Chlapec v pruhovaném pyžamu

Filmů o druhé světové válce již bylo natočeno mnoho; téma holocaustu je velmi lákavé a tematicky v podstatě nevyčerpatelné. Otázkou samozřejmě zůstává, zda je možné o takové události vůbec hovořit (psát, točit). Mnoho autorů se o to minimálně pokouší, stejně jako autor zfilmované knihy Chlapec v pruhovaném pyžamu, John Boyne.

Režisér Mark Herman tuto látku pojal netradičně a válku se snaží vyprávět očima osmiletého chlapce. Vybrat si jako ústřední postavu židovského chlapce by se zdálo nasnadě, ale hlavním hrdinou je syn německého vojáka, Bruno. Tato výchozí situace má své výhody, například odstup, protože k přímé konfrontaci s válečnými scénami vlastně nedojde, a tudíž se ve filmu setkáváme se zlem jenom tušeným, nikoliv viděným. Film se z nás ale naprosto záměrně snaží vykřesat emoce od začátku do konce nejen tím, že my, na rozdíl od Bruna tušíme, co v těch komínech pálí, ale také prvoplánově srdceryvnou hudbou, která při sledování snímku spíše ruší.

Nápad vyprávět dramatickou a vážnou událost očima dítěte je nesporně zajímavý, ale ve filmovém médiu, které je dle mého názoru svou povahou spíše objektivní, těžko proveditelné a v případě Chlapce v pruhovaném pyžamu také nepříliš povedené. Samozřejmě, existují prostředky jako vnitřní hlas nebo kamera z pohledu vyprávějícího, ale to by nezprostředkovalo dětské vnímání události. Proto se musíme spokojit s občasným záběrem na mladého klučinu, který nám má evokovat, že se Bruno snaží porozumět věcem, jež se dějí kolem něho.

Celý snímek, který trvá hodinu a půl, rozhodně nemá přehnané ambice a je na něm vidět, že se nesnaží podat celistvou zprávu o holocaustu, ale spíše chce ukázat jeden příběh, který by se za války odehrát mohl. Na druhou stranu je za snímkem cítit snaha být emotivní. Už jenom volbou druhé světové války se autor nemůže minout, natožpak když zvolí jako hlavní postavu mladého chlapce, který jako jediný ze své rodiny neví, co se na “farmě“ děje.

Ze snímku je cítit jakási vypočítavost. Režisér si až moc pohrává s klišé a divákovi se snadno může zdát, že se film pouze snaží nějak působit a v prvním plánu přemýšlí nad tím, aby se zalíbil co nejvíce všem. Všechny postavy jsou typizované, s podobnými už se každý někde setkal. Mladý Bruno jako klasické dítě, trošku rozmazlené a nechápající, co se kolem něj děje. Jeho otec, oddaný nacista, který své věci věří a postupně, spíše vlivem svého okolí, se proměňuje ve zrůdu. Jeho manželka a zároveň maminka malého Bruna, typově odpovídá klasické submisivní ženě, v níž se ale probouzí odpor, když zjistí, jak se některé věci mají. Na začátku, stejně jako Bruno, neví, že se v koncentračních táborech zabíjejí Židé. Brunova o čtyři roky starší sestra v poměrně krátkém čase, který na plátně stráví, zase poměrně schematicky ukazuje sílu propagandy, protože se v průběhu pobytu na venkově změní v přesvědčenou nacistku. Tuto její změnu ještě urychlí obdiv k mladému vojákovi, spolupracujícímu s otcem dětí. Ten ztělesňuje příklad zloby a fanatismu. Schematičnost postav, ještě podpořená nevýraznými výkony herců, filmu hodně ubírá.

Některé scény (včetně té závěrečné) jsou vyloženě povedené, ale celkově film kolísá a nedrží pohromadě. Je určitě důležité si připomínat historii, především věci, jako je holocaust a určitě si za to režisér zaslouží pochvalu. Z filmu je cítit opravdu upřímná snaha o výpověď, ale některé filmové postupy jsou zbytečně zmechanizované, nepromyšlené a divák dopředu ví, jak bude příběh pokračovat.