Prach času

Čtyřiasedmdesátiletý řecký režisér Theo Angelopoulos na letošním Berlinale představil svůj druhý díl do volně navazující trilogie, kterou před pěti lety začal s filmem The Weeping Meadow. Dlouho se diskutovalo o tom, jestli bude mít Prach času na festivalu v Cannes premiéru, nakonec se však prý nestihlo snímek dokončit a tak se očekávající diváci museli smířit se zimním termínem na Berlinale. Jde už o jakousi tradici, kterou se Angeloupoulos snaží vyjádřit svou ignoraci vůči Cannes. V roce 1995 totiž v jihofrancouzském letovisku soutěžil o Zlatou palmu s filmem Odysseova cesta a po té, co porota udělila cenu Kustoricově Undergroundu, odjel smrtelně naštvaný a pevně rozhodnut, že v Cannes se již neukáže. Od té doby své filmy pravidelně uvádí právě na německém Berlinale.

Přes Angelopoulosovu umíněnost a možná až přílišnou egocentričnost,se nedá popřít, že jeho filmy představují osobité výpovědi, které v sobě mají cosi z kouzla starých klasiků. V jeho ryze evropských snímcích se dají nalézt paralely jak s Tarkovským, tak s Fellinim a dalšími klasiky ze starého kontinentu. Jeho snaha zařadit se po bok těchto neotřesitelných osobností je víc než zřejmá a i Prach času je toho důkazem. Doba se však proměňuje a jak se točilo před třiceti lety, když Theo Angelopoulos začínal a filmový Olymp ještě tvořil, se dnes již pomalu netočí.

Děj filmu rozvíjí osudy hlavních postav z předchozího filmu The Weeping Meadow, jehož název by se dal volně přeložit jako Plačící země. Osudy tří hlavních postav Eleni, Nikose a Spyrose se opět odehrávají v několika evropských státech a současně reflektují dobovou politickou situaci, tedy od padesátých let dvacátého století až k příchodu nového milénia. Hybatelem v příběhu filmu se stane americký režisér řeckého původu (Willem Dafoe), který se vrací do Itálie dotočit svůj rozpracovaný film. Ten je zčásti inspirován životem jeho matky a tak je brzy pohlcen vírem vzpomínek, které mu samovolně vyvstávají. Samotné dávkování informací je pak podřízeno právě náhodné chronologii, stejně jako vzpomínky, které nám v hlavě vyvstávají nehledě na jejich pořadí a logický sled. Angelopoulos tak střídá hrdiny i časové roviny a často je těžké rychle rozpoznat v jaké době se nacházíme (jediným pevným bodem jsem shledal vlasy Iréne Jacob, podle jejichž šedivosti se dá přibližná doba odhadovat). Zahraniční kritici si neodpustili peprnou poznámku o tom, jak těžké je si příběh poskládat dohromady a přiznali se, že museli po promítnutí nastudovat tiskové informace, aby vůbec děj filmu dokázali přetlumočit.

Pokud však divák očekává intimní příběh rodiny, který je bezmocně ovládán vývojem velkých historických událostí, nedočká se ho. Nenajde zde ani niternou sondu do jednotlivých postav ani se nedočká dynamických politických převratů. Historické události jako například smrt Stalina, válka ve Vietnamu či pád Berlínské zdi se dozvídáme jen tak mimochodem a nejsme při nich přítomni. Soucítit s osudy jednotlivých postav nám Angelopoulos nedovolí, protože se snaží všemi prostředky bojovat proti identifikaci diváka s hrdiny. Výsledkem je pak film, který se rezervovaně a s odstupem dívá jak na velké dějiny tak i na ty malé dějiny představované osudem jedné rodiny. Cíl takového filmu mi pak jako recenzentovi uniká, protože snímek pro mě ztrácí jakoukoli výpovědní hodnotu.

