Paříž 36 aneb Pod střechami Paříže 2

Christophe Barratier není rozhodně prvním ani posledním filmovým tvůrcem, který se pokouší ponořit do atmosféry předválečné Francie a hledá tam kouzlo šantánů romantické Paříže. Vzpomínat na toto období může z osobní zkušenosti málokdo, přesto se pocitu, že Barratier stvořil až příliš autonomní a naivní filmový svět, zbavuji nesnadno. Scéna kabaretů, politická situace, mocenské hry smetánky, lásky a zklamání jednotlivců i samotný pařížský „genius loci“, to všechno se zdá být až příliš jednoduché či schematické a povrchně uchopené. Navzdory tomu všemu je však Paříž 36 (Faubourg 36, 2008) ucelená a působivá. Velká škoda, že není něčím víc.

Od prvního záběru se nelze ubránit porovnávání s tvorbou René Claira. V úvodní scéně kamera zabírá celkový pohled na noční Paříž a následně důmyslnou jízdou klesá z výšin velkoměstského nebe přes rušnou ulici, aby vstoupila do šantánu, okolo kterého se celý příběh točí. Tak téměř kopíruje úvod Clairova filmu Pod střechami Paříže (Sous les toits de Paris, 1930). Podoba začátku, kladení důrazu na ústřední hudební motiv (v obou případech podmanivý valčík) či žánrová směsice melodramatu s romancí – to vše je oběma filmům společné. Přesto se efekt zmíněných filmů značně liší. Clairovo pomalé tempo a střídmá všednost děje jsou naprostým opakem Barratierovy snahy po rychlém, akčním spádu událostí pro životy hrdinů klíčových. Osudový akcent motivů dějové linie Paříže 36 brání zachycení specifické dobové atmosféry. Vždyť osobitost města je vnímána skrze všednost a každodennost, ne skrze nevšednost a výjimečnost –  neobvyklost událostí zakrývá pozadí, na kterých se odehrávají. Clairova lehkost, které dociluje zejména absencí velkých témat, je v opozici k napětí v Barratierově filmu. Otázka „Jak to všechno dopadne?“ je tak tahounem příběhu – a vzhledem k tematické mnohosti je toho opravdu hodně, co by v Paříži 36 mělo nějak dopadnout.

Přestože předešlé řádky mohou vyznít silně negativně, v obecném slova smyslu se mi film „líbil“. Čím to je, že se na snímek s tolika nedostatky tak dobře „kouká“? Po Barratierově debutu Slavíci v kleci (Les Choristes, 2004) využívá i Paříž 36 nápadně podbízivé motivy. Kuchařka na Slavíky v kleci: Vezmi výchovné zařízení s přísnou disciplínou, pošli tam kladnou charismatickou postavu učitele, který změní žákům život a zakonči to dojemným loučením při odchodu. Recept na Paříž 36: Vezmi poetické období, romantické prostředí, několik spřízněných osudů, přihoď špetku politiky, špetku akce, zjemni neustávající lahodnou hudbou, přidej šťastný konec – a hlavně, nezapomeň na notnou dávku dějových zvratů, které rozmíchají tvořící se dějové žmolky. A připravili jsme dva příběhy složené ze silných narativních elementů.

Barratier má nesporný talent v obsazování herců. Ti jsou pro nefrancouzského diváka neokoukaní a nadmíru osobití. Škoda, že to nelze říci o postavách, které hrají. Bohužel schematičnost a plochost přechází i do jejich vzájemných vztahů. Například po diskreditaci jedné z hlavních postav (jež spočívá v satirickém účinkování na schůzích ultrapravicové politické strany) stačí přátelům k udobření několik kontradikčních vtipů. Pokud jdeme ve sledování celého politického pozadí příběhu hlouběji, nalezneme značně ideologicky vykreslenou situaci. To je další z mnoha dokladů, že motivy se objevují ve filmu pouze a jen kvůli určité často nepodstatné narativní funkci bez dalšího výraznějšího záměru.

Příběh jsem vědomě ponechal doposud stranou. Ochudil bych tak potencionálního diváka o to, proč na Paříž 36 stojí za to jít. Proklamativní titulek této recenze rozhodně nechce naznačit, že Paříž 36 je (tak jako většina „dvojek“) kvalitativně horší než například zmíněný Clairův film – nechť si divák utvoří názor sám. Titulek chce poukázat na nedotaženost díla a na sázku na jistotu ve skladbě děje – díky němu se bude Paříž 36 zajisté líbit, ale v divákovi hlubší dojem nezanechá.

Paříž 36 Francie/Německo/Česko, 2008, 120 min, premiéra v ČR 30. 4. 2009;