Architekt odpadu

Architekt odpadu, v originále Garbage Warrior, je dokumentem o Miku Reynoldsovi, architektovi, který již přes čtyřicet let staví originální domy vyrobené z materiálů konvenčně považovaných za odpadky. Ty nabízejí svým obyvatelům možnost naprosto nezávislého života, jelikož jsou jim schopny bez nutnosti vnějšího zásahu poskytnout vše nezbytné. Snímek je režisérským a dokumentárním debutem Olivera Hodgeho, který předtím pracoval jako modelář rekvizit v Hollywoodu.

První část dokumentu (ten by se dal totiž rozdělit na tři podobně dlouhé úseky) nám představuje osobu samotného architekta a jeho vize. Je to vcelku nekritický pohled, jelikož sice zmíní několik Reynoldsových neúspěchů či nebezpečných chyb, ale vždy nechá promlouvat pouze jeho samotného či jeho přívržence.

Problém nevyváženosti pohledů je čím dál tím markantnější, naštěstí ale nastupuje část druhá, která dokazuje, že snímek se nesnaží přesvědčit diváka, že bychom všichni měli žít ve výtvorech Mika Reynoldse, ale spíše mluví o nutnosti experimentování v oblasti architektury a neinvenčnosti její současné podoby. Líčí totiž jeho boj proti legislativě, která brání uskutečenění jeho snů. Tato část někdy až příliš jednoduše zesměšňuje odpůrce jeho snah (kteří nedostanou nejměnší prostor k vyjádření) a dopouští se tím opětovně přílišného příklonu na jednu stranu. Třetí část ukazuje paradoxní situaci, kdy je možné objevovat nové možnosti architektury v rozvojové zemi, ale nikoli v nejrozvinutější ekonomice světa.

Rozdělení filmu na tři odlišné části bylo chytrým tahem, Archoitekt odpadu tak totiž snad nikdy nezačíná nudit – ve chvíli kdy se zdá téma vyčerpané, přichází nový problém a nové drama. Tento přístup ale naštěstí není dohnán do krajnosti a nesnaží se z dokumentu udělat lacinou zábavu.

Už několikrát zmíněná nevyváženost pohledů je velkým problémem celého snímku (jak už je u moderních dokumentů zvykem), který ale naštěstí částečně mizí, když si uvědomíme, o co se dokument opravdu snaží. Architekt odpadu je totiž spíše než portrétem společenským apelem. Bojuje za možnost objevovat něco nového, a to v odvětví, ve kterém málokdo dnes vidí možnost radikálnějšího  posunu. Snímek je tak v tom nejlepším významu slova „agitkou“. Architekt odpadu není v situaci, kdy by jeho jednostranost znamenala obelhávání diváka (i když do jisté míry ho samozřejmě obehává), ale v situaci, kdy zjednodušené vidění problematiky (jež by byla divákovi jinak nejspíše skryta) usnadňuje divákovi zevrubné pochopení na ploše pouhých osmdesáti šesti minut.

Film je samozřejmě už ze své podstaty „zelený“, jeho „zelenost“ ale naštěstí není přehnaně upřednostňována a film se tak nestává další z řady ekologických agitek, tentokráte v tom negativním smyslu slova. Mike Reynolds byl modlou Greenpeace a jeho názor na budoucnost této planety je zřejmý, jeho slova ale naštěstí nejsou přehnaně dramatizována katastrofickými či naopak srdceryvnými záběry.

Jak je poznat z předchozích řádků, největším pozitivem Architekta odpadu je jeho téma. Vše je podřízeno právě jemu a apelu na diváka. Já jsem ochoten v  případě Architekta odpadu takový přístup přijmout. Samotné téma dokumentu je dostatečně neprozkoumané a podnětné a film se nesnaží, i když k tomu má mnoho příležitostí, být až příliš působivým, a rozhodně cíleně diváka „neoblbuje“. Není sice vyčerpávající studií, ale alespoň více méně úspěšným pokusem nakopnout veřejnost a dát jí téma k přemýšlení.

Architekt odpadu (Oliver Hodge), Velká Británie, 2007, 86 min, premiéra v ČR 5. 6. 2009