ať vejde ten pravý však upozornil na to, že zde vzniká i mnoho žánrových snímků a dost možná rozpohyboval lokální vlnu nadějných horrorů (připravuje se například Psalm 21 či Mara). To však budeme moct posoudit až s dostatečným časovým odstupem.
Film Ať vejde ten pravý je zasazen do prostředí příměstského sídliště, kam se jednoho dne přistěhovává muž s malou holčičkou jménem Eli. Ta se brzy potká s podobně starým chlapcem Oskarem, který je ve škole ostatními spolužáky šikanován a jenž po nocích sám posedává před dveřmi baráku. Jejich vzájemný vztah nabere obrátek, když si Oskar konečně uvědomí, že ona je upírem, který může za vraždy několika místních obyvatel.
Alfredsonův film Ať vejde ten pravý čerpá hned z několika žánrů. Do jisté míry je hororem, romancí, ale také dramatem dětského světa. Zatímco horor však bývá většinou vyprávěn z pohledu obětí, jež postupně podléhají nějakému „zlu“, zde naopak Alfredson uchopuje téma z opačného pohledu. Oběti nedostávají mnoho prostoru k prokreslení jejich charakterů a místo nich se psychologizuje útočník. Zejména to má tedy vliv na to, že namísto napětí a strachu, se kterými hororový žánr obvykle pracuje, je zde film zasazen spíše do poetické, až snové atmosféry.
Romance dostává díky upírské tématice velice zajímavý rozměr. Vztah Eli a Oskara je velmi zvláštní a netradiční a nese se spíše v duchu tichého obdivu toho druhého, než filmy typizovanou „dětskou láskou“. Když se dovídáme, že je Eli sice dvanáct let (ale ona sama říká, že to už hodně dlouho), popisuje to jednak její těžký monotónní život (podtržený ještě neustálým stěhováním z města do města, kde se vše odehrává zase od začátku), ale zároveň to i vysvětluje její vztah k Oskarovi. Zatímco její tělo je pořád ve formě malého dítěte, ona je už v lidském měřítku daleko starší, vyspělá žena. Nepřímo mu nahrazuje vztah k matce, která se místy ve filmu objevuje, nikdy však jako matka ochranitelka. Takové tendence má naopak Eli, která má ochranitelský reflex, radí mu aby se nenechal šikanovat od svých spolužáků a sama si na ně nakonec došlápne. Částečně i potlačená sexualita nasvědčuje tomu, že místo vztahu chlapec a dívka sledujeme spíše pouto chlapec a matka.
Z pohledu dramatu z dětského prostředí zde můžeme najít asi nejvíce neproměněných klišé. Oskar je typický outsider, jenž je šikanován staršími spolužáky, a který se nejprve snaží potlačit násilné projevy. Jak je tomu zvykem, právě takovýto chlapec má jen díky svému asociálnímu chování možnost zakusit něčeho nadpřirozeného, něčeho co mu vynahradí trpkost reálného světa.
Bohužel však nelze přehlédnout určité logické lapsy, jenž se tu v mnoha detailech vyskytují. Například proč není nikomu divné, že Eli nechodí do školy, přestože se po večerech potuluje venku? Vtipné také je, že matka Oskara, která zdůrazňuje, že poslední mrtvé tělo se našlo pouhé dvě zastávky metra od sídliště, nechá klidně svého syna jít za tmy na hřiště před dům. Stejně scenáristicky nedůsledné je, že po smrti svého otce (?) zůstává Eli sama doma, aniž by se kdokoli zajímal o to, že zde to malé dítě žije samotné bez jakéhokoli rodičovského dozoru.
Tyto a další detaily, které narušují svět diegeze, se však zřejmě nacházely i v literární předloze (bohužel jsem jí neměl příležitost číst). Film ale naštěstí disponuje výborným obrazovým zpracováním, jenž od nich dokáže dostatečně rychle odvést pozornost. Záběry jsou rozděleny do více plánů, přičemž se nevyužívá pouze hloubky záběru, ale i jeho šíře. Kamera Hoyte Van Hoytemana si zde výrazně pohrává s hloubkou ostrostí, kterou často snižuje na minimum a soustředí naší pozornost pouze na věci v bezprostřední blízkosti zaostření. Zároveň se to velmi zajímavě využívá právě k vyjádření Oskarova stranění se ostatním dětem (například při scénách ve škole).
Mnoho scén, jež by určitě fungovaly jako (gore) atrakce, je rozzáběrováno, aby se Tomas Alfredson vyhnul explicitnímu zobrazování a uchoval tak onu, až snovou, atmosféru. Přepadení prvních obětí upířího řádění tak sledujeme naddistancováni z dálky, ty pozdější se odehrávají mimo záběr a my můžeme vidět až jejich následky. Když Eli využívá svých upířích schopností a přešplhává (či přelétává) z okna na okno, odehrává se to často mimo záběr a přesto se divák necítí nějak ošizen či podveden. Je to především proto, že se to děje pouze mimoděčně, aniž bychom byli předem nenápadně upozorňováni na to „teď přijde ta triková scéna, narvali jsme do toho spoustu peněz, tak sledujte!“ (jak se tomu děje u mnohých letních trikových blockbusterů).
Osobně si tohoto filmu i přes několik výhrad velmi cením, protože ukazuje, že i v rámci malého rozpočtu s nímž často evropské národní kinematografie operují (stál necelých dvacet milionů korun, zatímco například české filmy většinou pod dvacet nejdou) se dá natočit poměrně originální, vizuálně působivý film. Nejen čeští filmaři by si z toho mohli vzít příklad.
Ať vejde ten pravý, Švédsko, 2008, 115 min, premiéra v ČR 12.11. 2009
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
