Synecdoche, New York

Dlouho očekávaný režijní debut slavného scénáristy Charlieho Kaufmana (V kůži Johna Malkoviche, Věčný svit neposkvrněné mysli)  přichází do českých kin. Jak si poradil se svým typicky absurdním textem se dozvíte dále.

Charlie Kaufman se rozhodl natočit film mimojiné o umění a o smrti. Hlavní postavou je maximalistický divadelní režisér Caden Cotard. Poté, co ho do hlavy zasáhne uvolněný kohoutek od umyvadla, začne se díky nekončícím návštěvám u všemožných lékařů chorobně obávat smrti. Jeho osobní život se začne rozpadat, jeho práce mu začně připadat nedostačující a on neví, co s tím má dělat. Ve filmu se objevuje mnoho fantaskních prvků (postavy se stěhují do hořících baráků) a snových sekvencí, které jsou postavami, s občasnou výjimkou pro Cadena, přijímány jako naprosto normální.

Příběh zachycuje desítky let z Cotardova života, přesto se Kaufman nestará o jasné řazení příběhu do časové osy. Film sice ubíhá – s výjimkou pro pár flashbacků – lineárně, ale jednotlivé scény, vzdálené od sebe klidně několik let, jsou na sebe napojeny bez jakéhokoli upozornění, takže od poslední scény uběhlo deset let se dozvíme až v polovině scény z nepodstatné poznámky. U jiného filmu by šlo o nedostatek, Synecdoche, New York je ale v mnohém výjimečná.

Celý film svou vynalézavostí a překvapivostí žádá aktivního diváka. Pravý význam scény je totiž nutno hledat hluboko pod jejím celuloidovým otiskem v její snové logice a symbolické rovině. Neustále nové propojování příběhu (jak pomocí časových skoků tak opakujících se návratů k nevyřešeným zápletkám) nutí diváka vracet se k již viděnému a opakovaně se nad ním zamýšlet. Tento pocit je silně podpořen neustále vzrůstající absurdností všeho dění, která nachází svůj bod zlomu někde v polovině filmu. Zatímco před ním se film zajímá o Cotarda spíše jako o deprimovaného a pasivního jedince, neschopného vyřešit své osobní problémy, po něm se hlavní pozornost přesouvá k jeho novému megalomanskému projektu. Rozhodne se stvořit hru, která by zachycovala život bez jakýchkoli příkras a úprav – a na to potřebuje zkopírovat na divadelní jeviště celé město, sebe i své známé…

Duplikování reality nabízí filmu naprosto jedinečnou konfrontaci ústředních postav s jejich kopiemi a kopiemi jejich kopií. Tento postup nabízí jak větší vhled do nitra postav, tak do uměleckého a tvůrčího procesu a nabízí při něm nepřeberné množství interpretací, které ústí v myšlenky, u kterých už jde těžko určit, zda se nacházejí v samotném filmu nebo pouze v jeho divácké konstrukci. Je umělecká tvorba jenom psychologickou projekcí? Je realismus v umění jenom neschopnějším bratříčkem stylizace a minimalizmu? Je Cotardova divadelní hra jenom přehnanou verzí jeho vzrůstajícího sebepozorování?

Škoda, že film již od prvních minut působí příliš vážně. Objevuje se v něm sice řádka sebeironizujících a humorně nadsazených momentů, ty ale působí stejně tragicky, bezvýchodně a mrazivě jako zbytek filmu, jelikož jasně čerpají z deprese hlavní postavy, která je nám jinak ukazována ve vší vážnosti.

Synecdoche, New York je zvláštním filmem, který by neměl ujít žádnému náročnějšímu  divákovi. Fanouškům Kaufmana přinese mnohé z toho, co od něj čekají, jenom v koncentrovanější a smutnější podobě. Ostatním ukáže něco neobvyklého, co už jenom pro svou jedinečnost určitě stojí za shlédnutí.