Stáhni mě do pekla

Raimi už dávno není tvůrce, kterým byl před třiceti lety, kdy pobíhal po lese s Brucem Campbellem a na filmový materiál, pořízený za pár našetřených dolarů, natáčel první zkušební záběry ke Smrtelnému zlu. Dnes ho na place neuvidíte jinak než v saku, obklopeného dostatečným počtem asistentů, natáčející jedny z nejdražších filmů amerického filmového průmyslu. Přestože ho dnes známe především jako režiséra tří dílů Spider-manů, jako producent se k hororům i v současnosti neustále vrací a stál například za 30 dní dlouhou nocí, Nenávistí či hodně slabým Prokletí domu slunečnic. O Stáhni mě do pekla se hodně mluvilo, koneckonců to byla dlouhá doba od doby co naposledy režíroval nějaký nezávislý horor a spekulovalo se právě o tom, nakolik se Raimi ke stylu Smrtelného zla vrátí.

Hned ze začátku musím říci, že se Raimiho styl opravdu hodně proměnil a z estetiky Smrtelného zla ve filmu nezbylo téměř nic. Jsme také v novém tisíciletí a jak se točily filmy na konci sedmdesátých let se prostě již netočí. Raimi tedy pochopitelně přistupuje k natáčení jinak než jak to mohl dělat dříve. Smrtelné zlo byl film, dělaný tak trochu na koleni, kde možnosti nebyly omezeny ani tak rozpočtem ale spíše chlapeckým nadšením. I většina triků byla vytvořena za pochodu na place zdlouhavými ale efektivními metodami. Ve srovnání  s ním jsou na Stáhni mě do pekla vidět mainstreamové vlivy a film proto hojně využívá digitálních efektů místo ruční práce, je daleko vstřícnější k divákovi, uhlazenější a bezproblémovitější v tom smyslu, že nemá ambice vzbudit jakoukoli kontroverznost. Nepracuje se tu ani tak se šokováním diváctva ale s jeho pobavením.

Pozornost si Stáhni mě do pekla zasloužilo proto, že se do jisté míry od současné produkce odlišuje (i když mnoha univerzálním požadavkům zůstává poplatné). Film se nás nesnaží zadusit atmosférou jako technicky vypulírované filmy Marcuse Nispela (Texaský masakr motorovou pilou, Pátek třináctého) nebo Alexandra Aji (Noc s nabroušenou břitvou, Zrcadla). Není založen na události, která se opravdu stala a ani se nesnaží tento pocit autentičnosti navodit. Ze Stáhni mě do pekla rozhodně nebudete mít pocit, že tohle by se mohlo stát i vám, dokonce se odvážím tvrdit, že se s hrdinkou filmu zcela neidentifikujete. Raimi se vyhýbá slasherovým scénám, které jsou v mnoha hororových filmech hlavním tématem (Martyrs, Ichi the killer…) a ani se nesnaží rozpracovat nějakou rozsáhlejší mytologii, do které by byl příběh filmu zasazen.

Příběh filmu je jednoduchý a mile přímočarý. Christine (Alison Lohman) pracuje v bance a pokukuje po místě zástupce ředitele. Jenže Christine je stará lidumilka a víc než prospěch firmy jí na srdci leží spokojený zákazník. To jí ale přitěžuje při šanci na kariérní postup a tak musí svůj přístup ke klientům změnit. Škoda, že jako první  člověk, žádající o třetí odložení hypotéky je stará cikánka. Brzy se ukáže, že nevyhovět jí byla největší chyba jejího života a tak večer odchází z práce s jednou z nejhorších kleteb na krku. Christine spolu s jejím přítelem Clayem (Justin Long) mají pouze několik dní na to, aby zjistili jak proti pekelné moci bojovat…

Přednosti Stáhni mě do pekla nejsou ani tak ve hrůzostrašnosti filmu ale v kombinaci humoru a lekacích scén. Raimiho horor je totiž především zábavný a v mnohých scénách také ostře sarkastický. Přestože je film natočen jako letní popcorn pro pobavení teenagerů, Raimi se snaží upozornit i na to, že jeho nový film částečně vychází ze starších hororových snímků. Zdůrazňuje tedy pozici filmu v určité historické linii. Na začátku filmu tak třeba zobrazí logo Universalu z počátku osmdesátých let. Již to indikuje mírnou sebereflexivitu filmu a může to odkazovat jak k době, ve které Raimi točil oba díly Smrtelného zla, tak i k filmové historii (nejen té Universalovské) obecně. Film samotný často cituje některé scény a prvky z klasického hororu Night of the demon z padesátých let ale všimnout si můžeme i pomrkávání na Vymítače ďábla a jiné. Užívat si přesto nebudete v prvém plánu odkazy (koneckonců není ani důležité si jich všimnout) ale především funkčnost scén.

Raimi ve svém filmu nápadně často využívá šikmých rakurzů kamery, což u něj ještě nebylo v takovém množství nikdy vidět. Pomocí naklonění kamery tak pomalu stupňuje napětí a připravuje nás na přicházející akci. Díky střihu opačně nakloněných záběrů na sebe vzniká zajímavý kontrapunkt, který je využíván především k vystupňování napětí ve scéně.

Šlo by si postěžovat, že film využívá určité stereotypní představy o romech, kteří bývají ve filmech často vykreslení jako nebezpečná a podivná individua. Je to totiž cikánská stařena, která na hlavní hrdinku přivolá kletbu. To bychom pak ale mohli mluvit také o tom, že i věštec a jeho společnice tmavší pleti jsou zobrazovány jako nejisté a neschopné postavy, které hrdince nedokáží pomoct a ve výsledku jim jde jen o vlastní zisk. Koneckonců i Christinin pracovní soupeř – asiat Stu je zobrazen jako pěkný hajzlík. Takové čtení by zbytečně kladlo důraz na něco, co nemá vůbec smysl takto chápat.

Stáhni mě do pekla je ve výsledku dobrý film, který dokáže v rámci žánru pobavit a splnit očekávání. Raimi zná míru a ve výsledku může být právě na filmu kritizováno, že je udělán tak aby vyhověl přání všech a líbil se tak co největší skupině lidí. Mnoho z toho, co by se dalo považovat za Raimiho autorský rukopis (či spíše trademark) zmizelo a místo toho nastoupilo velmi dobré řemeslo. Nelze ale říct, že by to bylo špatně.

Stáhni mě do pekla (Sam Raimi), USA, 2009, 99 min, premiéra v ČR 18.6. 2009