Domů » Filmy

Uklidit

Následující text je reflexí nejlepšího snímku, který jsem na MFDF v Jihlavě viděla. Stran všech soutěžních sekcí, s desetiminutovou stopáží: Mrtvý muž uklízí aneb Vyčurat, uklidit a spát. Navždy.

„Krátké radosti“. Název sekce předfilmů na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava nabývá ve spojení se snímkem Uklidit o úklidu popravčí místnosti poněkud bizarního významu. Režisér Sebastian Mez, student německé Filmakademie Baden-Württemberg, čerpá námět filmu ze severoamerického prostředí, kde bylo loni v USA vykonáno 37 poprav; přičemž nejvíce z nich se jako obvykle odehrálo ve státě Texas a nejčastějším způsobem jejich provedení byla smrtící injekce.

Po formální stránce snímek tvoří zvuková a obrazová stopa odlišného původu: autentický audio záznam interní komunikace dvou oddělení americké věznice v průběhu popravy smrtící injekcí a záběry staršího muže uklízejícího pečlivě nejprve hlediště pro diváky a posléze samotný sál s lůžkem pro odsouzeného. Rozhodně však nejde o banální studentské cvičení, ale spíš o brilantní technickou práci a pregnantní vyjádření na malém prostoru.

Jakkoli na první pohled (který může trvat i celou stopáž snímku) zvolil režisér metodu pozorování bez svých přímých zásahů do dění před objektivem, objasní se nejpozději po závěrečných titulcích, že záběry s hercem-uklízečem jsou inscenované. Uklidit tímto svým aspektem téměř kongeniálně dokládá (ha, ano, dokumentuje!) letošní jihlavské téma „rekonstrukce“. Mez pracuje se zvukovým záznamem jako s dokumentem v původním smyslu latinského slova „documentum“: důkaz či svědectví. Jenže, co bylo dřív? Koncept filmu mohl mít (a pravděpodobně měl) autor v hlavě ještě dřív, než jakýkoli záznam z věznice slyšel. Jakkoli dnes pokládáme zvukový film za samozřejmost, objeví se čas od času snímky, které dvousložkovou podstatu filmového díla vědomě reflektují. Uklidit však nezůstává ani jen u tohoto rozpojení obrazu a zvuku a jde ještě dál – síla snímku se nachází na styčné ploše těchto dvou stylotvorných technik, plyne ze spojení čistého obrazu a místy velmi špatně slyšitelného zvuku.

Ona vizuální čistota je dána jednak prací s kamerou, která ve statickém rámování zabírá po celou dobu soustředěnou uklízečovu práci, a pak též barevným spektrem studených tónů, které obraz drží v odstínech modré, zelené a bílé. Kdyby Mez zůstal pouze u statického záběru, bylo by jeho dílo víceméně prvoplánovým suchým záznamem, lehkou hereckou etudou. Je však až s podivem, co dokážou udělat velké detaily, které režisér a střihač v jedné osobě zařadí v polovině snímku. V okamžiku, kdy se ze záznamu ozývají poslední slova odsouzeného, je to velký detail mikrofonu visícího nad lůžkem: „Kamkoli přijdu, přináším si něco s sebou. Kamkoli odejdu, něco odejde se mnou“. Jak je muž schopen vykonávat tuto práci? Otírat řemínky, které jsou tím posledním, co obepíná odsouzencovy ruce, zatímco on by pravděpodobně chtěl držet ruku blízké osoby. Není uklízeč tím, kdo je poslán na smrt? Tím, kdo byl poslán na duchovní, vnitřní smrt, již dávno, když si vybral tuto práci. A pokud ji nyní automaticky vykonává, je on sám oním mrtvým mužem? V momentě, kdy v amerických věznicích přichází k smrti odsouzený na místo výkonu trestu, musí stráž oficiálně prohlásit: „Dead man walking“ (tento název nese i oscarový snímek z roku 1995). Mezova variace „Dead man cleaning“ s ním má ve svém etickém vyznění mnoho společného: trest smrti je navýsost problematické definitivní řešení, byť i jen v důsledcích, které si nesou lidé mechanicky vykonávající ono starozákonní „oko za oko, zub za zub“.

Vždyť zabití člověka, který sám zabil, je v podstatě také „uklízení“ – konečné zbavení se problému, který společnost neumí vyřešit jinak. Anonymita v tomto případě neskrývá, ale bije do očí. Pokud totiž odsouzeného nikdy nevidíme na plátně – neboť zapíchnutí jehly injekční stříkačky do jeho kůže je opět zabráno ve velkém detailu – je to vizualizace čiré lhostejnosti společnosti, pro kterou odplata ztratila tvář. Vloni bylo takto ztraceno a zatraceno 2 390 tváří. Jen nepatrný zlomek z nich měl přitom pod sebou v posledních okamžicích svého života běloskvoucí prostěradlo.

Uklidit, Německo, 2008, 10 min

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 5. 11. 2009 ve 2.05 a zařazen do kategorie Filmy ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.