Sledování tohoto snímku je pro řadového diváka náročné především proto, že Angelopoulos, který vždy využíval jednoduchých příběhů a minimum postav, zde nedokáže režijně vystavět komplexnější příběh se složitější strukturou a dostatečně jednotlivé charaktery odlišit. Dokud jeho filmy ukazovaly ve velkých celcích herecké akce, které byly až teatrálně zpracované, byla jejich primární funkce zaměřená hlavně na poukázání na práci s mizanscénou, na to jak precizně jsou scény vystavěné a jak přesná je koordinace herecké akce a kamerových kompozic. Prach času však tuto prioritu již nemá. Když se zrovna snaží o intimnější vhled k postavám, tak právě zde se vyjevuje, jak jsou ty postavy ploché a strašně černobílé.

Pokud pohlédneme na styl, jakým je film natočen, shledáme, že leckteré postupy od jeho předchozích filmů změnily. Angelopoulosův autorský rukopis spočíval hlavně na výrazně dlouhých záběrech, které snímaly akci většinou z velkých vzdáleností, aby se distancovaly od postav a upozornily hlavně na práci s mizanscénou v obrazu, nebude to pro Prach času docela platit. Záběry jsou na sebe poměrně často stříhány, střihová skladba uplatňuje konvenční postupy a i velikosti záběrů se zmenšily a spolu s kamerou se dostávají k blíž k postavám. Oproti jeho starším filmům by se tedy dalo říct, že se styl změnil poměrně dost a to směrem ke spokojenosti diváka, který by se rád s příběhem identifikoval. Bohužel to není docela pravda. Vedení herců se totiž nezměnilo. Pokud však teatrální pohyb nevadil ve velkých kompozicích a jasná gesta vyjadřovala emoce vzdálených postav, v detailních záběrech působí naprosto nepřirozeně a vykonstruovaně. Usměvné jsou pak především scény s přehrávajícím  Dafoem, který často běží neznámo kam (a neznámo proč) aby se vzápětí zastavil, ustrnul, osvícen zřejmě nějakým zásahem z nebes, a konsternovaně se zahleděl do dáli. Postavy nevedou žádné motivace a většinu filmu se divák musí smířit s tím, že ví daleko méně než oni a sledovat vždy jen jejich zázračné prozření.

Rád bych zde Angelopoulosovi připsal patos, jenže ten je vyvážen neustálou distancí diváka. Přestože jednotlivé scény mají vnitřní potenciál, kterým by v divákovi mohly vyvolat nějaké emoce, zůstává uschován, protože divák se nikdy do filmu neponoří a neidentifikuje se s ním. Vidíme srdceryvné loučení dvou osob, či úchvatný záběr, ve kterém se herecké postavy opravdu konečně vyvíjejí, na diváka však nepůsobí, protože není podpořen plynulým rozvíjením děje. Potenciál záběrů je redukován na pohlednicové obrázky, které mají smysl pouze samy v sobě a do celku jsou vcelku náhodně přidávány.

Závěrem si musím položit dvě zásadní otázky. Není Angelopoulos na točení trochu starý? Má pořád jako filmař co nabídnout? Zdá se to jako triviální otázky, které by tu snad ani neměly mít místo, nicméně si myslím, že jsou zcela zásadní a jsou klíčem k tomu, zda vás může Prach času oslovit. Připravil jsem si na to půdu již v úvodu, když jsem zmiňoval Angelopoulosovu snahu být auteurský, stát se jedním z velkých klasiků evropského filmu. Problém je, že jeho Prach času (v různém množství to můžeme najít v celé jeho filmografii) je tak trochu vypočítavý akademický kýč. Co je to akademický kýč? To je film, který je udělaný vlastně pro to, aby byl „artem“ a používá na to klasických schémat, které nikoho nikdy neuráží a jsou ověřeny již na jiných „kanonických“ dílech. Tuto eklektičnost můžeme nalézt v Angelopoulosově tvorbě celkem často. Místo toho, aby hledal nové cesty, setrvává pořád na stejném místě a využívá neustále stejné motivy. Je už jen na vás jestli to, co hledáte, je pocit, že dokážete pochopit vysoké umění, které lze na první pohled rozpoznat podle jasných znaků, či jestli vám takové dojetí nad svou vlastní citlivostí a znalostí přijde trochu pokrytecké (jak od vás, tak od autora filmu).